Ústavní soud IV.ÚS 2900/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro kraj Vysočina (dále jen "správce daně") stěžovatelce v záhlaví uvedenými rozhodnutími dodatečně doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výších 860 035 Kč, 1 562 862 Kč a 286 713 Kč s penále, a to z důvodu vyloučení nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění (nákupu řepkového oleje). Správce daně mimo jiné zjistil, že zboží bylo dodáváno v řetězci obchodních korporací a reálně bylo přepravováno ze skladu v Polské republice přímo do skladu stěžovatelky, a z větší části následně dodáváno zpět do Polské republiky. Správce daně podrobně popsal okolnosti nákupů a přepravy oleje, povahu a (ne)činnost obchodních korporací účastnících se dvou zjištěných řetězců, jakož i (ne)plnění jejich daňových povinností. Dospěl k závěru, že stěžovatelka měla a mohla vědět, že se nákupem oleje z Polska prostřednictvím několika dalších subjektů účastní podvodu na DPH a nepřijala taková rozumná opatření, aby zajistila, že předmětná plnění součástí podvodu na DPH nebudou.

K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím věcně potvrdilo rozhodnutí správce daně.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 30 Af 95/2018-65 zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správce daně totiž použil v rozporu se zákonem jako podklad svého rozhodnutí vysvětlení (že obsah vody v řepkovém oleji nelze poznat vizuálně), které ale získal při místním šetření.

Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 Afs 399/2020-59 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil sice krajskému soudu, že správce daně ve vztahu k vysvětlení pochybil, avšak zároveň shledal, že nešlo o vadu, která by měla sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Okolnost takto zjištěná byla pouze jednou z řady (a nikoli stěžejní), z nichž Odvolací finanční ředitelství dovozovalo účast stěžovatelky na daňovém podvodu.

Krajský soud poté napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství.

Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud připomněl, že za podvod na DPH označuje četná judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") a Nejvyššího správního soudu "situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám". Osoba povinná k dani, která věděla nebo měla a mohla vědět, že se svou koupí účastní plnění, které je součástí daňového podvodu, je pro účely směrnice o DPH považována za osobu, která se daňového podvodu účastní, a to bez ohledu na to, zda má z prodeje zboží nebo využití služeb prospěch v rámci zdanitelných plnění, která uskutečnila na výstupu. Krajský soud vycházeje z judikatury SDEU a Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem rozhodl, že není povinností správních orgánů či soudů prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod. Musí však být postaveno najisto, v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval, přičemž správce daně může vycházet i jen z indicií, které má k dispozici. Nárok na odpočet přitom není dotčen, přestože v řetězci dodávek bylo jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem, pokud to daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl. Nejvyšší správní soud připomněl, že krajský soud vyjádřil pochopitelné pochybnosti o ekonomické racionalitě toho, že stěžovatelka vědomě nakupovala olej přes několik pouze formálně zapojených společností, ačkoli znala jeho producenta i společnosti, které jej dovážely z Polska do České republiky, a mohla tak obchodovat přímo s nimi, přičemž se olej následně vracel zpět do Polska. Tuto okolnost oprávněně vyhodnotil tak, že svědčí o zapojení stěžovatelky do podvodu na DPH. Krajský soud proto správně zhodnotil, že racionální by byla snaha stěžovatelky ušetřit. Nejvyšší správní soud uzavřel, že existencí podvodného řetězce se Odvolací finanční ředitelství i krajský soud podrobně zabývali; stěžovatelce nelze přisvědčit, že Odvolací finanční ředitelství neprokázalo obchodní spolupráci mezi články řetězce. Tyto závěry stěžovatelka konkrétně nezpochybnila, přičemž úvahy Odvolacího finančního ředitelství, s nimiž se ztotožnil i krajský soud, jsou logické a mají oporu ve shromážděných podkladech. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že s komoditami se běžně obchoduje v průběhu jejich přepravy. V posuzovaném případě k ní však přistoupila řada dalších okolností (např. zjevně koordinovaný a rozhodně neobvyklý systém plateb nebo shodně formulované smlouvy mezi jednotlivými články řetězce, a to se stejnými formálními nedostatky). Pohyb oleje se navíc u stěžovatelky nezastavil, nýbrž poté, co byl smísen s olejem, který vylisovala, pokračoval zpět do Polské republiky (což by mohlo nasvědčovat "kolotočovému schématu" podvodu, jak uváděl již krajský soud).

Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích "nelegitimním až účelovým způsobem vyvracely zcela důvodné argumenty stěžovatelky svědčící především o tom, že si stěžovatelka počínala obezřetně a bez možné vědomosti o své účasti na údajném daňovém podvodu". Především pak má stěžovatelka za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou odtržena od reality a vycházejí z neznalosti běžné obchodní praxe. Stěžovatelka podrobně a opakovaně popsala svůj náhled na možné modely nákupu a prodeje komodit a jejich realizaci - s tím, že se podle ní údajný podvod na DPH, jehož se měla účastnit, běžné obchodní praxi nevymyká. Rozhodující orgány podle stěžovatelky "úzkostlivě hledaly a účelově konstruovaly jakoukoliv možnou argumentaci ‚legitimizující' závěry o údajné podezřelosti předmětného nákupu oleje. Zároveň na stěžovatelku zpětně kladly zcela nepřiměřené požadavky týkající se zejména administrativních a obchodních aspektů její činnosti [...]".

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Stěžovatelka především napadla názor rozhodujících orgánů o tom, zda měla a mohla vědět o dovozeném podvodu na DPH. Polemizuje s výkladem podústavního práva a unijních předpisů, který byl opakovaně a s podrobným odůvodněním podán zejména SDEU a Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud proto především odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž byly stěžovatelčiny námitky dostatečně vyvráceny.

Ústavní soud k tomu již jen dodává, že stěžovatelka zjevně přehlíží věcnou argumentaci soudů, na kterou rozhodující orgány opakovaně poukázaly, stejně jako opomíjí další objektivní okolnosti, směřující k závěru o účasti na podvodu na DPH v daňově právním smyslu. Především stěžovatelka opominula, že orgány veřejné moci se v napadených rozhodnutích podrobně věnovaly činnosti jednotlivých článků dvou zjištěných řetězců, svědčící o podvodu. Ze zjištěných skutečností jednoznačně plyne značná nestandardnost jejich jednání, včetně účetních a daňových nedostatků, ekonomické iracionality a silných indicií o účelovosti jejich jednání. Rozhodné zjištěné skutečnosti jsou v napadených rozhodnutích srozumitelně a logicky odůvodněny a posouzeny podle dlouhodobého a ústavně souladného výkladu zákona, pročež Ústavní soud nemá důvod napadená rozhodnutí rušit.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.