IV.ÚS 1646/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka spolu se spoluobviněnými J. A. a K. P. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o trestu a stěžovatelka byla podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovatelce uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně uvedeno, v tom, že spolu se spoluodsouzenými J. A. a K. P. v období od dubna do listopadu 2012 využili toho, že obchodní společnost A byla u poškozené společnosti B známa jako zavedený dopravce, a že K. P. při výkonu svého zaměstnání u poškozené společnosti prováděl kontrolu došlých faktur a dával pokyny k jejich proplacení, přičemž stěžovatelka, která byla jednatelkou společnosti A vystavila na základě pokynů K. P., které jí většinou předával J. A., šedesát dva faktur na fiktivní služby silniční dopravy, společně s obžalovaným J. A. zajistila jejich doručení do Hamburku k rukám obžalovaného K. P., který tamtéž faktury schválil jako věcně správné a předložil je poškozené společnosti k proplacení, přičemž ve výroku rozsudku okresního soudu blíže označené faktury byly uhrazeny, ač od obchodní společnosti A nebyly podloženy žádnými poskytnutými službami. Tím byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši 44 127,50 euro.

Stěžovatelka namítá, že napadené rozsudky nejsou dostatečně odůvodněny. Její odsouzení je postaveno toliko na spekulacích a domněnkách, a nikoliv na důkazech. Má dojem, že k němu došlo jaksi "automaticky", kvůli jejímu statutárnímu postavení jako jednatelky obchodní společnosti A a také jako důsledek toho, že byla družkou spoluodsouzeného J. A. Přitom dělala jen administrativní činnosti.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud se nepřipojuje k názoru stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou založena pouze na spekulacích a domněnkách. Tato rozhodnutí se věnují výpovědím svědků a dalším ve věci provedeným důkazům. Podstatné zde byly zejména výpovědi osob na straně poškozené obchodní společnosti, vystavené objednávky, faktury a přepravní doklady a význam měla i zajištěná e-mailová komunikace.

Lze připustit, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly více pozornosti jednání ostatních obviněných, než roli stěžovatelky. I tak se však úlohou stěžovatelky zabývaly a nelze souhlasit s jejím názorem, že ji jen nějak "automaticky" přiřadili k pachatelům pro její vztah k osobám zapojeným do případu. Odkázat lze v tomto směru zejména na str. 10 rozsudku krajského soudu, ve kterém je konstatován závěr, že všichni obžalovaní nepochybně věděli, že faktury vystavené obchodní společností A pro poškozenou společnost nejsou kryty reálně poskytnutými službami. Krajský soud zde uvedl: "Obžalovaný J. A. i L. S. museli mít při vystavování faktur k dispozici údaje, které se v nich měly objevit. Ty tam byly v podstatě beze zbytku přepsány z objednávek, které tedy oba zbývající spoluobžalovaní museli mít k dispozici (obžalovaný K. P. jim je přeposílal). Z těchto objednávek tedy muselo být obžalovaným J. A. i L. S. zcela zřejmé, že jsou vystaveny pro jinou přepravní společnost působící v České republice, nikoliv pro společnost A. Ta tedy nemohla dopravu reálně provést. Podobně v případech, kdy firma A fakturovala provedenou přepravu dvakrát, si toho obžalovaná L. S. jako jednatelka této firmy a obžalovaný J. A. jako její zaměstnanec museli být jednoznačně vědomi. Všem obžalovaným bylo prokázáno zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku."

Soudy tedy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování nejen k tomu, že stěžovatelka vystavovala předmětné fiktivní faktury, ale zejména na základě zjištěné komunikace mezi obviněnými též k tomu, že o povaze těchto faktur i věděla. Je tak podložen závěr, že stěžovatelka naplnila objektivní i subjektivní stránku příslušného trestného činu. Pokud dále soudy poukázaly na postavení stěžovatelky jako jednatelky obchodní společnosti A, Ústavní soud neshledává nic nelogického na úvaze, že tato její funkce napovídá, spolu s dalšími zjištěními, znalosti stěžovatelky o závadném jednání a účasti na něm.

Ústavní soud tak nezjistil, že by došlo k namítanému porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.