IV.ÚS 2510/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2510/25 ze dne 24. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, sídlem Seifertova 823/9, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 23 Cdo 615/2025-778, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 4 Cmo 79/2024-686 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 32 Cm 32/2018-620, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Davida Berana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou podnikatelé, kteří spolu roku 2002 uzavřeli dvě smlouvy o převodu akcií obchodní společnosti VÍTKOVICE HOLDING, a.s. (původně LAHVÁRNA OSTRAVA a.s.). Stěžovatel jimi převedl část akcií za sjednanou kupní cenu vedlejšímu účastníkovi. Součástí smluv byla též rozhodčí doložka, že všechny spory, nesrovnalosti nebo nároky mezi smluvními stranami vyplývající nebo související s ustanoveními těchto smluv, s jejich porušením, ukončením či neplatností, bude posuzovat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. V roce 2006 stěžovatel od obou smluv odstoupil a vyzval vedlejšího účastníka, aby mu akcie vrátil s tím, že mu vrátí kupní cenu. Vedlejší účastník s odstoupením nesouhlasil. O platnosti odstoupení od smluv proto musel rozhodovat rozhodčí soud. Rozhodčí soud rozhodčím nálezem ze dne 11. 1. 2008 Rsp 864/07 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat stěžovateli akcie společnosti a zároveň zamítl jeho vzájemnou žalobu, kterou se snažil po stěžovateli vymoci bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení akcií. 3. Obchodní společnost v roce 2010 emitovala nové akcie. Vedlejší účastník v návaznosti na to podal k rozhodčímu soudu v roce 2014 žalobu, kterou se snažil domoci vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 690 000 000 Kč. Stěžovatel měl toto bezdůvodné obohacení získat na úkor vedlejšího účastníka tím, že se jeho podíl ve společnosti obdržením nově emitovaných akcií upsaných při navýšení základního kapitálu zhodnotil. Rozhodčí soud žalobě vedlejšího účastníka rozhodčím nálezem ze dne 23. 7. 2015 Rsp 636/14 vyhověl, načež stěžovatel napadl nález podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze rozhodčí nález svými rozsudky zrušily. Oba soudy dovodily, že ze znění rozhodčích smluv nelze dovodit, že se vztahují i na věc nyní řešenou, neboť nelze přijmout extenzivní výklad, že se rozhodčí smlouvy vztahují i k dalším, následným emisím cenných papírů. 4. S tímto právním hodnocením se ale neztotožnil Nejvyšší soud a k dovolání vedlejšího účastníka tyto rozsudky zrušil rozsudkem ze dne 21. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1307/2022-521. Podle Nejvyššího soudu spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího na základě odstoupení od smlouvy je spor o právo související s právním vztahem již na základě zákonné úpravy. Tím spíše je sporem souvisejícím se smlouvou, když si strany smlouvy výslovně sjednaly, že je pravomoc rozhodčího soudu založena i pro spory související s ukončením smlouvy. Spor nyní vedený je sporem o bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout v důsledku odstoupení stěžovatele od smluv o převodu cenných papírů. Je nerozhodné, že k uvedenému přistoupily další skutkové okolnosti (úpis nových akcií stěžovatelem), stále lze takový spor zařadit do kategorie sporů souvisejících se zánikem smluv, na které se vztahuje rozhodčí doložka. Podstatné je, že jde o spor o bezdůvodné obohacení, které mělo stěžovateli vzniknout v důsledku jeho odstoupení od smlouvy. 5. Městský soud poté žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Rozhodčí nález netrpí žádnou ze stěžovatelem namítaných vad. Ve věci nenastala překážka věci rozhodnuté, protože na rozdíl od předchozího rozhodčího řízení je důvodem vzniku bezdůvodného obohacení nárůst tržní hodnoty nově upsaných akcií. Zároveň je ze zákona i z původních smluv dána pravomoc rozhodčího soudu, neboť jde o bezdůvodné obohacení, které má souvislost s původními smlouvami, respektive s odstoupením od nich. Neopodstatněná byla i stěžovatelova námitka podjatosti rozhodců a porušení informační povinnosti. Důvodem pro vyloučení rozhodce v této věci nemůže být jen skutečnost, že tento rozhodce rozhodoval související spory. Částečné zpětvzetí žaloby ve výši 3 368 000 Kč vedlejším účastníkem a následné odvolání zpětvzetí, ke kterému rozhodčí soud přihlédl, nevedlo k přiznání plnění, které nebylo žádáno. Na rozhodčí řízení se totiž nemohou mechanicky aplikovat ustanovení občanského soudního řádu, neboť jejich aplikace má být jen přiměřená. Rozhodčí soud tím nepochybil, protože se dokazování od počátku vztahovalo k celé částce a nedošlo tak k porušení rovnosti stran. Bez ohledu na to, zda rozhodčí soud postupoval správně či nikoli, tak jako tak by nešlo o zavázání k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, ale o procesní vadu rozhodčího řízení. Ta je důvodem pro zrušení jen tehdy, když spočívá v neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat. 6. K odvolání stěžovatele vrchní soud rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem potvrdil, neboť se ztotožnil s hodnocením městského soudu. Skutkový stav zůstal i po rušícím rozsudku Nejvyššího soudu nezměněn a ani jediný nový procesně přípustný důkaz stěžovatele na něm nic nemění. Nenastala překážka věci rozhodnuté, protože není naplněn znak totožnosti věci. K posouzení sporu byl rozhodčí soud příslušný. Porušení povinnosti rozhodce oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, v posuzované věci nadto žádná taková okolnost nenastala. Ve věci nešlo o plnění, které nebylo žádáno a nedošlo ani k odepření možnosti věc před rozhodci projednat. 7. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud vyšel ze svého předchozího rozhodnutí a zopakoval, že k projednání věci byl rozhodčí soud příslušný, a že nedošlo k přisouzení plnění, které nebylo požadováno. Poté posoudil zbývající stěžovatelem nastolené právní otázky. Ve věci nenastala překážka věci rozhodnuté, rozhodce nebyl podjatý a nedošlo ani k jiným vadám, které by byly důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech a rozhodčí soud postupoval správně, neaplikoval-li mechanicky ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodčí soud má totiž tato ustanovení aplikovat přiměřeně podle zásad českého rozhodčího řízení. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti staví svou argumentaci na dvou argumentačních okruzích. První okruh se týká obecného nesprávného procesního postupu civilních soudů, druhý pochybení při výkladu jednotlivých důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb. 9. Zaprvé, v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by nastaly důvody nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se totiž vůbec nevypořádal s argumenty stěžovatele a pouze odkázal na nesouvisející rozhodnutí. Tohoto pochybení se dopustily i ostatní soudy. Nevysvětlily aplikovatelnost svých závěrů na posuzovanou věc, nereflektovaly argumentaci stěžovatele, s nastolenými otázkami stěžovatele se vůbec nevypořádaly a nekriticky převzaly tvrzení vedlejšího účastníka. Nastaly okolnosti, které odůvodňují odchýlení se od závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Ten v rušícím rozsudku sice správně shrnul judikaturu, na posuzovanou věc ji ale nesprávně aplikoval. 10. Civilní soudy proto z rozsudku Nejvyššího soudu neměly vycházet a měly se od něj odchýlit. Nejvyšší soud také překročil svou pravomoc, neboť posuzoval skutkové otázky, nikoli jen otázky právní. Změnil tak skutková zjištění nižších soudů. Civilní soudy se měly od již vysloveného právního názoru odchýlit. Svá rozhodnutí též nedostatečně odůvodnily, argumentovaly ryze v obecné rovině a vůbec se nevypořádaly s argumenty stěžovatele a specifickými okolnostmi případu. Nevysvětlily, jak došly ke svým skutkovým závěrům a neodůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Kromě toho se dopustily i přepjatě formalistického výkladu podústavního práva. 11. Zadruhé, civilní soudy nesprávně vyhodnotily rozsah rozhodčích doložek. Na posuzovanou věc se vztahovat nemají. Nebyla prokázána příčinná souvislost