Ústavní soud IV.ÚS 2107/24

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, který podle něj porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel se u Okresního soudu v Nymburce domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 16 548,16 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 č. j. 8 C 66/2023-146 žalobě vyhověl výrokem I. co do částky celkem 5 748,16 Kč s příslušenstvím jako poměrné náhrady nákladů na provoz a opravy domu na pozemku v L., který stěžovatel s vedlejší účastnicí spoluvlastní. Okresní soud nicméně výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání garáže na stejném pozemku, ovšem nezapsané v katastru nemovitostí. Garáž sice výlučně užívala vedlejší účastnice, stěžovatel však neprokázal, že je spoluvlastníkem garáže. Výrokem III. okresní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 8 726,65 Kč. Stěžovatel se odvolal proti výrokům II. a III., krajský soud však rozsudek okresního soudu potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom bagatelnosti částky 10 800 Kč, které se ústavní stížnost týká, namítá však, že závěry krajského soudu nemají racionální základ a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Krajský soud závěrem, dle něhož stěžovatel neprokázal spoluvlastnictví garáže, odňal stěžovateli jeho spoluvlastnický podíl.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Jak již uvedl sám stěžovatel, ústavní stížnost se týká nároku ve výši 10 800 Kč. Jde tedy o bagatelní částku, která jen těsně převyšuje hranici umožňující podání odvolání. Ústavní soud typicky ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky odmítá jako zjevně neopodstatněné. Výjimkou jsou případy, kdy pro mimořádné okolnosti má i bagatelní částka zásadní význam pro stěžovatele a může vyvolat ústavněprávně relevantní újmu [nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), body 33 a 34, a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11]. Tyto okolnosti by ovšem měl tvrdit a osvědčit především sám stěžovatel (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6, či ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 120/24, bod 5).

Stěžovatel však žádné mimořádné okolnosti neuvádí. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů a skutkovými závěry krajského soudu. Stěžovatel se výjimečnost své věci snaží podpořit i námitkou, že mu krajský soud v odůvodnění fakticky odňal spoluvlastnický podíl na garáži. Pomíjí však, že obecné soudy se existencí spoluvlastnictví garáže zabývaly jen jako předběžnou otázkou v řízení o zaplacení peněžní částky. Předmětem řízení nebylo určení spoluvlastnictví. Posouzení předběžné otázky v odůvodnění, nikoli výroku není závazné pro soud v jiném řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2775/2021 či ze dne 27. 11. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1707/2023). Ani uložení povinnosti stěžovateli nahradit náklady řízení neodůvodňuje důkladnější přezkum Ústavním soudem.

Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].