Ústavní soud IV.ÚS 2149/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím také došlo k porušení práva na přístup k soudu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, který zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Velká Bíteš, jímž bylo sousedům stěžovatele povoleno užívání stavby "Přístavba jedné místnosti k rodinnému domu č. p. X" na konkretizovaném pozemku v kat. úz. V. Rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo stěžovateli doručeno dne 24. 9. 2024. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl jako opožděnou. Odůvodnil, že lhůtu pro podání žaloby upravuje § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podle kterého lze žalobu podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí oznámeno žalobci. V posuzované věci připadl poslední den lhůty pro podání žaloby na 24. 10. 2024, avšak žaloba byla stěžovatelem soudu doručena až 18. 11. 2024.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž poukázal na § 330 odst. 1 stavebního zákona, který stanoví, že řízení a postupy zahájené před účinností tohoto zákona se dokončí podle dřívější právní úpravy. Namítl, že jej vedlejší účastník nepoučil o měsíční lhůtě k podání žaloby podle § 306 odst. 1 stavebního zákona a že jako právní laik nemohl tušit, že speciální úprava obsahuje kratší lhůtu k podání žaloby, než vyplývá z § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") Neztotožnil se ani s aplikací závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2024 č. j. 3 As 183/2024-26 krajským soudem. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že k vydání a doručení rozhodnutí vedlejšího účastníka došlo již v době účinnosti stavebního zákona i aplikovatelnosti § 306 tohoto zákona a že judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že v takovém případě se uplatní lhůta pro podání žaloby zakotvená v § 306 odst. 1 stavebního zákona, žaloba tudíž musí být podána do jednoho měsíce od doručení rozhodnutí stavebního úřadu. K namítané absenci poučení o nových lhůtách pro podání žaloby Nejvyšší soud zdůraznil, že správní řád taková poučení, jako povinnou součást správního rozhodnutí, nepředpokládá.

Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nezohlednil, že stěžovatel je právním laikem a že není povinné se nechat zastoupit při podání žaloby advokátem. Nejvyšší správní soud pak vůbec nevzal v úvahu fakt, že stěžovatel nebyl poučen v rozhodnutí krajského úřadu o tom, že se razantně mění právní úprava a že bude mít podání žaloby ve standardní dvouměsíční lhůtě takto fatální důsledky. S ohledem na znění rozhodnutí krajského úřadu stěžovatel nabyl dojmu, že vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti nového stavebního zákona, že se v jeho případě postupuje podle dosavadních právních předpisů, a to včetně lhůt pro podání žaloby. Poukázal taktéž na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) zabývající se výkladem § 306 a dalších ustanovení stavebního zákona Nejvyšším správním soudem.

Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 306 stavebního zákona tak, jak jej podal krajský soud a Nejvyšší správní soud a domnívá se, že aplikace zkrácené lhůty bez výslovného poučení byla v jeho případě protiústavní a že protiústavně jednaly i správní soudy. Bylo chybou zákonodárce zkrátit lhůtu pro podání žaloby a nedoplnit toto řešení o povinnost úřadu poučit účastníka řízení o zkrácené lhůtě.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů.

V posuzované věci brojí ústavní stížnost proti odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou zákon určuje jako speciální, a to kratší ve věcech stavebního řízení oproti obecné žalobní lhůtě určené soudním řádem správním. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou, a podle § 306 stavebního zákona lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Uvedené ustanovení stavebního zákona nabylo účinnosti dne 1. 7. 2024. Byť toto pravidlo vstoupilo v život relativně nedávno, vytvořila se k němu již ustálená judikatura, podle níž platí, že je-li rozhodnutí stavební úřadu doručeno až po datu účinnosti stavebního zákona, použije se zkrácená jednoměsíční lhůta (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2025 č. j. 1 As 10/2025-34 nebo ze dne 15. 5. 2025 č. j. 3 As 242/2024-39 aj.)

Stěžovateli bylo rozhodnutí krajského úřadu oznámeno 24. 9. 2024, tedy až po nabytí účinnosti § 306 stavebního zákona. Lhůta k podání žaloby proto pochopitelně započala plynout také až po účinnosti nové právní úpravy. V tomto případě tudíž nová právní úprava nezasahuje do již běžící lhůty a nelze mít žádné pochybnosti o uplatnění nové právní úpravy na rozdíl od situace týkající se obdobné problematiky, v níž vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 3241/24. Tehdejší stěžovatelce bylo oznámeno rozhodnutí stavebního úřadu přede dnem 1. 7. 2024, tedy před nabytím účinností ustanovení o nové, kratší žalobní lhůtě, ale žalobní lhůta měla uplynout až po tomto datu. Argumentace stěžovatele tímto nálezem proto není příhodná.

Další svou argumentaci směřuje stěžovatel k absenci poučení o délce žalobní lhůty. Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že správní řád nepředpokládá poučení o lhůtách coby povinnou součást správního rozhodnutí. Je věcí procesní opatrnosti žalobců zabývat se tím, zda v jejich případě takovou jinou lhůtu k podání žaloby zákon nestanoví. Také Ústavní soud vychází v rozhodovací praxi z předpokladu, že zákon podle účinné právní úpravy neukládá správním orgánům povinnost poučovat o lhůtách k podání žaloby a že tato právní úprava nepředstavuje překážku přístupu k soudu, byť se tím kladou větší nároky na povědomí o platném právu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3645/19 či usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2285/24). V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt totiž platí, že každý je povinen hledět si svých práv, tedy i domáhat se soudní ochrany v zákonné lhůtě.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.