IV.ÚS 177/20

Dne 16. 1. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem v první osobě jednotného čísla, v jejím záhlaví byli jako "žalobci" uvedeni oba stěžovatelé a podepsal ji pouze stěžovatel. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Výzvu převzal stěžovatel 29. 1. 2020. V průběhu určené lhůty požádali oba stěžovatelé o její prodloužení cca o 20 dní a současně uvedli, že ústavní stížnost podali oba dva, že však stěžovatelka ji pro nemoc zapomněla podepsat (Ústavní soud žádosti vyhověl a prodloužil lhůtu k odstranění vad o 20 dnů, o čemž informoval stěžovatele; přípis mu byl doručen vhozením do schránky dne 10. 3. 2020). Poté stěžovatelka informovala Ústavní soud, že požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta, jejím právním zástupcem byl určen Mgr. Jaroslav Topol, který posléze v jejím zastoupení ústavní stížnost doplnil.

Z předložených podkladů se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhá zaplacení částky 48 000 Kč a stěžovatelka částky 98 000 Kč za škodu, která jim měla vzniknout v souvislosti s neoprávněným odtahem vozidla ve vlastnictví stěžovatelky. V průběhu řízení stěžovatelé podali žádost o osvobození od soudních poplatků, které obvodní soudu usnesením ze dne 10. 9. 2018 č. j. 14 C 101/2017-49 nevyhověl. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 15 Co 270/2019-65 usnesení obvodního soudu ve vztahu ke stěžovateli potvrdil s konstatováním, že celkové majetkové poměry žalovaného (správně má být "žalobce") zůstaly neprokázány.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i přiložených listin, a uvádí, že - i přes výslovný text ústavní stížnosti (bod 1.) - považuje stěžovatelku za osobu, která ji podala. Oba stěžovatelé přitom mají v řízení u obecných soudů postavení samostatných společníků (srov. § 91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), na základě § 63 zákona o Ústavním soudu mají toto také v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení každým ze stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost tyto předpoklady nesplňuje. Stěžovatel v určené lhůtě (ani v dodatečné lhůtě) neodstranil vady ústavní stížnosti a stěžovatelka podala ústavní stížnost, aniž by splnila podmínku vyplývající z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (nepodala odvolání proti usnesení obvodního soudu).

Na základě těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovateli podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu ke stěžovatelce podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.