Ústavní soud IV.ÚS 2270/21

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2021 a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelé brojí (patrně) proti výše označeným soudním rozhodnutím.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatelů tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn (mj.) požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovatelům dostalo opakovaně v řadě řízení, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jejich návrh [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19, ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19 (uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi stojí na stanovisku, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Stěžovatelům musí být ze stejného důvodu známo i to, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro ně přichází v úvahu toliko určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se musí sami obrátit na Českou advokátní komoru. V ústavní stížnosti vyjádřené žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, případně prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti jsou bezpředmětné a účelové (viz usnesení ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1264/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19).

Ústavní soud v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.