IV.ÚS 3356/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3356/25 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Postlové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 27 Cdo 2641/2024-710, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 2 Cmo 159/2023-647 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 64 Cm 1/2013-612, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UBAR a.s., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Obchodní společnost České lesy a.s. (dále též "původní žalobkyně"), jako právní předchůdkyně vedlejší účastnice, se domáhala po obchodní společnosti M SATURN, spol. s r. o. (dále též "původní žalovaná"), jako právní předchůdkyni stěžovatelky, zaplacení částky ve výši 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku požadovala z titulu regresní náhrady v rozsahu 1/7, neboť jako solidární dlužnice za původní žalovanou a další solidární dlužníky, kteří stejně jako původní žalobkyně dohodami ze dne 17. 12. 2010 a ze dne 21. 2. 2011 přistoupili k závazku ve smyslu § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), poskytla stávající věřitelce (obchodní společnosti MILROY S.A.) na částečnou úhradu dluhu částku ve výši 26 993 160 Kč. Dluh vznikl poskytnutím úvěrů (úvěrové smlouvy ze dne 17. 12. 2010 a ze dne 21. 2. 2011) obchodní společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. (dále též "dlužnice") obchodními společnostmi KKCG a.s. a KKCG Structured Finance Limited (dále též "původní věřitelky"), které postupními smlouvami ze dne 16. 8. 2011 pohledávky za dlužnicí včetně vedlejších práv postoupily na stávající věřitelku. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 10. 3. 2016 č. j. 64 Cm 1/2013-297 žalobě zcela vyhověl a původní žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím. 4. K odvolání původní žalované Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 5 Cmo 237/2016-370 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl. 5. K dovolání původní žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3687/2017-426 zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky výkladu § 454 obč. zák. v souvislosti s neplatně uzavřenou dohodou o přistoupení k závazku jedním ze solidárních spoludlužníků (původní žalobkyní). Z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu pro poměry posuzované věci vyplynulo, že i když původní žalobkyně poskytla plnění věřitelce z úvěrové smlouvy na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku [pozn. neplatnost byla způsobena absencí souhlasu valné hromady původní žalobkyně s přistoupením k závazku, tj. porušením § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.")], mohla v souladu s § 454 obč. zák. požadovat vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek nejen po dlužnici (jíž byl úvěr poskytnut), ale také po ostatních spoludlužnících, kteří platně přistoupili k závazku dlužnice z úvěrové smlouvy. Zanikl-li totiž v rozsahu poskytnutého plnění závazek dlužnice, zanikl ve stejném rozsahu i závazek jejích (solidárních) spoludlužníků. I oni se tudíž bezdůvodně obohatili na úkor původní žalobkyně, která plnění poskytla. 6. V průběhu řízení došlo ke změně účastníků jak na straně původní žalobkyně, tak na straně původní žalované, proto bylo rozhodnuto podle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o právním nástupnictví. 7. Vrchní soud následně usnesením ze dne 15. 1. 2021 č. j. 5 Cmo 237/2016-515 zrušil v pořadí první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil s tím, že je třeba doplnit skutkový stav. Nově se tak měl městský soud zabývat námitkou, že na stávající věřitelku byla postoupena pouze pohledávka vůči původní dlužnici z úvěrových smluv, nikoliv pohledávky za osobami, které k závazku přistoupily a dále tím, zda pohledávka z úvěrové smlouvy nezanikla započtením ještě před plněním původní žalobkyně. 8. Poté rozhodoval městský soud a ústavní stížností napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem žalobě opětovně vyhověl, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 3 856 165,70 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 580 959,20 Kč (výrok II). 9. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným (v pořadí tedy třetím) rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 58 176,80 Kč (výrok II). Vrchní soud vycházel stejně jako městský soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu a žalobu shledal důvodnou. Dovodil, že uplatněný nárok bylo třeba posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 454 obč. zák.) a s pohledávkou byla postoupena i vedlejší ujednání (dohody o přistoupení k závazku). Naopak námitku stěžovatelky, že část pohledávky zanikla započtením, neshledal důvodnou. 10. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Závěr vrchního soudu, podle něhož nejsou dohody o přistoupení k závazkům z úvěrových smluv neplatné jako celek (ve vztahu ke všem přistoupivším spoludlužníkům) jen proto, že byly neplatné vůči původní žalobkyni (pro porušení § 196a odst. 1 obch. zák.), odpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že je-li (úvěrová) smlouva pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků ve vztahu k němu neplatná, neznamená to, že je neplatná jako celek i vůči dalším (spolu)dlužníkům. Namítala-li stěžovatelka, že smlouvy o přistoupení k závazkům (§ 533 obč. zák.) měly být částečně neplatné vůči ní z důvodu, že v době podpisu těchto smluv ještě žádný dluh neexistoval, pominula, že dohodou o přistoupení k závazku lze přistoupit i k dluhu, který dosud nevznikl. K námitce, že soudy mají k absolutní neplatnosti přihlížet ex officio, Nejvyšší soud dodal, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy nepátrá a nenahrazuje ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Dovolání neučinila přípustným ani námitka, že vrchní soud měl přerušit řízení až do pravomocného vyřešení otázek předestřených stěžovatelkou v jiných řízeních, ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu. Rovněž výtka, že se vrchní soud nevypořádal s veškerými námitkami, nevedla k přípustnosti dovolání, neboť vrchní soud postupoval v intencích vymezených judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Namítala-li stěžovatelka, že rozhodnutí vrchního soudu bylo přijato v důsledku trestného činu soudce, vystihla tím zmatečnostní vadu, která však nepředstavuje přípustný dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení včetně jednotlivých učiněných podání (žaloby, odvolání, dovolání nebo repliky k vyjádřením vedlejší účastnice) a v řízení vydaných rozhodnutí. Vysvětluje, proč se původní žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit na úkor původní žalobkyně a nemohla tedy být v řízení pasivně legitimovaná. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl bez věcného přezkumu, ačkoliv obsahovalo jasně vymezené právní otázky. Jeho rozhodnutí je svévolné, neboť nevysvětlil, proč nepovažuje stěžovatelkou tvrzený rozpor rozhodovací praxe za relevantní. Vrchní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně neplatnosti dohod solidárních dlužníků o přistoupení k závazkům. Obecné soudy dále ignorovaly, že předmětem smluv o postoupení pohledávek na obchodní společnost MILROY S.A. byly ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. pohledávky z úvěrových smluv pouze vůči obchodní společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s., ale nikoliv pohledávky za solidárními dlužníky z titulu přistoupení k závazku. Podle stěžovatelky nelze dohodu o přistoupení k závazku považovat za ručení, nebo