IV.ÚS 251/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 251/25 ze dne 7. 5. 2025 Předvídatelnost soudního rozhodování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nováka, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, sídlem V Nových domcích 343/13, Praha 15 - Hostivař, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 58 Co 395/2024-157, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Částí výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 58 Co 395/2024-157, jímž byl změněn vyhovující výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. srpna 2024 č. j. 14 C 92/2024-108 tak, že vzájemný návrh stěžovatele se zamítá, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Část výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 58 Co 395/2024-157, jímž byl změněn vyhovující výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. srpna 2024 č. j. 14 C 92/2024-108 tak, že vzájemný návrh stěžovatele se zamítá, a akcesorické výroky II a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 58 Co 395/2024-157 se ruší. III. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku I v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho vzájemný návrh, jakož i jeho výroků II a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, s tvrzením, že napadenými výroky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Hlavní město Praha (dále jen "žalobce") se po stěžovateli žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") dne 20. 2. 2024 domáhal zaplacení částky ve výši 580 300 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání dvou pozemků (parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a sousedního pozemku parc. č. X3 nacházejících se v katastrálním území Hostivař) v jeho tvrzeném vlastnictví bez právního důvodu. Stěžovatel se vzájemným návrhem domáhal po žalobci zaplacení částky ve výši 19 710,90 Kč z titulu náhrady škody spočívající v nákladech na právní (mimosoudní) zastoupení za dva úkony právní služby, které vynaložil ještě před podáním žaloby žalobce v reakci na neoprávněně vznesený nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Šlo o dopis ze dne 15. 5. 2023, kterým stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně reagoval na výzvu žalobce ze dne 10. 5. 2023 k úhradě náhrady za faktické užívání pozemků a vyjádření ze dne 19. 12. 2023 k upomínce žalobce o zaplacení požadované náhrady ze dne 7. 12. 2023. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2024 č. j. 14 C 92/2024-108 žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace zamítl (výrok I), protože na něj nepřešlo vlastnictví pozemků ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), a jejich vlastnictví nenabyl ani vydržením. Vzájemnému návrhu stěžovatele na náhradu škody naopak vyhověl a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 19 710,90 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Vzal za prokázané, že stěžovatel před podáním žaloby vynaložil požadovanou částku za dva úkony právní služby. Žalobce si musel být vzhledem k rozsáhlé a již ustálené judikatuře vědom neoprávněnosti svého nároku a je povinen stěžovateli vzniklou škodu nahradit ve smyslu § 2894 a § 2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II o vzájemném návrhu stěžovatele tak, že žalobu na zaplacení částky 19 710,90 Kč zamítl a rovněž změnil výrok III obvodního soudu o nákladech řízení tak, že jejich správná výše činí 59 858,70 Kč; jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil. Výrokem II uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před obvodním soudem za vzájemný návrh ve výši 300 Kč. Výrokem III uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení o návrhu žalobce ve výši 26 523,20 Kč. Výrokem IV uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení o vzájemném návrhu ve výši 600 Kč. Co se týče nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, městský soud konstatoval, že si je vědom své vlastní rozdílné rozhodovací praxe, ale přiklonil se k většinovému závěru podpořeného judikaturou o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace. Vzájemný návrh stěžovatele na náhradu škody neshledal městský soud opodstatněným, neboť nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení zákonné či smluvní povinnosti. Podle městského soudu nelze za protiprávní jednání považovat uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení pouze v důsledku jiného právního náhledu na věc, a to ani v situaci, kdy byla v době podání žaloby k dané problematice známá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odkazy stěžovatele na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. 32 Cdo 209/2019) a Ústavního soudu [nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 1017/15 (N 163/86 SbNU 663)] týkající se možnosti požadovat náhradu škody za náklady vynaložené na právní zastoupení nepovažoval pro skutkovou odlišnost za relevantní, neboť nešlo o porušení smluvní, zákonné nebo právní povinnosti. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že městský soud ignoroval porušení zákonné prevenční povinnosti podle § 2900 a násl. obč. zák. žalobcem. O neexistenci vlastnického práva žalobce bylo totiž již dříve rozhodnuto (žaloba na určení vlastnického práva ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 162/2020 byla zamítnuta), a proto žalobci nemohlo svědčit žádné právo na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel se pozastavuje nad postupem žalobce, který se opakovaně (i vůči stěžovateli) domáhá vydání bezdůvodného obohacení, přestože již v celé řadě obdobných případů řešených i Nejvyšším soudem a Ústavním soudem bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. I pokud by mělo jít o výkon práva, nepočínal si žalobce vůči stěžovateli tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě v jeho majetkových poměrech, čímž porušil zákonnou prevenční povinnost podle § 2900 obč. zák. Opakované vymáhání téhož nároku je navíc podle stěžovatele protiprávní, šikanózní, zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, a proto by měl žalobce nahradit stěžovateli vzniklé náklady. I přesto, že mělo jít o výkon práva, měl by být žalobce povinen škodu stěžovateli nahradit, neboť jako hlavní účel sledoval poškození stěžovatele (§ 2909 obč. zák.). Stěžovatel závěrem navrhl, aby mu městský soud nahradil náklady řízení před Ústavním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka 7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejšího účastníka, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od obvodního soudu vyžádal spis sp. zn. 14 C 92/2024. 8. Městský soud ve vyjádření pouze stručně zopakoval předmět řízení a důvody, které jej vedly k zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatele. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti se blíže nevyjádřil. 9. Vedlejší účastník na výzvu k vyjádření nereagoval, a proto Ústavní soud v souladu s poučením, které se vedlejšímu účastníkovi dostalo ve výzvě k vyjádření k ústavní stížnosti, má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). 10. Ústavní soud zaslal vyjádření městského soudu stěžovateli na vědomí. V. Upuštění od ústn