IV.ÚS 3985/19

U Krajského soudu v Plzni (dále též "insolvenční soud") bylo vedeno konkurzní řízení na majetek vedlejšího účastníka (úpadce), v němž funkci správce konkurzní podstaty zastávala nejprve stěžovatelka, následně Ing. Vladimír Nechutný (dále jen "nový správce"). V rámci tohoto řízení insolvenční soud napadeným usnesením rozhodoval podruhé o schválení konečné zprávy nového správce o zpeněžení majetku konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty ze dne 12. 12. 2014, na jejímž základě mimo jiné schválil stěžovatelce odměnu ve výši 8 897 168 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 142 311 Kč. Zároveň soud stěžovatelce uložil vrátit na účet konkurzní podstaty částku 242 668 Kč z titulu přeplatku na záloze odměny (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadené usnesení v uvedeném rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl přípustné dovolání stěžovatelky pro zjevnou bezdůvodnost.

Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které podle jejího přesvědčení spočívá v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů, na nichž stojí napadená rozhodnutí. Stěžovatelka shrnuje průběh dotčeného konkurzního řízení a jednotlivé úkony, které v něm jako správkyně konkurzní podstaty provedla, a žádá Ústavní soud, aby posoudil, zda obecné soudy postupovaly správně při aplikaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), pro stanovení výše její odměny.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud se proto seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i rozhodnutí předcházejících (zejména usnesení odvolacího soudu č. j. 1 Ko 13/2014-1813 ze dne 3. 7. 2014, jímž bylo zrušeno usnesení insolvenčního soudu č. j. 27 K 51/2000-1774 ze dne 10. 12. 2013 - obě rozhodnutí jsou dostupná na https://upadci.justice.cz) a podkladů, z nichž vycházejí (schvalované konečné zprávy); dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V insolvenčním řízení náleží ochrana základních práv a svobod především dlužníkovi a jeho věřitelům. Insolvenčnímu správci, který je z pohledu Ústavního soudu zvláštním orgánem veřejné moci, přísluší ochrana jeho základních práv při výkonu této funkce jen ve velmi omezeném rozsahu (např. právo na odměnu za skončený případ) [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.) či sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)].

Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle jeho představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že správnost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek, a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost - rovněž s přihlédnutím k poměru výše přeplatku určeného k vrácení (242 668 Kč) proti výši přiznané odměny (8 897 168 Kč) - nezaznamenal.

Přestože je usnesení insolvenčního soudu v otázce určení výše odměny stěžovatelky stručné, nejde o první a jediné rozhodnutí ve věci - vychází jak z odůvodnění konečné zprávy, kterou insolvenční soud svým rozhodnutím schvaluje, tak i z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (zmíněné usnesení 1 Ko 13/2014-1813) a v něm vyjádřeného právního názoru, jímž byl soud prvního stupně vázán. V celkovém kontextu předchozího i následujícího průběhu řízení proto závěr insolvenčního soudu obstojí, jak ostatně následně (s doplněním odůvodnění) potvrdily odvolací i dovolací soud. Věc stěžovatelky tak byla shodně posouzena soudy všech tří instancí; důvody, pro které soudy neakceptovaly námitky stěžovatelky, jsou zejména v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu přehledně a srozumitelně vyloženy. Stěžovatelka dovozuje správnost původně určené výše její odměny například ze skutečnosti, že vyplacení záloh na odměnu v příslušné výši jí bylo schváleno insolvenčním soudem. Odvolací i dovolací soud však přiléhavě vysvětlily, že vyplacení zálohy v určité výši nebrání stanovení konečné částky v jiné výši - obecnou podstatou zálohového plnění je předpoklad, že s konečnou výší pohledávky/závazku bude v budoucnu dále pracováno.

Stěžovatelka se rovněž cítí být poškozena délkou konkurzního řízení, kterou nemohla ovlivnit, v tom smyslu, že byla-li by konečná zpráva předložena dříve, konkrétně před vydáním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008 ze dne 20. 10. 2010, mohla by být jiná i její odměna. V tomto ohledu je však třeba vycházet z předpokladu, že aktuální judikatura (je-li přesvědčivě odůvodněna, což v daném případě je) představuje správný výklad pravidel stanovených právními předpisy. I kdyby tedy existovala (hypotetická) možnost, že by o odměně stěžovatelky bylo rozhodováno v době před vydáním uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu jakožto sjednocovatele judikatury obecných soudů a byla by jí přiznána odměna v požadované výši, pak nelze než uzavřít, že by částka představující rozdíl byla stěžovatelce přiznána neoprávněně.

Obecné soudy se dále podle stěžovatelky nezabývaly poměrem, jakým se oba jmenovaní správci podíleli na splnění účelu konkurzu, čímž učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými; k tomu stěžovatelka předkládá vlastní představu správného poměru. Stěžovatelkou naznačený poměr (90% jejího podílu na skončení konkurzu proti 10% podílu nového správce) nejen že není v extrémním rozporu s výší přiznaných odměn, naopak s ním vcelku koresponduje, byla-li stěžovatelce pravomocně přiznána odměna ve výši téměř 9 milionů Kč a novému správci pouze ve výši 2 miliony Kč. Kromě uvedeného není tvrzení stěžovatelky, že by se obecné soudy požadovaným poměrem nezabývaly, správné (viz s. 5 usnesení odvolacího soudu shora).

Námitkami stěžovatelky směřujícími proti (údajně neodůvodněnému) výroku o výši odměny správce Ing. Vladimíra Nechutného se Ústavní soud nezabýval. Odměna uvedeného správce nebyla stanovena na úkor odměny stěžovatelky, není proto aktivně legitimována k napadení příslušných výroků, neboť její práva jimi nemohla být nijak dotčena.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.