IV.ÚS 3462/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3462/25 ze dne 17. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem, sídlem Seydlovo náměstí 25/4, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 1498/2025-249 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2025 č. j. 8 Co 2087/2024-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a M. K. a Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy. 2. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka argumentačně napadá rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž stěžovatelku vyzval k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 8. 2024 č. j. 9 C 62/2023-119 určil, že vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně - matka vedlejšího účastníka a tchýně stěžovatelky) je výlučnou vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí a že tyto nemovité věci jsou prosty věcného břemene užívání s oprávněním pro stěžovatelku a vedlejšího účastníka (žalovaného č. 2) zřízených smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene (výrok I). Výroky II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu se vedlejší účastnice domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které darovala stěžovatelce. Tvrdila, že v době podpisu darovací smlouvy trpěla středně těžkou demencí a nebyla schopna právně jednat a smlouva je proto absolutně neplatná. V odůvodnění rozsudku okresní soud podrobně popsal zdravotní stav vedlejší účastnice a konstatoval, že vedlejší účastnice byla v péči psychiatričky, byla jí diagnostikována demence středního typu a ke dni podpisu darovací smlouvy a související smlouvy o zřízení věcného břemene trpěla středně těžkou demencí a nebyla schopna plně posoudit následky svého jednání. Pro tyto závěry vycházel mimo jiné ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastnice jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, darovací smlouva je proto neplatná a vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitých věcí prostých věcných břemen. K námitce stěžovatelky o nedostatku podmínky řízení (neplatnost plné moci, neoprávněné zahájení řízení) okresní soud uvedl, že vada řízení byla zhojena, neboť okresní soud v jiném řízení jako soud opatrovnický svým rozhodnutím udělil za vedlejší účastnici souhlas s právním jednáním - podáním žaloby, včetně udělení plné moci k zastupování advokátem. 4. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, změnil výroky o nákladech prvostupňového řízení [mimo jiné odmítl moderaci podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Při posuzování věci samé se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, zejména s posouzením zdravotního stavu vedlejší účastnice a s právním závěrem o neplatnosti smlouvy darovací a o zřízení věcných břemen. K procesním námitkám stěžovatelky uvedl, že nedostatek podmínky řízení v podobě neplatné původní plné moci byl zhojen kromě rozhodnutí opatrovnického soudu i tím, že do opatrovnického spisu byla zařazena plná moc udělená opatrovníkem vedlejší účastnice ze dne 13. 12. 2023 a v průběhu odvolacího řízení byla předložena nová plná moc ze dne 29. 1. 2025, která výslovně prohlásila, že dodatečně schvaluje a akceptuje všechny dosavadní úkony advokáta. Krajský soud dále konstatoval, že v závěrečném návrhu vedlejší účastnice nijak neposunula předmět řízení, nerozšířila jej ani nezměnila popis skutkových okolností, nedošlo k stěžovatelkou tvrzené změně žaloby. Podle krajského soudu šlo o pouhé upřesnění věcných břemen, která mají být "vymazána" z katastru nemovitostí ve srovnání s původní formulací požadující, aby nemovité věci byly prosty všech práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázka, zda byly splněny podmínky řízení z hlediska udělení plné moci advokátovi, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji posuzoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K dalším námitkám stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud dostatečně zdůvodnil, které důkazy (ne)provedl a proč; ve vztahu k otázce podjatosti znalce jde o vadu řízení, k níž by - pokud by řízení skutečně zatěžovala - mohl přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání jinak přípustné. K námitce, zda soud může bez dalšího přijmout změnu žalobního petitu, která byla navržena až v závěrečném návrhu, Nejvyšší soud konstatoval, že také tuto otázku krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žádná ze stěžovatelkou formulovaných otázek tak podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo zásadními procesními vadami, které porušily její právo na spravedlivý proces. Především došlo k podání žaloby na základě neplatné původní plné moci, neboť vedlejší účastnice v době jejího udělení trpěla demencí a nebyla schopna právně jednat. Tato vada navíc - vzdor přesvědčení soudů - nebyla řádně zhojena, neboť opatrovník v průběhu řízení před okresním soudem neudělil novou, řádnou plnou moc advokátovi, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1679/2018 a rozsudek krajského soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 8 Co 2033/2015. Skutečnost, že nová plná moc byla založena do spisu až v odvolacím řízení (dne 29. 1. 2025, tedy po vyhlášení rozsudku okresního soudu), považuje stěžovatelka za nepřípustnou. Soudy také porušily princip rovnosti zbraní, když bez dalšího akceptovaly změnu žalobního petitu učiněnou vedlejší účastnicí až v závěrečné řeči [stěžovatelka na toto pochybení okresního soudu upozorňovala v odvolání jako na vadu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], stěžovatelce nebyla dána možnost se s touto změnou seznámit a reagovat na ni. Rovněž namítá, že krajský soud bez dostatečného odůvodnění odmítl provést jí navrhované důkazy (výslech znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. a výslech zástupce vedlejší účastnice) a nevypořádal se s její námitkou podjatosti znalce, který měl údajně pracovat na stejném pracovišti jako manželka opatrovníka vedlejší účastnice. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených zák