IV.ÚS 2696/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2696/25 ze dne 27. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Krmíčka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 22 Cdo 977/2025-442, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2024 č. j. 13 Co 35/2024-418 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. října 2023 č. j. 33 C 307/2019-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Mgr. Lucie Krmíčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení velké řady práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Současně žádá, aby mu vedlejší účastnice nahradila náklady řízení před Ústavním soudem. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastnice vstoupili v červnu 2007 do manželství, které bylo rozvedeno v září 2019. Po rozvodu stěžovatel vyzval vedlejší účastnici, aby vyklidila pozemek v B. včetně stavby rodinného domu postavené na celé rozloze pozemku. V katastru nemovitostí byl jako výlučný vlastník pozemku, jehož součástí byla také stavba, zapsán stěžovatel. Vedlejší účastnice se odmítla vystěhovat. Uvedla, že katastrální zápis neodpovídá skutečnosti - jak pozemek, tak i stavba byly pořízeny za manželství, a proto patřily do společného jmění manželů, které dosud nebylo vypořádáno. Stěžovatel poté podal žalobu na vyklizení. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly znovu poté, co jejich předchozí rozhodnutí v části, týkající se zamítnutí žaloby na vyklizení, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Soudy totiž svůj původní závěr, že pozemek je ve společném jmění, postavily na nesprávných úvahách o povaze finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a dostatečně nezohlednily ani prohlášení vedlejší účastnice v kupní smlouvě k pozemku, že kupní cena byla hrazena výlučnými prostředky stěžovatele. Nejvyšší soud dále konstatoval, že zásada v § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nevztahuje na stavby, které vznikly před jeho účinností, tedy přede dnem 1. 1. 2014. V dalším řízení tedy může vyjít najevo, že byť pozemek je ve výlučném majetku stěžovatele, dům patří do společného jmění manželů, a tak se nestal součástí pozemku (§ 3054 občanského zákoníku) 3. Okresní soud Brno-venkov v napadeném rozsudku žalobu na vyklizení opět zamítl. Protože pozemek i stavba byly pořízeny (vznikly) za trvání manželství, nesl stěžovatel důkazní břemeno, že nejde o majetek ve společném jmění [§ 143a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "starý občanský zákoník")]. Okresní soud, veden závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, uzavřel, že kupní cena pozemku byla hrazena z výlučných prostředků stěžovatele, a pozemek tak nabyl do svého výlučného vlastnictví. 4. Vlastnictví stavby však okresní soud posoudil opačně. Stěžovatel neprokázal, že dům není součástí společného jmění manželů. Nejprve tvrdil, že stavbu financoval ze zápůjčky své matky ve výši 2 200 000 Kč. Po seznámení se s aktuální judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, č. 44/2021 Sb. rozh. civ.), podle níž by i takové prostředky spadaly do společného jmění manželů, začal uvádět, že zápůjčku od matky použil až na zhodnocení domu, který mu matka jako stavebník domu před zápisem do katastru nemovitostí neformálně darovala. Také matka při svědecké výpovědi uvedla, že stavbu provedla, platila a poté stěžovateli darovala. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). 5. Podle okresního soudu však z výpovědi matky ani jiných důkazů neplynulo, že matka měla v úmyslu dům stavět pro sebe. Sama ve výpovědi zmínila, že dům stavěla pro syna. Rovněž ve stavební dokumentaci byl stavebníkem označen stěžovatel, matka vystupovala pouze jako zástupce, stěžovateli byly také doručovány všechny písemnosti. Přestože matka projekt připravila, řídila stavbu a podílela se na jejím financování, nebylo ji možné považovat za stavebníka v občanskoprávním smyslu, neboť jejím úmyslem nikdy nebylo stavět dům pro sebe. Nebylo zjištěno ani žádné právní jednání, kterým by stěžovateli rozestavěnou stavbu darovala. V době, kdy dům vznikl jako věc, byla stavba minimálně částečně financována z prostředků ve společném jmění manželů. Z účtu stěžovatele totiž odcházely konkrétně identifikované platby na výstavbu domu. Ve stejném období na jeho účet přicházely nemalé částky z podnikání i platby od manželky. Pokud manželé nabydou nemovitou věc za trvání manželství a na zaplacení použijí byť jen zčásti společné prostředky, náleží celá věc do společného jmění. Protože pozemek a stavba měly odlišné vlastníky, stavba se nestala ani po účinnosti nové právní úpravy součástí pozemku (§ 3054 násl. občanského zákoníku). Zápis v katastru nemovitostí tedy neodpovídal skutečnému stavu. Na posouzení věci nemělo význam, že stěžovatelka proti zápisu nebrojila. Jelikož dům patřil do společného jmění, nemohla být vedlejší účastnici uložena povinnost ho vyklidit; řízení o vypořádání společného jmění dosud neskončilo a dům mají právo užívat oba bývalí manželé. Okresní soud zamítl žalobu také v části požadující vyklizení pozemku, neboť by tím vedlejší účastnici fakticky znemožnil dům užívat, což by bylo v rozporu s dobrými mravy. 6. Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku ztotožnil s právní argumentací okresního soudu a toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nepřisvědčil dovolací námitce o bezúplatném převodu nedokončené stavby mezi matkou stěžovatele jako stavebníkem a stěžovatelem, neboť stěžovatel zpochybňoval právní posouzení vycházející z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že měl být uznán jeho nárok na vyklizení pozemku bez ohledu na to, zda se na něm nachází stavba ve společném jmění manželů. Judikatura, kterou stěžovatel argumentoval, podle Nejvyššího soudu nedopadala na případy, kdy je stavbou zastavěná celá plocha pozemku a je tedy vyloučeno jeho jiné užívání než k umístění stavby. Vedlejší účastnice jinak, než umístěním stavby do pozemku stěžovatele nezasahovala, proto z logiky věci nemohl požadavek na vyklizení pozemku obstát. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že nebylo možné při posouzení předběžné otázky stavbu posoudit jako samostatnou věc bez změny zápisu v katastru nemovitostí, kde je stavba evidována jako součást pozemku ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Podle konstantní judikatury může mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem existovat rozpor; přednost má stav skutečný, zápis v katastru nemovitostí má povahu vyvratitelné domněnky. Existence stavby jako samostatné věci tedy nezávisí na zápisu v katastru nemovitostí. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání. Stěžovatel vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož byl pozemek, jehož součástí je též stavba, veden po více než osm let jako jeho výlučné vlastnictví, aniž by kdokoli proti zápisu brojil. Vedlejší účastnice věděla, že stěžovatel je od roku 2007 výlučným vlastníkem pozemku, a že matka stěžovatele staví za své výlučné prostředky na pozemku dům, který mu chce darovat. V souladu s těmito dohodami byl dům zapsán do katastru nemovitostí. Po rozvodu proto stěžovatele překvapilo, že k prokázání výlučného vlastnického práva mu nestačí výpis z katastru nemovitostí, jak je v civilních sporech běžné, ale že musí po letech prokazovat správnost zápisu. Majetkoprávní režim se přitom musel zkoumat vinou vedlejší účastnice, která se až po rozvodu "rozpomněla", že dům je součástí společného jmění. Stěžovatel byl nucen po letech prokazovat okolnosti vzniku jeho výlučného vlastnického práva, aniž soud uložil povinnost tvrzení a důkazní vedlejší účastnici, která se dovolává nesprávného zápisu ve veřejném seznamu. 8. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vypořádaly jeho argumentaci o platném darování rozestavěné stavby. Podle jeho názoru soudy posuzovaly skutkový stav formalisticky a nevyložily právní jednání podle jeho skutečného obsahu. Stěžovatel se