IV.ÚS 2029/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2029/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele "Volejbalklub Liberec z.s. v likvidaci", sídlem Josefinino údolí 106/13, Liberec, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, sídlem Podhorská 581/28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2025 č. j. 30 Cdo 931/2025-163, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. října 2024 č. j. 29 Co 202/2024-113 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. ledna 2024 č. j. 19 C 219/2023-63, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a navazujícího soudního řízení, které se týkalo daňové kontroly zahájené v souvislosti s žádostí stěžovatele o vydání souhlasu s jeho výmazem z obchodního rejstříku. Dané správní i soudní řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Vedlejší účastnice v průběhu předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva stěžovatele a stěžovateli se za nepřiměřenou délku řízení omluvila. 3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli celkovou částku za nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení dalšího úroku z prodlení za stěžovatelem vymezené období (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění rozhodnutí okresní soud definoval ty části řízení před orgány daňové správy a řízení před správními soudy, které byly podle jeho názoru nepřiměřené dlouhé a za ty pak stěžovateli přiznal podle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") finanční náhradu. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 75 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok I), dále rozsudek okresního soudu potvrdil v části výroku II zamítajícího žalobu v požadavku stěžovatele na zaplacení 90 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Okresní soud podle krajského soudu nedostatečně zohlednil při stanovení výše, resp. formy zadostiučinění, složitost řízení před orgány daňové správy. Okresní soud rovněž nedostatečně reflektoval, že samotný výsledek řízení před orgány daňové správy, respektive správními soudy, měl pro stěžovatele jen minimální význam, neboť stěžovatel směřoval k likvidaci a neměl žádný majetek. Případná jemu uložená daňová povinnost by byla nedobytná, na což reagovaly samy orgány daňové správy. Je pravda, že proti členům stěžovatele včetně likvidátora bylo zahájeno trestní stíhání, nicméně to bylo orgány činnými v trestním řízení odloženo. Samotnou délku trestního stíhání v rozsahu 9 měsíců přitom nelze podle krajského soudu považovat za jakkoli nepřiměřeně dlouhou. 5. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud mj. uvedl, že dovolání je částečně vadné, neboť neobsahuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání jako jeho podstatných náležitostí. Tato vada znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání v daném rozsahu přihlédnout. Pokud dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak v tomto rozsahu je dovolání ze zákona nepřípustné. Stěžovatelem namítaná vada řízení spočívající v překvapivosti rozhodnutí přípustnost dovolání nemůže založit a dovolání je podle Nejvyššího soudu nepřípustné v otázce proporcionality podílů jednotlivých kritérií § 31 odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že krajským soudem zvolená forma zadostiučinění není zcela zjevně nepřiměřená, a odpovídá ustálené judikatuře. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve stručně shrnuje průběh civilního řízení před obecnými soudy. Setrvává na tom, že obecné soudy nedostatečně posoudily pochybení orgánů daňové správy i správních soudů, v důsledku čehož stěžovatel utrpěl újmu, a to i díky následně vedenému trestnímu stíhání. Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud provedl zjevně nesprávné právní posouzení věci a řešení daného případu postavil na jiném právním závěru než okresní soud, aniž by s takovou změnou stěžovatele seznámil - z jeho strany tak jde o překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil v tom, že se případem odmítl řádně zabývat, byť napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odporují judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a judikatuře Ústavního soudu - v této souvislosti stěžovatel blanketně odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 č. 64890/01. Nejvyšší soud se naopak měl zabývat výkladem pojmu "nesprávný úřední postup" ve smyslu nepřiměřené délky řízení, a to komplexně ve vztahu k řízení správnímu, soudnímu a navazujícímu trestnímu. Nejvyšší soud konečně podle stěžovatele nesprávně interpretoval samotný zákon č. 82/1998 Sb., včetně jeho § 31a odst. 3 písm. c). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Jsou-li ústavní stížností napadány výrokové části rozsudku okresního soudu změněné rozsudkem krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takových výrokových částí rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 10. Argumentace stěžovatele se do značné míry pohybuje na úrovni podústavního práva a spočívá v opakování námitek, uplatněných již během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Stěžovatel přitom na právní závěry soudů nereaguje. Naopak Ústavní soud - za této situace - na odův