IV.ÚS 668/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 668/25 ze dne 3. 9. 2025 Ztracená závěť: právo na náhradu újmy i bez zrušení rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Krumphansla, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2862/2024-164 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024 č. j. 68 Co 77/2024-120, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2862/2024-164 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024 č. j. 68 Co 77/2024-120 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2862/2024-164 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024 č. j. 68 Co 77/2024-120 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá odpovědností státu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tato újma měla stěžovateli vzniknout tím, že po smrti jeho babičky nebyla v dědickém řízení z důvodu pochybení notářky nalezena závěť, podle které měl veškerý majetek nabýt stěžovatel, a nikoli na základě zákonné posloupnosti jeho matka. Závěť byla nalezena až mnoho let po ukončení dědického řízení. 2. Spornou otázkou je jednak porušení zásady kontradiktornosti v řízení před odvolacím soudem, jednak zda obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, když trvaly na splnění zákonné podmínky, že nezákonné rozhodnutí musí být před uplatněním nároku na náhradu újmy zrušeno či změněno pro nezákonnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že na splnění této zákonné podmínky nelze trvat, jestliže poškozený neměl právě v důsledku pochybení veřejné moci reálnou možnost, jak zrušení či změny nezákonného rozhodnutí dosáhnout. II. Popis věci a jejího procesního vývoje 3. Stěžovatel byl vychováván převážně babičkou, se kterou bydlel v rodinném domě v Praze. Babička mu v průběhu let vícekrát sdělila, že pořídila závěť, kterou mu tento dům odkázala, nesdělila mu však způsob uložení závěti. Když babička v roce 2005 zemřela, žádná závěť v dědickém řízení nalezena nebyla a podle zákonné posloupnosti nabyla dědictví jako jediná dědička babiččina dcera, stěžovatelova matka (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2005 č. j. 13 D 441/2005-24). Dědictví tvořila nemovitost v hodnotě 1 226 760 Kč a další majetek zanedbatelné hodnoty. Podle tvrzení stěžovatele jeho matka dům krátce nato prodala třetí osobě. 4. Téměř 16 let po ukončení dědického řízení, dne 27. 9. 2021, vyrozuměl Obvodní soud pro Prahu 9 stěžovatele přípisem, že byla nalezena závěť pořízená v roce 1973 ve formě notářského zápisu stěžovatelovou babičkou. K přípisu soud přiložil kopii závěti. Z jejího obsahu plyne, že veškerý babiččin majetek měl nabýt stěžovatel. 5. Stěžovatel se cítil být poškozen nesprávným úředním postupem a následným nezákonným rozhodnutím, a proto u státu (Ministerstva spravedlnosti), uplatnil nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Stát nárok neuznal s odůvodněním, že tu nebyl nesprávný úřední postup: závěť nebyla vyhledána proto, že zůstavitelka v době, kdy sepsala závěť, a v době, kdy zemřela, měla různá příjmení. 6. Stěžovatel podal proti státu žalobu na náhradu nemajetkové újmy k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud žalobě vyhověl a uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli jako náhradu nemajetkové újmy 300 000 Kč. Podle obvodního soudu v průběhu dědického řízení pochybila notářka jako soudní komisařka, které se nepodařilo nalézt závěť, byť k tomu měla veškeré podklady. Z kontrolního výtisku o vyhledání závěti plyne, že notářka zadala jako vyhledávací kritéria příjmení stěžovatelovy babičky v době její smrti, její rodné číslo a datum narození. Mezi nalezenými dokumenty byla i babiččina závěť odkazující veškerý majetek stěžovateli. Tu však pořídila v době, kdy měla jiné příjmení než rodné a to, se kterým zemřela. I přesto však měla notářka tuto závěť se stěžovatelovou babičkou spojit, neboť v závěti bylo uvedeno její rodné číslo i rodné příjmení. Nesprávný úřední postup notářky vyvolal u stěžovatele křivdu, jelikož žil dlouhou dobu v pocitu, že babička mu ohledně pořízení závěti lhala, a on proto nenabyl rodinný dům, ke kterému si při péči o babičku na sklonku jejího života vytvořil citové pouto. Stěžovateli tak nesprávným úředním postupem vznikla újma. 7. K odvolání státu Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá. Podle městského soudu nelze popsané pochybení notářky posoudit jako nezákonný úřední postup, nýbrž jako nezákonné rozhodnutí. Podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát buď za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel při činnosti státního orgánu, které se bezprostředně neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Pochybení notářky se promítlo do konečného dědického usnesení, kterým připadl veškerý majetek stěžovatelově matce. Aby však byl dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, musí být toto nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. změněno či zrušeno, což se v nynější věci nestalo. Rozhodnutím o zrušení či změně nezákonného rozhodnutí jsou soudy rozhodující o náhradě újmy vázány, není tedy možné v tomto řízení posuzovat, zda notářka pochybila, či nikoli. Nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy je tedy bezdůvodný pro absenci odpovědnostního titulu. 8. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění připustil, že v některých případech stát odpovídá za škodu, aniž bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno, jde však o výjimečné situace, ve kterých jsou později vydaným rozhodnutím či postupem negovány účinky původního rozhodnutí právě pro jeho nezákonnost (takto např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1638/2023). Tato výjimka je podmíněna tím, že poškozený neměl v původním řízení k dispozici žádný opravný prostředek, popř. nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo kupř. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí deklaroval Nejvyšší soud v rozsudku vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž bylo toto nezákonné rozhodnutí zrušeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Vydání potenciálně nezákonného rozhodnutí v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu nemůže vést Nejvyšší soud k ustavení rozhodovací praxe, která by zjevně popírala vůli zákonodárce vyjádřenou v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel se mohl domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v dědickém řízení žalobou podle § 485 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník"), proti tomu, kdo dědictví nabyl v rozsahu, který přináležel stěžovateli jakožto opomenutému dědici. Tomu totiž vůči nepravému dědici náleží nárok v podobě bezdůvodného obohacení. Stěžovatel měl této žaloby využít v souladu se zásadou, že práva svědčí bdělým. 9. Přípustnost dovolání nelze opírat o otázku, zda ve stěžovatelově věci šlo o případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Městský soud totiž své rozhodnutí neopřel o tuto otázku, nýbrž o otázku, zda musí být nezákonné rozhodnutí změněno či zrušeno. 10. Namítá-li stěžovatel překvapivost rozhodnutí městského soudu, přehlíží, že argumenty, o které městský soud opřel svůj rozsudek, vzneslo během řízení ministerstvo ve vyjádření k žalobě a v odvolání. Rozsudek městského soudu nelze ani považovat za nepřezkoumatelný. Konečně by se mohl Nejvyšší soud zabývat namítanou procesní vadou, že městský soud nenařídil jednání, pouze pokud by bylo dovolání přípustné. III. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel je názoru, že bylo v průběhu soudního řízení porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně