Ústavní soud IV.ÚS 3341/23 – Dohled

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala proti vedlejším účastníkům trestní oznámení (své matce a bratrovi), kteří se měli dopustit trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť - stručně vyjádřeno - nakládali s finanční hotovostí uloženou na bankovním účtu patřícímu otci stěžovatelky (otci vedlejšího účastníka a manželovi vedlejší účastnice) po dobu jeho náhlé zdravotní indispozice, když jeho zdravotní stav se zhoršil tak, že zemřel.

Policie České republiky, Krajské ředitelství Olomouckého kraje, Územní odbor Prostějov, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") vydala postupně tři rozhodnutí o odložení věci. Tato rozhodnutí byla z podnětu stížností podaných stěžovatelkou podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dozorovým státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Prostějově (dále jen "okresní státní zastupitelství") zrušena a policejnímu orgánu bylo opakovaně uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Poté policejní orgán vydal napadené rozhodnutí a následnou stěžovatelčinu stížnost okresní státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka podnět k výkonu dohledu podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který napadeným rozhodnutím Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") odložilo jako nedůvodný, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna, a byla poučena, že její případná další obsahově shodná podání nebudou již přezkoumávána a stěžovatelka o jejich přijetí nebude vyrozumívána. V odůvodnění krajské státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatelka svá tvrzení a podezření ze spáchání trestné činnosti dovozuje na podkladě svých domněnek a spekulací založených toliko na jiném posouzení stávajících výsledků vyhodnocení, než ke kterým doposud dospěly orgány činné v trestním řízení. K tomu krajské státní zastupitelství konstatovalo, že peněžní prostředky, které měli vedlejší účastníci neoprávněně použít, byly použity mimo jiné na zakonzervování rozestavěného rodinného domu, který byl v podílovém vlastnictví vedlejší účastnice a zemřelého otce stěžovatelky. O nakládání s finančními prostředky na účtu zemřelého stěžovatelku informoval vedlejší účastník tím, že jí zaslal ke schválení formulaci zápisu z jednání všech potencionálních dědiců. Stěžovatelka však na tento návrh zápisu nereagovala, čímž zkomplikovala případné smírné vyřešení věci. V řízení podle krajského státního zastupitelství nebylo zpochybněno tvrzení vedlejších účastníků, že bylo běžnou praxí, že s vědomím zemřelého otce s finančními prostředky na účtu disponovali. Krajské státní zastupitelství rovněž připomnělo, že vzhledem k vážné zdravotní indispozici stěžovatelčina otce byla vedlejší účastnice usnesením soudu jmenována jeho opatrovnicí, když musela zabezpečit nejen pokračování rekonstrukce domu, ale také některé jeho podnikatelské aktivity, jakož i zabezpečit jeho vozový park, do něhož patřila také stará vozidla (veteráni). K tomu upozornilo, že pozůstalostní řízení po otci stěžovatelky doposud nebylo skončeno a není tedy ani přesně stanoven rozsah pozůstalosti, proto je předčasné tvrzení stěžovatelky, že jí byla oznamovaným jednáním způsobena škoda ve výši 5 015 000 Kč. Stěžovatelka přehlíží, že teprve v pozůstalostním řízení bude majetek náležející do pozůstalosti znalecky oceněn, což nemohou za dané procesní situace nahrazovat orgány činné v trestním řízení. V tomto řízení bude také zjišťován i okruh eventuálních dědiců. Nadto doposud orgány činnými v trestním řízení prováděné obsáhlé prověřování nepotvrdilo, že by se vedlejší účastníci dopustili protizákonného jednání.

Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastníci disponovali s majetkem jejího otce tak, aby nebyl součástí pozůstalosti, když velkou část z takto získaných prostředků vedlejší účastnice lživě označila za vlastní. Přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") [srov. k tomu rozsudek ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, stížnost č. 70930/01], jakož i podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)] se právo na účinné vyšetřování týká i těch obětí trestné činnosti, bylo-li závažným způsobem zasaženo do jejich majetkových práv. Podle stěžovatelky policejní orgán jen hledal důvody, aby její věc mohl odložit. Orgány činné v trestním řízení si neověřovaly tvrzení vedlejších účastníků, že bylo běžné, aby disponovali s peněžními prostředky stěžovatelčina otce, ani nezkoumaly obvyklý obsah takových dispozic. Přitom je podle stěžovatelky zjevné, že v období zdravotní indispozice otce byly z jeho účtu prováděny bezhotovostní transakce, které rozsahem neodpovídaly žádnému z minulých období. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky projevem svévole a nejsou dostatečně odůvodněna. Orgány činné v trestním řízení také zasáhly do stěžovatelčina práva na ochranu rodinného a soukromého života, když v odůvodnění napadených rozhodnutí je naznačováno, že stěžovatelka se za pomoci orgánů činných v trestním řízení snaží eliminovat vedlejší účastníky jako eventuální dědice.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K uvedeným vadám v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

K věci samé lze uvést, že Ústavní soud v ustálené judikatuře přejal doktrínu ESLP týkající se práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 a 3 Úmluvy (právo na život a zákaz mučení), byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v čl. 4 - zákaz otroctví a nucené práce, které není nutné brát v úvahu). Rozhodovací praxe Ústavního soudu adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)] a vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)], obchodování s lidmi [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Uvedený závěr je potvrzován již zmíněným - do značné míry komplexním - nálezem sp. zn. III. ÚS 2012/18. V něm se sice při rekapitulaci vývoje relevantní judikatury zmiňuje právo na účinné vyšetřování i při zásahu do majetkových práv [srov. odkazovaný rozsudek ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku], nicméně není možno přehlížet, že ESLP při formulaci uvedené judikatury musel zjevně hledat mantinely práva poškozeného na účinné vyšetřování [srov. k tomu obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 16.]. Stěžovatelka se ovšem obětí trestné činnosti související s právy ve smyslu čl. 2 a 3 Úmluvy nestala (uváděnou trestnou činností nebylo přímo zasaženo ani do jejího soukromého a rodinného života, neboť, jak plyne z její argumentace, k tomuto zásahu mělo dojít až nevhodně formulovanými odůvodněními rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení).

Ústavní soud dodává, že stěžovatelka přehlíží hlavní východisko vyplývající z napadených rozhodnutí, podle něhož nelze za dané procesní situace o trestné činnosti spáchané vedlejšími účastníky v úplnosti uvažovat, protože doposud nebyl v pozůstalostním řízení zjištěn rozsah zůstavitelova majetku a nebyl uzavřen okruh eventuálních dědiců. Teprve až budou tyto otázky rozhodnuty, bude možno uvažovat o tom, zda došlo ke spáchání trestné činnosti. Naopak, za situace, kdy v pozůstalostním řízení - i s ohledem na nutnost posouzení znalcem - nebyl zatím rozsah majetkové podstaty jednoznačně definován, těžko může být uvažováno o tom, zda a do jaké míry se někdo pokusil majetková práva dědiců (tedy i stěžovatelky) nepřípustným způsobem zkrátit. Také stěžovatelčina námitka ohledně dispozic finančními prostředky na účtu zůstavitele za jeho života není opodstatněná. Stěžovatelka totiž nerespektuje, že vedlejší účastnice má k dispozici přístupové údaje k předmětnému účtu. Bylo-li prostředky na tomto účtu v období zdravotní indispozice stěžovatelčina otce disponováno ve větším rozsahu, než bylo dříve obvyklé, je nutno zohlednit, že jeho zdravotní stav byl výjimečnou situací, a jeho nejbližší museli vykonávat funkce, jež doposud zastával sám. Proto nemůže bez dalšího obstát tvrzení stěžovatelky, že rozsah prostředků, kterými vedlejší účastníci v období zdravotní indispozice stěžovatelčina otce disponovali, byl do té míry neobvyklý (v odůvodnění napadených rozhodnutí je příkladmo uvedeno, o které činnosti se nově vedlejší účastnice musela postarat).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.