IV.ÚS 1445/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1445/25 ze dne 4. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnost stěžovatelky Městské části Praha-Dolní Chabry, sídlem Hrušovanské náměstí 253/5, Praha-Dolní Chabry, zastoupené Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou, sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 6 As 286/2024-60 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2024 č. j. 3 A 89/2024-47, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení souhlasného závazného stanoviska EIA vydaného vedlejším účastníkem dne 2. 9. 2024 č. j. MZP/2024/710/2485 (dále jen "stanovisko EIA"), které se týká výstavby dálnice D0 518, 519 Ruzyně - Březiněves. Městský soud shledal správní žalobu stěžovatelky nepřípustnou podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s., pročež ji napadeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť závazné stanovisko EIA není správním rozhodnutím ani nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Zdůraznil, že stěžovatelka žalobou napadá stanovisko EIA vydané podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, které je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, samostatně nepřezkoumatelným ve správním soudnictví. Závazné stanovisko EIA nelze ztotožňovat se souhlasy vydávanými podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jak činí stěžovatelka. Ani směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA"), nestanoví, že dotčená veřejnost musí mít možnost přímo napadat samotné závazné stanovisko EIA coby podklad pro vydání rozhodnutí o povolení záměru. Naopak, směrnice EIA předpokládá, že závěr EIA není samostatným rozhodnutím (výstup posuzování vlivů na životní prostředí nenazývá jako rozhodnutí nebo povolení). Právo stěžovatelky na to, aby bylo stanovisko EIA samostatně soudně přezkoumatelné, nelze podle městského soudu dovodit ani z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") a nevyplývá ani z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen "Aarhuská úmluva"). 3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelce, že (ne)přípustnost samostatného soudního přezkumu závazných stanovisek je "velmi citlivá a nedořešená", neboť od vydání rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113 je judikatura správních soudů o nemožnosti samostatného soudního přezkumu závazných stanovisek konstantní. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžejním závěrem městského soudu, že ze směrnice EIA, judikatury SDEU, jakož ani z Aarhuské úmluvy nevyplývá právo dotčené veřejnosti podat žalobu přímo proti samotnému závaznému stanovisku EIA. Stěžovatelka opomíjí, že závazné stanovisko EIA není rozhodnutím nebo povolením podle § 2 odst. 1 směrnice EIA. Na tom nic nemění ani odkazy na konkrétní rozsudky SDEU, neboť z nich nevyplývá právní názor zastávaný stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud uvedl, že soudní ochrana poskytnutá dotčené veřejnosti vůči nedostatkům procesů EIA je racionální a dostatečná. Dospěje-li orgán EIA ve zjišťovacím řízení k závěru, že povolovaný záměr podléhá posouzení vlivů na životní prostředí, provede toto posouzení. Jeho výsledkem je závazné stanovisko EIA, které není samostatně přezkoumatelné v soudním řízení správním. Pro naplnění účelu směrnice EIA postačí, pokud kontrola správnosti a zákonnosti posouzení proběhne až současně s případnou kontrolou rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení. Dotčené veřejnosti přitom zůstává nezúžený okruh žalobních námitek jako při samostatném přezkumu, přičemž může namítat jak hmotněprávní, tak procesněprávní nezákonnost závazného stanoviska EIA. Městský soud tedy neporušil práva stěžovatelky, odmítl-li její žalobu jako nepřípustnou. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka shrnuje obsah stanoviska EIA, rekapituluje průběh řízení před správními soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí jsou podle ní rovněž v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 7, čl. 10a a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie. 5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k soudnímu přezkumu stanovisek EIA nelze přistupovat stejně jako je tomu u "běžných" závazných stanovisek podle § 149 odst. 1 správního řádu. Nejde totiž o pouhý podklad pro vydání správního rozhodnutí, ale o "vyvrcholení strukturovaného a komplexního procesu EIA se zákonem garantovanými právy na informování a účasti veřejnosti", v nichž se promítá právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. Stanovisko EIA má na rozdíl od ostatních závazných stanovisek výrazně delší platnost, navíc je podle stěžovatelky hlavním podkladem pro prokázání veřejného zájmu na vyvlastnění. Stěžovatelka je toho názoru, že nezákonné stanovisko EIA má přímý dopad na právo dotčené veřejnosti vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž na posouzení splnění ústavních předpokladů vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Napadená rozhodnutí jsou také v rozporu s čl. 6 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 a 3 směrnice EIA, jakož i s čl. 9 Aarhuské úmluvy. 6. Právní úprava, z níž soudy dovozují vyloučení stanovisek EIA ze soudního přezkumu, je podle stěžovatelky "neúčinná" a rozporná s judikaturou SDEU. S ohledem na právní úpravu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, která výsledku posouzení EIA přisuzuje pouze povahu závazného stanoviska (§ 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) a vzhledem na závazný obsah tohoto stanoviska podle přílohy č. 6 k témuž zákonu, je podle stěžovatelky zřejmé, že bez zrušení napadených ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nelze dosáhnout "požadované nápravy stávajícího protiprávního stavu". Jelikož by úplná absence právní úpravy posouzení EIA vyvolala značnou právní nejistotu, stěžovatelka navrhuje odložit vykonatelnost derogačního nálezu o rok. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení