Ústavní soud IV.ÚS 424/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), právo na ochranu soukromí a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo, aby byla zachována jejich lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno podle čl. 10 Listiny, právo, aby nebyli diskriminováni podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), právo na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobenou porušením diskriminace ve smyslu čl. 6 Mezinárodní úmluvy a právo svobodně rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 1 a aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu podle čl. 24 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost vyklidit a předat jim specifikované pozemky v kat. úz. Petříkov u Branné a zaplatit jim částku ve výši 100 000 Kč, in eventum zaplatit jim peněžitou náhradu za pozemky ve výši 100 000 Kč, a určení, že stěžovatelka je vlastnicí uvedených pozemků. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu zamítl (I. a II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že vlastnické právo k pozemkům legálně nabyla vedlejší účastnice.

Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé odvoláním, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, rozsudek okresního soudu považoval za zcela správný, proto ho napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok).

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění uvedl, že dovolání není přípustné, neboť otázky, které stěžovatelé nastínili, řešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které stěžovatelé považovali za dosud neřešené.

Těžiště rozsáhlé argumentace stěžovatelů spočívá ve zpochybnění konfiskace sporných pozemků jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete Františka Josefa II., ke které došlo na základě Dekretu presidenta republiky č. 12//1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

V části 3.2. ústavní stížnosti stěžovatelé vznesli námitku podjatosti soudkyně Nejvyššího soudu Mgr. Petry Kubáčové s odůvodněním, že rozhodovala jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze v několika věcech takřka identických žalob.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také tehdy, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinými slovy, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud o něm již dříve vyslovil.

Z vlastní činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se na něj obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 byla z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu se Ústavní soud přihlásil ke své dlouhodobě ustálené judikatuře (srov. usnesení ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 a nález ze dne 6. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 657/22).

Ústavní soud připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyplývá jeho vázanost vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Vzhledem k tomu, že posuzovaná věc je ve skutkových okolnostech a právních závěrech srovnatelná s věcí, o níž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24, odkazuje Ústavní soud na závěry tohoto nálezu, přičemž jde o postup souladný s jeho judikaturní praxí (obdobně usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12, ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 a další).

Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Mgr. Petře Kubáčové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u Krajského soudu v Praze, není opodstatněná. Nejvyšší soud v napadeném usnesení následoval svoji předchozí judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním smyslu ani objektivním smyslu. Je běžné, že soudci rozhodují opakovaně typové či podobné věci, což nemůže založit jejich podjatost. Podjatý by soudce byl tehdy, projednával-li by nebo rozhodoval-li by totožnou věc na soudu nižšího stupně a poté na soudu vyššího stupně (viz § 14 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.