Ústavní soud IV.ÚS 2371/21

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dále též "otec") a první vedlejší účastnice (dále též "matka") jsou rodiči druhé vedlejší účastnice (dále též "nezletilé"). Matka a otec žijí od srpna roku 2020 odloučeni. Dne 1. 12. 2020 se matka u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala svěření nezletilé do výlučné péče, dne 26. 1. 2021 podal otec návrh na svěření nezletilé do střídavé péče.

Dne 26. 4. 2021 otec navrhl vydání předběžného opatření, kterým se domáhal rozšíření styku s nezletilou. Stěžovatel tvrdil, že se s nezletilou stýká jednou za dva týdny od pátku do neděle a dvě odpoledne v týdnu. Obával se narušení jeho vztahu s nezletilou. Tvrdil, že matka brání rozšíření jeho styku s nezletilou.

Městský soud návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl napadeným usnesením. Vyšel ze zjištění, že otec a matka se dříve dohodli na výlučné péči matky o nezletilou a styku otce s nezletilou, jak otec tvrdí (sub 3). Dále vyšel ze zprávy opatrovníka a jeho pohovoru s nezletilou. V něm nezletilá projevila vůli být u matky, u otce chtěla být jen o víkendech a jiné možnosti odmítla. Městský soud proto zdůraznil, že otec se s nezletilou stýká pravidelně a dostatečně k tomu, aby nedošlo k přetrhání citových vazeb s ní. Nadto bylo na den 5. 5. 2021 (tj. sedm dní po vydání napadeného usnesení) nařízeno jednání ve věci úpravy péče o nezletilou; lze předpokládat, že bude provedeno řádné dokazování a oba rodiče budou mít prostor pro nalezení shody o případné zatímní úpravě poměrů k nezletilé.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že matka i otec mají sice rozdílné představy o úpravě styku s nezletilou, avšak jeho "faktické" uspořádání odpovídá jejich dřívější dohodě. Podle krajského soudu rozsah styku otce (od pátku do neděle jednou za dva týdny a dvě odpoledne v týdnu) umožňuje jeho dostatečné výchovné působení na nezletilou. Má prostor s ní o víkendu absolvovat volnočasové aktivity a může se zapojit do její přípravy na školní výuku v pracovních dnech. Otec předjímá rozhodnutí ve věci samé, k němuž proběhne řádné dokazování, a to včetně zjišťování přání nezletilé, případných manipulací rodiči a jejich možností zajistit věcně a časově potřebnou péči o nezletilou atd.

Stěžovatel tvrdí, že důvodem pro podání návrhu na předběžnou úpravu poměrů k nezletilé jsou neshody rodičů o režimu péče o dceru po jejich odluce, zejména skutečnost, že matka dlouhodobě vynucuje svou faktickou výlučnou péči přes výslovný nesouhlas stěžovatele, který má opravdový zájem podílet se na péči o dceru ve větší míře, než je mu matkou umožněno. Stěžovatel opakovaně žádal matku o rozšíření styku s nezletilou, nebylo mu však vyhověno. Současný režim styku umožňuje stěžovateli trávit s nezletilou přibližně 32 % času v průběhu dvou týdnů. Matka nerespektuje skutečnost, že rodičovská práva náleží stejně oběma rodičům, není-li soudem stanoveno jinak, a protiprávně a nepřípustně omezuje výkon rodičovské odpovědnosti otce. Přitom až do jeho odluky s matkou se o dceru zajímal, pečoval o ni. Jednání matky přitom brání stěžovateli v přiznání střídavé péče a za současného nastavení styku hrozí ztráta kontaktu s nezletilou. Dne 26. 7. 2021 městský soud svěřil nezletilou do výlučné péče matky a otci umožnil styk s nezletilou v dosavadním rozsahu. Obava stěžovatele z negativního vlivu matky na možnosti dlouhodobého uspořádání rodinných poměrů proto byla důvodná; to svědčí o nesprávnosti (neústavnosti) napadených rozhodnutí.

Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279) a usnesení ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z nich se podává, že ve věcech péče o nezletilé je třeba interpretovat účel předběžného opatření tak, že se nelze spokojit s minimální mírou ochrany základních práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; jakákoli deformace ve vztahu rodiče a dítěte je těžko napravitelná. Předběžné opatření o péči o nezletilé proto musí umožnit rodiči dítěti, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Obecné soudy se s odkazy stěžovatele na uvedená rozhodnutí Ústavního soudu v napadených rozhodnutích nijak nevypořádaly.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že při rozhodování o jeho návrhu na vydání předběžného opatření ve věci péče o nezletilou nezohlednily jeho oprávněný zájem na pravidelném a co nejširším styku s jeho dcerou a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Přitom matka nerespektuje skutečnost, že rodičovská práva náleží stejně oběma rodičům, není-li soudem stanoveno jinak, a protiprávně a nepřípustně omezuje výkon rodičovské odpovědnosti otce, což bude mít negativní vliv na kvalitu jejich vzájemného vztahu, a tedy i nenapravitelné důsledky na možnost budoucího uspořádání vzájemných rodinných poměrů.

Ve věci stěžovatele jde o předběžné opatření; jeho způsobilost jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, avšak zpravidla nedosahují takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)].

Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je proto povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení či nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], přitom z těchto hledisek žádné neústavní pochybení obecných soudů neshledal.

Jde-li o rozhodnutí Ústavního soudu, kterých se stěžovatel dovolává (sub 7), jde o rozhodnutí, jejichž nosné závěry nelze na nyní posuzovanou věc použít. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05 šlo o situaci, kdy obecné soudy zamítly návrh tehdejšího stěžovatele na úpravu styku v období letních prázdnin, avšak v době, kdy nebylo možné očekávat v dohledné době dohodu rodičů či rozhodnutí soudu o péči o jejich dítě. Obecné soudy v odůvodnění tehdy napadených rozhodnutí odkazovaly na dříve vydané předběžné opatření, které období letních prázdnin neupravovalo, a tehdy napadená rozhodnutí nebyla založena na skutečnostech majících oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Proto je Ústavní soud shledal ústavně nekonformními (srov. bod 20 nálezu).

V usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 šlo o situaci, kdy se tehdejší stěžovatel domáhal rozšíření styku, neboť jeho dosavadní oprávnění stýkat se s dítětem činilo pět hodin jednou za dva týdny. Je nutné rovněž zdůraznit, že Ústavní soud uvedeným usnesením ústavní stížnost tehdejšího stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť v nejbližší době mělo být rozhodováno ve věci samé (srov. bod 22 usnesení).

Je proto zaprvé nutné uvést, že obě stěžovatelem odkazované věci jsou skutkově specifické a nyní posuzovaná věc se od nich podstatně liší. V nyní posuzované věci nejde o to, zda městský soud a krajský soud rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem (sub 13); takové tvrzení stěžovatel nevznáší. Nejde ani o rozšíření styku s nezletilou z několika hodin měsíčně (sub 14). Zadruhé, v obou věcech Ústavní soud zohlednil, zda má či nemá být v dohledné době rozhodováno ve věci samé. Obdobnou úvahu přitom učinil již městský soud v napadeném usnesení (sub 4 in fine); zohlednil, že zatímní úprava poměrů ve věci stěžovatele není třeba, neboť v řádu dní bude rozhodováno ve věci samé, což se také, jak uvádí stěžovatel, stalo. Stěžovatel proto z odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu vyvozuje závěry, které z nich pro nyní posuzovanou věc neplynou.

Jde-li o tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených usnesení (sub 7 in fine), z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající jejich závažnosti [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213) či bod 20 nálezu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17 (N 157/86 SbNU 589)]. Ústavní soud proto považuje obecně za problematické, nevypořádá-li se soud alespoň stručně s odkazem účastníka řízení na relevantní judikaturu [srov. např. bod 12 nálezu ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2503/18 (N 112/94 SbNU 341) či bod 27 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1343/20].

Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci je rozhodné, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s obsahem námitek stěžovatele, a že s ohledem na shora uvedené byla závažnost odkazů stěžovatele na uvedená rozhodnutí nízká. U rozhodování o předběžných opatřeních jsou nadto požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí snížené (viz bod 45 nálezu ze dne 23. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1440/21). Proto byť by pro účely srozumitelnosti a legitimity napadených rozhodnutí bylo žádoucí se alespoň stručně vypořádat s odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, kterých se v řízení dovolával, s ohledem na zásadu efektivní ochrany ústavních práv a na skutečnost, že Ústavní soud přezkoumává řádně vedené řízení jako celek (srov. obdobně bod 30 usnesení ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 32/09 či bod 14 usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2103/14), by případné zrušení napadených usnesení představovalo postup přehnaně formalistický.

Ani z jiných důvodů neshledal Ústavní soud u napadených rozhodnutí ústavněprávní vady. Pro Ústavní soud je rozhodné, že dosavadní uspořádání styku stěžovatele s nezletilou odpovídá předchozí dohodě s matkou a přání nezletilé, což se z napadených rozhodnutí srozumitelně a logicky podává. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s rozhodnou argumentací stěžovatele a rozsah styku není podle Ústavního soudu nepřiměřeně zúžen (sub 14 a 15). Lze shrnout, že napadená rozhodnutí jsou ve svém důsledku založena na závěru, že styk otce a nezletilé je pravidelný a vzhledem k individuálním okolnostem věci poměrně široký, což je v nich náležitě odůvodněno. Argumentace stěžovatele výsledkem řízení ve věci samé není významná, neboť řízení o nařízení předběžného opatření nelze zaměňovat s řízením ve věci samé; každé řízení má jiný účel. Proto výsledek řízení ve věci samé nemůže být bez dalšího indikátorem o správnosti (či dokonce ústavnosti) rozhodnutí o předběžném opatření.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.