Ústavní soud IV.ÚS 1656/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník zamítl pro nepřípustnost odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení rodinného domu na pozemku parc. č. X, k. ú. N., obec F. Stěžovatelka podle něj nesplňovala podmínky pro přiznání postavení účastnice řízení.

Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka se stěžovatelka bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který žalobu zamítl. V této souvislosti mj. uvedl, že žalobkyně nerozporovala závěry vedlejšího účastníka, podle nichž nemohlo dodatečně povolenou stavbou rodinného domu dojít k dotčení žádného z pozemků stěžovatelky ani stavby studny, a proto je nelze považovat za sousední pozemky či stavby ve smyslu § 85 a § 109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Zároveň upozornil, že námitky stěžovatelky ohledně možného dotčení jejích nemovitostí se týkají zejména zasakování dešťových vod, což je předmětem samostatného řízení o udělení souhlasu s umístěním stavby - vodovodní přípojky, odběrného elektrického zařízení a dešťové kanalizace.

Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zopakoval, že předmětem řízení o vydání dodatečného stavebního povolení byla pouze stavba rodinného domu a nikoli další (podmiňující) stavby zajišťující likvidaci splaškových a dešťových vod. Za správný označil názor krajského soudu, podle kterého vedlejší účastník nepochybil, jestliže výslovně neuvedl, zda mohou či nemohou být pozemky a stavby stěžovatelky dotčeny podmiňujícími stavbami. Stěžovatelka neuvedla jiné skutečnosti, na základě kterých by jí mělo být v řízení o dodatečném povolení stavby rodinného domu přiznáno postavení účastnice řízení, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv zejména v tom, že soudy v souvislosti s jí tvrzeným účastenstvím v řízení o dodatečném stavebním povolení dostatečně nevypořádaly její námitku, podle které k dotčení jejích pozemků a staveb může docházet zasakováním dešťových vod ze samotné stavby rodinného domu. Tvrdí, že bez podmiňujících staveb nemůže rodinný dům sloužit svému účelu, a proto o nich musí být rozhodnuto již v řízení o dodatečném stavebním povolení. Stěžovatelka má za to, že toto řízení bylo účelově omezeno pouze na stavbu rodinného domu bez splaškové a dešťové kanalizace právě s ohledem na potencialitu dotčení jejích práv. Správní orgány tímto postupem chtěly stěžovatelku záměrně z účastenství na řízení vyloučit.

Dále stěžovatelka namítá, že správní orgány neposuzovaly umístění stavby, ale pouze její provedení. V této souvislosti rovněž podotýká, že výroky správních rozhodnutí neobsahují ohledně umístění stavby žádný odkaz na konkrétní zákonná ustanovení, takže není zřejmé, zda jsou v souladu s právními předpisy.

V důsledku nepřiznání postavení účastnice v řízení o dodatečném stavebním povolení mělo rozhodnutím správních orgánů a soudů dojít k odepření práva stěžovatelky chránit své nemovitosti před případnými imisemi z rodinného domu.

Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pouze věcnou nesprávnost či nezákonnost rozhodnutí vydaného v soudním řízení správním (či v předcházejícím správním řízení), nemůže být taková námitka důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů včetně procesních otázek, je zásadně záležitostí správních orgánů a soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn.

Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že napadené rozsudky jsou srozumitelné, logicky a přesvědčivě odůvodněné a nevybočují z ústavního rámce interpretace podústavních předpisů. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti z velké části reprodukuje, řádně zabývaly. Ústavní požadavek na jejich vypořádání plynoucí z práva na spravedlivý proces přitom nezahrnuje určitý rozsah odůvodnění či míru jeho podrobnosti (srov. např. usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 940/20).

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá přehodnocení (podle ní nesprávných) závěrů správních orgánů a soudů, podle kterých nesplňuje podmínky účastenství v řízení o dodatečném stavebním povolení k rodinnému domu. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance běžné zákonnosti, aniž by jakkoli konkretizovala, v čem spatřuje ústavně relevantní vybočení z výkladových pravidel či jiné pochybení dosahující ústavněprávní intenzity. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje vlastní právní názor, aniž by reagovala na věcnou argumentaci soudů, potažmo i správních orgánů. Ústavní soud proto v obecné rovině odkazuje na odůvodnění zejména napadených rozsudků. Nutno rovněž podotknout, že značná část námitek směřuje nikoli vůči posouzení účastenství stěžovatelky, ale vůči formální a věcné správnosti dodatečného stavebního povolení, což však nebylo a ani nemohlo být předmětem soudního přezkumu.

Soudy a předtím i správní orgány stěžovatelce opakovaně vysvětlily, proč pouze stavbou rodinného domu nemohlo dojít k dotčení jejích pozemků a staveb ve smyslu § 85 a § 109 stavebního zákona. Dospěly k závěru, že zasakování dešťových vod, ve kterém stěžovatelka dotčení svých pozemků spatřuje, je řešeno samostatně v řízení o udělení územního souhlasu s umístěním podmiňující stavby - vodovodní přípojky, odběrného elektrického zařízení a dešťové kanalizace. V souladu se stavebním zákonem stanovuje dodatečné stavební povolení pro dokončení a užívání rodinného domu podmínku "dokončení všech staveb zajišťujících jeho funkčnost", tj. včetně stavby dešťové kanalizace založené na principu svodů a následného vsakování. Účelem umístění této stavby má být likvidace srážkových vod ze stavby rodinného domu.

V řízení o udělení souhlasu s umístěním podmiňující stavby byla stěžovatelka účastnicí řízení a aktivně uplatňovala svá práva k ochraně svých pozemků a staveb před případnými imisemi. O tom svědčí i skutečnost, že krajský soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2020 č. j. 22 A 6/2020-30 vyhověl její žalobě a územní souhlas zrušil. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že poté proběhlo opakované stavební řízení, ve kterém stavební úřad stavbu včetně dešťové kanalizace povolil. Následné odvolání stěžovatelky i žaloba byly zamítnuty (viz rozsudek krajského soudu ze dne 11. 10. 2023 č. j. 22 A 67/2022-52). Stěžovatelka se následně obrátila i na Nejvyšší správní soud, který o její kasační stížnosti dosud nerozhodl. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka disponuje efektivními nástroji ochrany svého vlastnictví.

Stěžovatelka v odvolání proti rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení (ani později) nenamítala jiné dotčení svých nemovitostí stavbou rodinného domu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, že bylo o dodatečném stavebním povolení vedeno samostatné řízení, není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Stejně tak její tvrzení, že ji správní orgány chtěly účelově vyloučit z řízení o dodatečném stavebním povolení, je pouhou spekulací.

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Za těchto okolností nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.