IV.ÚS 2816/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2816/25 ze dne 29. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Marka Solara, zastoupeného JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 20. května 2025 č. j. 12 Ksz 1/2023-256, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a vrchního státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplynulo následující. Stěžovatel byl podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, uznán vinným kárným proviněním podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelstvím (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), jehož se dopustil tak, že ve věci sp. zn. 7 VZV 35/2013, v níž vykonával dozor, žádným způsobem nereagoval na žádost švýcarského Spolkového státního zastupitelství a dvě navazující urgence, ačkoliv o těchto listinách měl a mohl vědět, v důsledku čehož došlo ke zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši přibližně 1 000 000 CHF, ačkoliv důvody pro zajištění nadále trvaly, a tedy v nevědomé nedbalosti postupoval v rozporu s povinností státního zástupce podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Za toto kárné provinění bylo stěžovateli uloženo kárné opatření podle § 30 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tj. odvolání z funkce. 3. Nejvyšší správní soud na 31 stranách rozhodnutí mj. odůvodnil, že kárné provinění stěžovatele mělo trvající povahu a vysvětlil, že byla zachována jak objektivní tak subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu. Dospěl k závěru, že stěžovatel postupoval v rozporu s povinností státního zástupce, přičemž toto porušení dosáhlo intenzity kárného provinění, což dokládá fakt, že se věcí zabývaly rovněž orgány činné v trestním řízení. Kárný soud též vysvětlil, proč musel přikročit k odvolání stěžovatele z funkce. Přihlédl k nedostatku sebereflexe, předchozímu špatnému hodnocení, uložení dvou kárných opatření v mezidobí od zahájení nyní posuzovaného kárného řízení, jimiž byla stěžovateli uložena maximální možná zákonná srážka platu, jakož i k závažnosti provinění (tj. dlouhodobé nečinnosti, v jejímž důsledku byla způsobena škoda velkého rozsahu a zmařen výkon a účel trestu propadnutí věci). Uvedl, že v případě stěžovatele měl pouze dvě možnosti rozhodnutí: upuštění od kárného opatření, nebo uložení nejpřísnější sankce, přičemž s ohledem na okolnosti případu zvolil druhou možnost. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí s odvoláním z funkce státního zástupce. Namítá, že tzv. trvající kárné provinění nemá oporu v zákoně. Dále uvádí, že jeho odpovědnost byla prekludována. Setrvává na názoru, že chybějící reakce na jednotlivé přípisy švýcarského státního zastupitelství představovaly dílčí útoky pokračujícího kárného provinění, z čehož dovozuje, že objektivní prekluzivní lhůta se odvíjí od doručení poslední přípisu, tj. 18. 3. 2020. Rozporuje rovněž závěr o zachování subjektivní prekluzivní lhůty, který dle jeho vyjádření spočívá toliko na "neformálním emailovém sdělení" švýcarské strany o uvolnění zajištěných finančních prostředků. Stěžovatel doplňuje, že spis ve věci sp. zn. 7 VZV 35/2013 mu po jeho přidělení k odboru trestního řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") funkčně nepříslušel. Zmiňuje rovněž odpovědnost nadřízeného státního zástupce a podotýká, že v období od ledna 2020 do března 2021 neměl spis vůbec k dispozici. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátkou, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť ve věci použitelná právní úprava neumožňuje napadnout rozhodnutí o kárném provinění odvoláním (srov. část první, čl. II odst. 1 zákona č. 438/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud úvodem předesílá, že rozhodování o kárných proviněních, resp. disciplinárních deliktech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů není rozhodováním o trestním obvinění (ve věcech odvolání soudců z funkce srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Xhoxhaj proti Albánii ze dne 9. 2. 2021 č. 15227/19, body 243 až 245). Smyslem kárného řízení je nejen ochrana soudců, státních zástupců či soudních exekutorů před svévolným odvoláním, ale také ochrana důvěry veřejnosti ve výkon soudní či veřejné moci [srov. rozhodnutí kárného senátu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 13 Kss 6/2014-138, část IV. c) nebo nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145), body 23 a 36]. 7. To ovšem nebrání tomu, aby - slovy kárného soudu - byly některé instituty trestního práva využity v kárném řízení analogicky (srov. napadené rozhodnutí, bod 24). Tento závěr potvrzuje rovněž komentářová literatura, jež zdůrazňuje, že vzhledem k široké definici pojmu kárné provinění státního zástupce (srov. § 28 zákona o státním zastupitelství) je třeba při jeho interpretaci a aplikaci vycházet nejen z legální definice, ale též ze základních zásad trestního práva hmotného, tedy z pravidel a principů vytvářených v průběhu dlouhého vývoje trestního práva a zajišťujících garance spravedlnosti i v dalších oblastech veřejnoprávního trestání (srov. Bradáčová, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 495). Mezi tyto zásady lze zahrnout rovněž zásady týkající se právního posouzení opakovaného jednání. Komentář k zákonu o státním zastupitelství výslovně dovozuje (tamtéž, s. 497 a 498), že "v kárné odpovědnosti státního zástupce bude tedy namístě zkoumat, zda se jedná o kárné provinění jednorázové (případně o pokračování v kárném provinění), či trvající (jehož znakem je udržování protiprávního stavu), což však vzhledem k obecnosti a univerzálnosti legální definice kárného provinění bude možné dovodit (na rozdíl od obecného trestního práva hmotného) až z konkrétního posuzovaného jednání." Nejvyšší správní soud přitom vyložil, že nečinnost stěžovatele se týkala pouze jednoho úkonu (a jde tudíž o trvající kárné provinění), což vylučuje kvalifikaci kárného provinění coby pokračujícího deliktu sestávajícího z více dílčích útoků, z nichž každý se dotýká právě jednoho úkonu, zde součinnosti v rámci mezinárodní právní pomoci (srov. napadené rozhodnutí, body 25 až 29). 8. Výklad podústavního práva, tj. v tomto případě § 28 zákona o státním zastupitelství, provedený kárným soudem v nyní posuzované věci, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Nepředstavuje neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu (jde o tzv. externě systematický výklad), koresponduje s předchozí rozhodovací praxí kárného soudu a odpovídá rovněž akceptovanému (doktrinálnímu) chápání institutu kárného provinění. Jak bylo řečeno, Nejvyšší správní soud adekvátně rozlišil trvající a pokračující kárné provinění. 9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele o prekluzi jeho trestní odpovědnosti. Dvouletá objektivní prekluzivní lhůta začala plynout ode dne 25. 1. 2021, kdy švýcarské státní zastupitelství uvolnilo zajištěné finanční prostředky. Kárný návrh byl přitom podán dne 24. 1. 2023 (body 32 a 33). Kárný soud vysvětlil, že objektivní lhůta začíná běžet okamžikem odstranění protiprávně udržovaného stavu, což se v nyní posuzované věci stalo právě okamžikem, kdy už by ani odstranění nečinnosti stěžovatelem nebylo způsobilé zvrátit nepříznivý následek v podobě uvolnění zajištěných peněžních prostředků. Řečeno jinak, uvolněním peněžních prostředků považovala švýcarská strana žádost o právní pomoc za vyřízenou, a tímto úkonem došlo materiálně k odstranění protiprávně udržovaného stavu spočívajícího v nevyřízení švýcarských žádostí o mezinárodní právní pomoc. Opodstatněné jsou rovněž závěry kárného senátu týkající se splnění šestiměsíční tzv. subjektivní prekluzivní lhůty. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že vrchní státní zastupitelství se o stavu zajištění finančních