IV.ÚS 393/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 393/25 ze dne 30. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 30 Cdo 3055/2024-129, I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024 č. j. 14 Co 112/2024-110, v části, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2024 č. j. 48 C 211/2023-85 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2024 č. j. 48 C 211/2023-85, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. jejich výroků) s tvrzením o porušení jejího práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vůči vedlejší účastnici domáhala podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Obvodní soud zjistil, že průtažné řízení trvalo 12 let a 4 měsíce, jeho délka byla nepřiměřená, je tudíž dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postupu) a nemajetkovou újmu je namístě odškodnit finančním zadostiučiněním. Při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění vyšel z částky 16 000 Kč za 1 rok s tím, že v prvních dvou letech je třeba počítat s částkou poloviční; základní částka zadostiučinění činí tedy 181 332 Kč. Tuto částku obvodní soud poté modifikoval, a to podle kritérií uvedených v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu, když jí ponížil o 50 % (ponížení o 20 % za průběh ve třech stupních soudní soustavy, o 15 % za zvýšenou procesní složitost, o 5 % s ohledem na podíl stěžovatelky na délce řízení a o 10 % za její postup, protože ze zdravotních důvodů opakovaně žádala o odročení nařízeného jednání, což nelze přičítat k tíži státu). S ohledem na již vyplacené zadostiučinění ve výši 57 375 Kč, přiznal obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví stěžovatelce částku ve výši 33 291 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 156 834 Kč s příslušenstvím, včetně dalšího příslušenství, žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice (proti nákladovému výroku) včasné odvolání. Stěžovatelka žádala přiznání zamítnuté částky odškodnění a celého žalovaného úroku z prodlení. Požadovala stanovení základní částky ve výši 20 000 Kč za 1 rok řízení, a to i s ohledem na inflaci a valorizaci mezd, vytýkala obvodnímu soudu, že nenavýšil základní částku odškodnění s ohledem na nedůvodné přerušení řízení, které trvalo 7 let, nesouhlasila se snížením základní částky o 50 % a setrvala na názoru, že předmět řízení měl pro ni zvýšený význam, a proto měla být základní částka navýšena o 25 %. Namítala, že nárok na odškodnění předběžně uplatnila dne 3. 7. 2023 a její žádost byla vyřízena stanoviskem vedlejší účastnice ze dne 25. 9. 2023. Již 26. 9. 2023 proto pokračoval běh promlčecí lhůty a stěžovatelka musela ohledně nepřiznané části nároku podat žalobu, aby se její nárok nepromlčel. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po zopakovaném dokazování neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že je třeba přistoupit k valorizaci částek připadajících na finanční zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, shledal, že zjištěné složitosti řízení odpovídá ponížení základní částky o 10 %. Podle soudu se stěžovatelka na délce řízení nepodílela, neshledal dále důvodu ponížit základní částku pro její postup a ve shodě s obvodním soudem považoval význam předmětu řízení pro ni za standardní, jelikož význam není zvýšený v důsledku tvrzených negativních dopadů do sousedských vztahů v domě, neboť zásadní negativní dopad do sousedských vztahů mělo již samo podání žaloby na odstranění půdní vestavby. Městský soud však nesdílel názor obvodního soudu, že se soudy v kompenzačním řízení nemohou zabývat důvodností přerušení řízení. Vzhledem k tomu, že řízení bylo přerušeno po dobu delší 7 let, jde tedy o průtah poměrně zásadní, proto je třeba z tohoto důvodu základní částku navýšit, a to o 30 %. Nemajetkové újmě stěžovatelky tak odpovídá finanční zadostiučinění ve výši 199 465 Kč (základní částka 181 332 Kč navýšená o 10 %). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice stěžovatelku již odškodnila částkou 57 375 Kč a obvodní soud jí pravomocně přiznal částku 33 291 Kč, změnil městský soud II. výrok rozsudku obvodního soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 108 799 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). 4. Proti I. výroku rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku obvodního soudu (tj. ohledně částky 48 035 Kč s úrokem z prodlení z částky 190 125 Kč od 26. 9. 2023 do 3. 1. 2024 a z částky 48 035 Kč od 4. 1. 2024 do zaplacení), a "v části, kterou jí byl přiznán úrok z prodlení 14,75 % z dlužné částky od 4. 1. 2024 (a nikoliv 15 % z dlužné částky od 26. 9. 2023)" podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání se týká dvou samostatných nároků představujících tzv. podlimitní nárok, proti němuž není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž tyto nároky nelze sčítat, protože ve vztahu ke každému z nich stěžovatelka vymezila odlišnou právní otázku a řešení ani jedné z nich není oběma odděleným nárokům společné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka připomíná, že při vyčíslení výše zadostiučinění poukazovala na to, že průtažné řízení pro ni mělo zvýšený význam, neboť se dotýkalo jejího bydlení ve společném domě a sousedských vztahů, tj. jejího soukromého života. Zvýšený význam předmětu řízení by přitom odůvodňoval navýšení základní částky zadostiučinění. Byla to právě nepřiměřená délka odškodňovaného řízení, která měla za následek, že se sousedské vztahy čím dál více vyhrocovaly. Navzdory tomu obecné soudy shledaly význam předmětu průtažného řízení pro stěžovatelku jako standardní a základní částku zadostiučinění nenavýšily. 6. Podle stěžovatelky jsou rozsudky obvodního soudu a městského soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), protože z jejich odůvodnění není patrné, že by se obecné soudy zabývaly typovým významem řízení o odstranění neoprávněných stavebních úprav (společných částí) domu. Soudy ani k námitkám stěžovatelky přezkoumatelně neuvedly, proč zvýšený typový význam průtažného řízení neshledaly. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obecné soudy nepřípustně redukují obsah pojmu obydlí (domov) pouze na samotný soukromý prostor jednotlivce, neboť námitku vyhrocení sousedských vztahů v domě odbyly tím, že se průtažné řízení týkalo půdy a chodby, nikoliv přímo bytu stěžovatelky, ačkoli v domech s byty je s bydlením nerozlučně spjato i právo užívat společné prostory. 7. K přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dovolání, které bylo odmítnuto ze zákonných důvodů, podala na základě vadného poučení městského soudu, a proto by jí vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku nemělo jít k tíži. Je také toho názoru, že dovolání v její věci přípustné bylo, jelikož nejde o běžný majetkoprávní spor ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl