IV.ÚS 1984/19

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejším účastníkům zaplacení částek 46 800 Kč a 12 600 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody údajně způsobené mařením věcného břemene - užívání části nemovitosti. Stěžovatel žaloval vedlejší účastníky o zaplacení části nákladů vzniklých jeho nuceným pobytem v ubytovacích zařízeních v rozhodném období první poloviny roku 2016.

Okresní soud v Jičíně (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že není bráněním v užívání věcného břemene, užívají-li vedlejší účastníci předmětné prostory v době, kdy stěžovatel není přítomen v České republice - v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli bylo v užívání prostor bráněno v době, kdy tak skutečně mohl během svého pobytu v České republice činit. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek jako věcně správný potvrdil; Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení před obecnými soudy, k čemuž předkládá svou verzi skutkového děje. Porušení svých základních práv (právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 téže Listiny) dovozuje z nedostatečného zkoumání zásadní otázky - zda bylo stěžovateli skutečně umožněno předmětnou nemovitost užívat. K tomu akcentuje důkazy, jimž měly podle jeho přesvědčení obecné soudy přikládat větší váhu, a dospět tak k odlišnému právnímu závěru.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, avšak je zjevně neopodstatněná.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to na návrhy zjevně neopodstatněné. Citovaným ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 341/06 ze dne 2. 8. 2006; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je přitom veden úvahou, že tyto částky, již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry). Výše sporné částky v souzené věci je poměrně bagatelní, stěžovatel přitom žádné konkrétní významné dopady do svých majetkových poměrů nepopsal.

S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda napadenými rozhodnutími obecné soudy mohly zasáhnout do podstaty ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal. Stěžovatel měl několik možností soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je; skutečnost, že úsilí stěžovatele bylo marné, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již např. usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

Nalézací i odvolací soud dospěly k rozhodujícímu závěru, že stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat protiprávní jednání vedlejších účastníků ve vztahu k tvrzenému vzniku povinnosti k náhradě škodu v rozhodném období; dovolací soud k tomu doplnil, že toto právní hodnocení stěžovatel nezpochybnil ani v podaném dovolání. Dále se Nejvyšší soud neztotožnil s argumenty stěžovatele, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Z pohledu dovolacího soudu citoval stěžovatel buď nepřiléhavou judikaturu, anebo jeho námitky nebyly důvodné pro jiné skutkové okolnosti věci.

Ústavní soud nemá ze své pozice důvod uvedené závěry obecných soudů zpochybňovat, jestliže se věcí řádně zabývaly, provedly odpovídající dokazování a své právní závěry vyplývající z prokázaného skutkového stavu logicky a srozumitelně odůvodnily, což se v souzené věci stalo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.