Ústavní soud IV.ÚS 1488/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy, jako orgány veřejné moci, porušily její ústavně zaručená práva uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na soudní ochranu, v čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy rovnost účastníků, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 173 000 Kč s příslušenstvím a žalobu odůvodnila tvrzením, že je vlastnicí tří pozemků v kat. úz. Kunratice, které jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví stěžovatelky (či slouží jako součást jejího areálu) a stěžovatelka je užívá bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohacuje. Obvodní soud po provedeném dokazování shledal žalobu částečně důvodnou, a proto napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 060 821 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 53 042 Kč (IV. výrok).

Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání (posléze vzala zpět odvolání proti II. výroku), ve kterém namítala, že v řízení nebyla prokázána aktivní legitimace vedlejší účastnice, soud se nedostatečně vypořádal s námitkou vydržení pozemků, výše bezdůvodného obohacení byla nesprávně stanovena, protože znalecký posudek nebyl zpracován dostatečně odborně, a brojila proti posouzení námitky promlčení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dokazování částečně zopakoval, potvrdil závěr o tom, že pozemky jsou ve vlastnictví vedlejší účastnice, stejně jako postup při určování výše obvyklého nájemného, avšak neztotožnil se s posouzením námitky promlčení. Z těchto důvodů městský soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti II. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), potvrdil I. výrok ohledně částky 905 966 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 154 855 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že žaloba v této části se zamítá (II. výrok), změnil IV. výrok ve výši soudního poplatku na 45 299 Kč, jinak i tento výrok potvrdil (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok).

Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou předestřená argumentace se nese především v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), a ke druhé otázce týkající se věrohodnosti důkazů uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka namítá, že obvodní soud a ani městský soud se nevypořádaly se souborem jejích námitek proti znaleckému posudku, který je klíčovým a zásadním důkazem, a tímto postupem došlo k porušení základních práv a svobod. Výčet těchto námitek zařadila i do ústavní stížnosti, jejich přezkoumání Ústavním soudem nežádá, jen je uvedla jako důkaz, že soudy se s nimi řádně nevypořádaly. V této souvislosti odkázala na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 a usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 211/24 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Soudy podle stěžovatelky v zásadě pouze konstatovaly, že souhlasí se všemi argumenty znalkyně, přičemž soud by měl vždycky a přezkoumatelně odůvodnit proč argumenty znalkyně odsouhlasil a proč odmítl argumenty stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelčino tvrzení o nedostatečném vypořádání jejích námitek vůči znaleckému posudku. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy se jejími námitkami podrobně zabývaly (viz bod 19. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, body 78. až 90. odůvodnění rozsudku městského soudu, jakož i hodnocení jejich postupu Nejvyšším soudem v bodech 10. a 11. napadeného usnesení), a proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy stěžovatelčino základní právo neporušily. Obvodní soud a následně i městský soud se věcí řádně zabývaly, provedly dostačené dokazování a ze skutkových zjištění vyvodily odpovídající právní závěry, které jasně a srozumitelně vysvětlily, a to poukazem na aplikovaná ustanovení právních předpisů a relevantní judikaturu. Proti jejich závěrům, zejména o stanovení výše bezdůvodného obohacení, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.

Stěžovatelka napadá i usnesení Nejvyššího soudu, avšak proti důvodům odmítnutí jejího dovolání neformuluje žádné relevantní argumenty. Přitom z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá zřetelný důvod jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Odůvodnění nepostrádá ani bližší ozřejmění vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy nevyznačuje ústavním nedostatkem.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Základní právo na soudní ochranu nezaručuje účastníkovi přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho zájmu a názoru, nýbrž je mu zajišťováno "pouze" právo na řádně vedené řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané požadavky respektovaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.