Ústavní soud IV.ÚS 2929/25

Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Vedlejší účastnice prostřednictvím odštěpného závodu v České republice zprostředkovává vydání osobních dokladů totožnosti pro občany Ukrajiny. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby mu vydala cestovní pas státu Ukrajina. Vedlejší účastnice mu poté doklad vydala a stěžovatel vzal žalobu zpět. Obvodní soud usnesením ze dne 7. května 2025 č. j. 15 C 337/2024-24 pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 14 189 Kč a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Pravomoc českých soudů o žalobě rozhodovat byla dána, spor je soukromoprávní, zastavení procesně zavinila vedlejší účastnice, protože stěžovatel vzal žalobu pro její chování zpět.

K odvolání vedlejší účastnice proti nákladovému výroku Městský soud v Praze tento výrok napadeným usnesením změnil tak, že povinnost nahradit náklady uložil stěžovateli. Podání žaloby bylo vzhledem k okolnostem věci nedůvodné (prodlení bylo mimo kontrolu vedlejší účastnice a smluvní ustanovení vylučují odpovědnost za prodlení). Stěžovatel proto zavinil zastavení řízení podáním nedůvodné žaloby. Právo na náhradu nákladů řízení vzniklo vedlejší účastnici. Městský soud uložil stěžovateli povinnost jí nahradit 3 600 Kč a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovatel je povinen jí zaplatit 1 600 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že se městský soud odchýlil od judikatury. Pochybil v celé řadě procesních otázek, například v tom, že nepoučil stěžovatele o možnosti odlišného právního posouzení a rozhodl bez nařízení jednání o zcela jiných právech, než kterých se stěžovatel domáhal. Tím porušil i princip kontradiktornosti a dispozice s řízením. Stěžovatel poukazuje na nejednotnost rozhodování městského soudu a odkazuje na rozhodnutí, kterými v obdobných věcech rozhodl jinak. To narušuje právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování. Stěžovatel je spotřebitel a městský soud porušil jeho právo na ochranu slabší strany a zvolil neústavní výklad.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovází-li danou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Stěžovatel však nepředložil žádné argumenty, které by nasvědčovaly tomu, že jde o výjimečný případ. Namítá sice nejednotnost rozhodovací praxe, úkolem Ústavního soudu však není sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].