IV.ÚS 2414/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2414/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Emila Vyskočila a Ing. Jany Augustinové, zastoupených Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 23 Cdo 1010/2025-709, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 11 Co 81/2024-624 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. ledna 2024 č. j. 6 C 39/2017-497, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Milana Holuba, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že stěžovatelé a vedlejší účastník jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitých věcí (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Podle soudů obou stupňů měla otázka vlastnictví sporných pozemků původ zejména v rozdílných názorech účastníků na výklad dvou smluv o sdružení, které stěžovatelé považovali za tituly k nabytí vlastnictví podílů na pozemcích a které byly sepsány laickým a nesrozumitelným způsobem. Na první smlouvu o sdružení uzavřenou dne 11. 6. 1998 aplikoval okresní soud § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), výkladem smlouvy překlenul nejednoznačnost smluvních ujednání a dospěl k závěru, že cílem této smlouvy bylo soustředění finančních prostředků účastníků pro postoupení nároku na náhradu za nevydané nemovité věci (resp. soustředění finančních prostředků na odkup restitučního nároku - postoupení pohledávky - M. Paďoura). Po naplnění účelu smlouvy došlo automaticky k zániku sdružení. Jestliže vedlejší účastník uzavřel smlouvu o převodu pozemku parc. č. X, který později rozdělil na více pozemků vymezených v žalobě, jednal již mimo první smlouvu o sdružení a pozemek nabyl do svého výlučného vlastnictví. Ohledně druhé smlouvy o sdružení krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, kterou se nepodařilo překonat ani výkladem. Při výkladu této smlouvy krajský soud souhlasil s postupem okresního soudu, který použil gramatických, logických a systematických výkladových prostředků a přihlížel také k ostatním provedeným důkazům a k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, jakož i k následnému chování stran. Krajský soud například rekapituloval závěr okresního soudu, že účastníci první smlouvy o sdružení, namísto aby se vypořádali po skončení vzniklého sdružení, spolu nadále jednali i poté, co vedlejší účastník uvedený pozemek získal. O tom svědčí např. uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje pozemku parc. č. X, v níž ostatní účastníci podpisem smlouvy stvrdili, že vedlejší účastník byl v době uzavření smlouvy vlastníkem pozemku. Stěžovatelé tak podle soudů neprokázali své spoluvlastnické právo k pozemkům. 3. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé neformulovali v dovolání žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Konstatoval, že přípustnost dovolání nemohla založit otázka postupu krajského soudu při výkladu druhé smlouvy o sdružení, respektive jeho závěr o neplatnosti této smlouvy, neboť krajský soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Krajský soud v této souvislosti respektoval, že přednost má takový výklad smlouvy, který zakládá její platnost před výkladem, který naopak hodnotí konkrétní smlouvu jako neplatnou. Navíc výklad právního jednání je v prvé řadě otázkou, kterou musí řešit soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud do těchto jejich úvah může vstoupit až tehdy, jsou-li tyto úvahy vzhledem k obsahu konkrétní smlouvy extrémní. Žádnou nepřiměřenou úvahu však Nejvyšší soud ve vztahu ke druhé smlouvě o sdružení v závěrech soudů nižších stupňů nenalezl. Pokud stěžovatelé přípustnost dovolání zakládali na tom, že krajský soud měl nesprávně posoudit jejich skutečnou vůli jako smluvních stran, pak touto námitkou podle Nejvyššího soudu stěžovatelé zpochybňují skutkový stav, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Na takovém základě však přípustnost dovolání založit nelze. Stejně tak přípustnost dovolání nemůže sama o sobě založit námitka překvapivosti či nesprávného poučení nebo nedostatečného odůvodnění obecným soudem. K takovým vadám by mohl Nejvyšší soud přihlížet jedině tehdy, bylo-li by dovolání pro některou z právních otázek přípustné. K argumentaci o překvapivosti navíc Nejvyšší soud doplnil, že otázkou výkladu a platnosti obou smluv o sdružení se zabýval jak okresní soud, tak krajský soud, přičemž dospěly ke stejným závěrům. Krajský soud toliko stěžovatele vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů k existenci eventuálního jiného nabývacího titulu k předmětnému nemovitému majetku. Rozhodnutí krajského soudu ovšem z toho důvodu nelze považovat za překvapivé. II. Argumentace stěžovatelů 4. Rozsudek krajského soudu považují stěžovatelé v důsledku jeho nesprávného poučení za překvapivý; krajský soud totiž stěžovatele poučil, že uvažuje o obou smlouvách jako o smlouvách neplatných, a proto vyzval stěžovatele k doplnění tvrzení o tom, zda jim ke spornému nemovitému majetku svědčí i jiný právní titul zakládající jejich spoluvlastnické právo. Následně však krajský soud podle stěžovatelů rozhodl překvapivě, neboť vycházel z toho, že první ze smluv o sdružení je platná a druhá je neplatná. Tímto procesním pochybením se nezabýval ani Nejvyšší soud, což je podle stěžovatelů v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Nabyl-li čistě formálně sporný nemovitý majetek do svého výlučného vlastnictví toliko vedlejší účastník, bylo to tak proto, že podle rozhodné právní úpravy nemohlo být sdružení subjektem právních vztahů. Pro posouzení nemůže být rozhodná ani okolnost, že byla antedatována druhá smlouva o sdružení, neboť účastníci jejím prostřednictvím pouze uvedli svoji původní dohodou do písemné podoby. Výklad zvolený obecnými soudy je nesprávný už proto, že všichni účastníci smluv o sdružení do sporného nemovitého majetku investovali nemalé finanční prostředky a nebylo tedy důvodu, aby takto získaný majetek připadl jen vedlejšímu účastníkovi. 5. Stěžovatelé na několika místech ústavní stížnosti opakovaně dospívají k závěru, že obecné soudy vyprázdnily jejich právo na autonomii vůle (přičemž v této souvislosti blankytně odkazují na judikaturu Ústavního soudu zakazující příliš formalistický výklad soukromoprávních smluv), protože nezjišťovaly skutečnou vůli účastníků smluv o sdružení. Z tohoto úhlu pohledu jsou napadená rozhodnutí rovněž nedostatečně odůvodněna ve smyslu judikatury Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o