IV.ÚS 2399/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2399/25 ze dne 20. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Notino, s. r. o., sídlem Londýnské náměstí 881/6, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 1504/2024-447, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 3 Cmo 107/2022-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022 č. j. 41 Cm 17/2018-291, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a CHANEL S. A. S., sídlem 135 Avenue Charles de Gaulle, Neuilly-Sur-Seine, Francouzská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka také požaduje náhradu nákladů řízení. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku předložit vedlejší účastnici k rukám právního zástupce písemné informace o názvech a adresách výrobců, zpracovatelů, distributorů, skladovatelů, dodavatelů a jiných předchozích držitelů veškerého zboží nesoucího označení CHANEL, jež stěžovatelka dovážela, skladovala, objednávala, nabízela k prodeji nebo prodávala; a dodaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za takové zboží, to vše za období od 15. 2. 2015 včetně až do dne, kdy stěžovatelka tuto povinnost splní. Městský soud došel k závěru, že vedlejší účastnice je vlastníkem mezinárodní slovní ochranné známky CHANEL. Všechny výrobky vedlejší účastnice jsou v Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru distribuovány prostřednictvím systému selektivní distribuce (dále jen "SDS"). V něm je pro určité území schválen okruh distributorů, kteří splňují jí stanovená kritéria. Mezi tato kritéria patří, že žadatel o vstup do systému se v posledních třech letech nedopustil porušení práv vedlejší účastnice k duševnímu vlastnictví, provozuje tři kamenné obchody minimálně po dobu jednoho roku a v případě internetového prodeje tak činí prostřednictvím webových stránek splňujících konkrétní kvalitativní kritéria. Stěžovatelka není součástí tohoto systému. Stěžovatelka bez souhlasu vedlejší účastnice uváděla na trh výrobky označené ochrannou známkou, aniž by se jednalo o výrobky uvedené na trh v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Stěžovatelka se dopustila neoprávněného zásahu do práv k ochranné známce vedlejší účastnice podle § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Vedlejší účastnice má proto podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, právo požadovat příslušné informace. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku městského soudu v rozsahu uložení povinnosti poskytnout vedlejší účastnici specifikované informace za období od 15. 2. 2015 do 6. 2. 2018. Jinak jej změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti k poskytnutí informací za období od 7. 2. 2018 do dne, kdy stěžovatelka tuto povinnost splní, se zamítá. Podle vrchního soudu nebyl v rozsudku městského soudu správně vymezen konec období, za které je stěžovatelka povinna poskytnout požadované informace. Jinak se vrchní soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením městského soudu. SDS je podle vrchního soudu legitimní a slučitelný se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie. Použití relativně uzavřeného SDS pro distribuci luxusních výrobků za účelem zajištění ochrany jejich luxusní image je možné, a to za dodržení určitých kritérií. Ta v tomto případě nejsou diskriminační a sledují legitimní cíl. Námitku promlčení shledal vrchní soud nedůvodnou. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Přípustnost dovolání podle něj nezakládá otázka, zda stěžovatelka porušila práva k mezinárodní ochranné známce vedlejší účastnice tím, že prodávala zboží CHANEL, které bylo vedlejší účastnicí určeno k dodání do zemí mimo evropský hospodářský prostor. Stěžovatelka prostřednictvím této otázky ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění vrchního soudu o původu těchto výrobků. Stěžovatelka v této souvislosti předložila Nejvyššímu soudu také otázku procesního práva, zda může být § 133b o. s. ř. aplikován na tzv. paralelní dovozy. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože Nejvyšší soud se při jejím řešení od své ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda stěžovatelka porušila práva k mezinárodní ochranné známce vedlejší účastnice tím, že nabízela výrobky CHANEL, jejichž původ odmítla vysvětlit, ačkoliv nebyla členkou SDS vedlejší účastnice, o jehož existenci věděla a bylo jí známo, že jeho členové nejsou oprávněni k prodeji výrobků subjektům, které jeho členy nejsou. Stěžovatelka i v tomto případě rozporovala skutkový stav zjištěný soudy na základě hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatelky, že rozhodnutí vrchního soudu je nesprávné, neshledal-li důvodnou argumentaci stěžovatelky o zneužití dominantního postavení vedlejší účastnice, resp. se touto argumentací dostatečně nezabýval. I v tomto případě vychází stěžovatelka ze závěru, ke kterému vrchní soud v řízení nedospěl a který si na podporu svého tvrzení sama zformulovala. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka právního posouzení promlčení práva na poskytnutí informací ve smyslu § 3 zákona č. 221/2006 Sb., neboť se nejedná o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Otázka promlčení práva na poskytnutí informací byla v mezidobí rozsudkem Nejvyššího soudu vyřešena. 5. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné ve vztahu k otázce, zda žalobkyně provozuje legitimní SDS (slučitelný se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie). Případné posouzení neslučitelnosti tohoto systému s pravidly hospodářské soutěže může mít význam pro rozhodnutí ve věci samé. Jedná se tak o otázku, na níž rozhodnutí vrchního soudu závisí, a zároveň o otázku, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání však není důvodné. 6. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí dále vypořádal s vadami řízení uváděnými stěžovatelkou. Stěžovatelka namítala, že se vrchní i městský soud nedostatečně vypořádaly s její právně významnou argumentací, zejm. ve vztahu k existenci a legitimitě SDS a nesouhlasila se skutkovými závěry k tomu učiněnými. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí vadami při dokazování netrpí. Polemika stěžovatelky se samotnými skutkovými závěry nepředstavuje námitku vady řízení a nejedná se o způsobilý dovolací důvod. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti až téměř po roce od podání dovolání. Stěžovatelce navíc nebylo zasláno vyjádření vedlejší účastnice k dovolání. 8. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil napadené rozhodnutí. Nevypořádal se s jejími argumenty uvedenými v dovolání a jeho doplnění týkajícími se nezákonnosti podmínek pro vstup do SDS vedlejší účastnice. V doplnění dovolání uplatnila stěžejní námitku, že smlouvy, jimiž má být tvořen SDS obsahují tzv. tvrdá vertikální omezení, a proto jsou jako celek neplatné a vylučují možnost vedlejší účastnice dovolávat se ochrany spočívající v existenci takového SDS. Nejvyšší soud na tyto námitky nereagoval. 9. Stěžovatelka také navrhla Nejvyššímu soudu, aby ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil Soudnímu dvoru Evropské unie celkem sedm předběžných otázek. Nejvyšší soud se nevyjádřil jednotlivě ke každé navržené otázce, ale souhrnně je označuje za otázky, které byly v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie již dostatečně vyřešeny, aniž by označoval konkrétní judikaturu, která dané otázky řešila. Takové zdůvodnění považuje stěžovatelka za nedostatečné. 10. Stěžovatelka dále v dovolání uváděla argumenty týkající se samotné existence uzavřeného SDS a spatřuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, resp. uvádí, že skutkový závěr soudů o e