IV.ÚS 209/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 209/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Dagmar Zápotočné, MBA, JUDr. Milana Zápotočného, Mgr. Martiny Černé, RNDr. Martina Černého, manželů Bc. Jany Matějíčkové a Ing. Michala Matějíčka, manželů Marie Pelikánové a Jana Pelikána, Mgr. Petry Ondráčkové, Mgr. Ivo Ondráčka, Pavla Kuchaře, Andrey Liedermanové, zastoupených JUDr. Petrou Polákovou, advokátkou, sídlem Beckovského 2045, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. října 2024 č. j. 72 Co 157/2024-363 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. dubna 2024 č. j. 21 C 358/2022-322, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2024 č. j. 21 C 358/2022-346, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Aleny Hromádkové, Vladimíry Rojkové, DiS, Juraje Kereka, Ing. Vlasty Pelánové, Jana Pelána, Ing. Petry Alashi, Evy Valentové, Ivana Kondrly, Bc. Patrícii Kondrlové, Ing. Vladimíra Steinbauera a Milady Steinbauerové, Michala Hlaváčika, Jaroslava Šloufa, Bc. Renaty Šloufové, Magdy Barákové, Jana Baráka, Richarda Hycla, MUDr. Pavla Nechvátala, Miroslavy Kružíkové, Radka Kružíka a MUDr. Radovana Kaštana, Jiřího Klímy, Bc. Petra Votavy, Markéty Dušákové a MgA. Milana Dušáka, Daniela Čecha, Martiny Kerekové, Zdeňka Křivského a Ing. Silvie Mandlové a Ing. Oldřicha Hejduka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jejich práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé jsou většinovými spoluvlastníky jednotky č. 498/22 (garáže) vymezené v budově č. p. 498/10 na pozemku parc. č. 1137/193 v kat. úz. H. Přes jednotku vede jediný přístup (průjezdová komunikace) ke dvěma jiným jednotkám v sousedních domech č. p. 499 a č. p. 500, které slouží rovněž jako garáže. Stěžovatelé měli zájem situaci dlouhodobě řešit, protože intenzivním užíváním průjezdu způsobují vlastníci garážových stání sousedních domů značné opotřebení jednotlivých stavebních a technických prvků průjezdu. Průjezd užívají vlastníci bezplatně, odmítají za jeho užívání stěžovatelům cokoliv hradit a současně se odmítají podílet na nákladech na opravy podlahy. Jednotlivé žaloby stěžovatelů na zaplacení specifikovaných částek za užívání průjezdu Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. až XII. výrok), neboť podle jeho názoru vložením prohlášení vlastníka budovy (při výstavbě bytového komplexu) do katastru nemovitostí vznikl závazek stěžovatelů umožnit průchod a průjezd vlastníkům garážových stání z domů č. p. 499 a č. p. 500 přes jejich jednotku bezplatně. Dále okresní soud uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (XIII. až XXIV. výrok). Následně okresní soud shora uvedeným usnesením opravil uvedený rozsudek v jeho nákladových výrocích tak, že přepočetl výši náhrady nákladů řízení, jejíž původní výpočet zatížil chybou spočívající v tom, že žalovaným přiznal i náhradu za daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), ačkoli jim nenáleží (I. výrok), a opravil i nesprávné poučení o opravném prostředku, které bylo původně formulováno tak, že je přípustný, nicméně správně mělo být uvedeno, že přípustný není (II. výrok). K tomu okresní soud vysvětlil, že ačkoli je (po spojení dvaceti dvou dříve samostatně projednávaných věcí ke společnému projednání) nyní projednáván nárok převyšující částku 10 000 Kč, jde stále toliko o společné řízení o více samostatných bagatelních nárocích založených na obdobném skutkovém základu, jednotlivě částku 10 000 Kč nepřevyšujících, pročež proti rozsudku ve věci samé ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen "o. s. ř."), odvolání přípustné není. 3. Stěžovatelé podali proti rozsudku okresního soudu odvolání (ještě před vydáním opravného usnesení) a následně podali odvolání také proti opravnému usnesení. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil I. výrok usnesení okresního soudu ve správném znění (I. výrok), odvolání stěžovatelů proti II. výroku usnesení okresního soudu odmítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. až VIII. výrok). V odůvodnění krajský soud poučil stěžovatele o přípustnosti odvolání proti opravnému usnesení (viz bod 4. až 7.) a o nepřípustnosti odvolání proti opravě poučení (bod 8.). V běžící lhůtě pro vypracování písemného vyhotovení usnesení krajského soudu stěžovatelé rozšířili žalobu vůči jedné z vedlejších účastnic na částku 16 440 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 9. 12. 2024 č. j. 21 C 358/2022-371 rozhodl, že změna žaloby se nepřipouští. 4. Po podání ústavní stížnosti krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2025 č. j. 72 Co 2025-401 odmítl odvolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. až VII. výrok). Odmítnutí odvolání odůvodnil jeho nepřípustností (s ohledem na výši požadovaných částek) podle § 202 odst. 2 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že z žádné listiny, prohlášení vlastníka budovy či chování účastníků nelze vyvodit jakýkoli přesvědčivý důvod, že vlastníkům garážových stání z domů č. p. 499 a č. p. 500 náleží právo bezplatného užívání průjezdu a garážových vrat průjezdu. Z prohlášení vlastníka budovy nelze objektivně zjistit, kdo je povinen umožnit průchod a průjezd (v prohlášení je zcela neurčitě vymezen okruh budoucích nabyvatelů jednotek), kdo je k průchodu a průjezdu oprávněn (zcela neurčitě je vymezen i okruh budoucích nebytových jednotek v I. PP budoucích domů, které v té době ještě ani neexistovaly), v jakém rozsahu má být průchod a průjezd umožněn, kudy průchod a průjezd má vést, zda má být průchod a průjezd úplatný či bezúplatný apod. Jde tedy pouze o jednostranné, zcela neurčité, prohlášení, ze kterého nelze dovodit žádná práva a závazky ve smyslu § 4 odst. 2 písm. f) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle stěžovatelů jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť okresní soud v jiném soudním řízení v roce 2019 rozhodl o žalobě podané stěžovateli proti vybraným vlastníkům garážového stání domu č. p. 499 tak, že jednoznačně potvrdil nárok stěžovatelů na úplatu za užívání průjezdu a přiznal zpětně stěžovatelům za období od 1. 9. 2014 do 28. 2. 2019 obvyklou výši nájemného, a to podle znaleckého posudku. 6. Podle přesvědčení stěžovatelů byl za daného stavu dán důvod, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem, a to ve smyslu § 150 o. s. ř., tedy z důvodů zvláštního zřetele hodných spočívajících pro stěžovatele ve zcela překvapivém rozhodnutí, protože okresní soud původně (v řízení z roku 2019) přiznal stěžovatelům jejich nárok na náhradu za užívání průjezdu, nyní, za nezměněného stavu, je zcela nepochopitelně jiného názoru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. 9. Podle zjištění Ústavního soudu je zřejmé, z jakých skutečností okresní soud při rozhodování vedoucímu k zamítnutí žaloby vyšel. Dostatečně se zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelů a uvedl, na podkladě jakých důkazů a na základě který