Ústavní soud IV.ÚS 2848/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (jejich výčet obsahuje II. část ústavní stížnosti in fine). S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, avšak žádnou argumentaci o jeho neústavnosti k tomuto návrhu neformuloval (relevantní argumentaci nepředstavuje tvrzení o postupu soudů podle tohoto ustanovení sub IV.B.2. in fine). Proto k tomuto návrhu Ústavní soud nepřihlédl.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou a na tento nedostatek byl upozorňován s poučením, že její neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1685/18, sp. zn. IV. ÚS 3930/18, naposledy výzvou ze dne 13. 8. 2021 ve věci sp. zn. III. ÚS 2170/21). Stěžovatel však stále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

K samotné věci Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodoval o stěžovatelově námitce podjatosti tří konkrétních soudců Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rozhodl, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 18 Co 102/2021. Námitka podjatosti byla vznesena v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 791/2018, které - podle informací získaných z veřejně dostupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) - dosud nebylo skončeno. V souladu s judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139), též odkazovaný stěžovatelem, avšak v jiných souvislostech] nelze usnesení o nevyloučení soudce z projednávání věci považovat za konečné rozhodnutí ve věci, které by mohlo být přímo napadnutelné ústavní stížností; stěžovatelé mají k dispozici další prostředky, jak své právo hájit, čemuž obecně odpovídá odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné. Takový přístup odpovídá i postavení Ústavního soudu v ústavním pořádku České republiky (čl. 83 Ústavy České republiky), neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a zásadně nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, zejména pak tedy není jeho úlohou v řízení o ústavní stížnosti přehodnocovat a kontrolovat každé procesní rozhodnutí, které v průběhu soudního řízení soudy vydají. Tím by se stavěl do role další instance, která mu nepřísluší.

Základní vadou ústavní stížnosti je absence povinného zastoupení advokátem. Tuto vadu nemůže zhojit ani informace uvedená v záhlaví ústavní stížnosti, že "zastoupení advokátem na právní službu se zatím nepodařilo zajistit".

Ústavní soud se proto z výše uvedených důvodů uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.