IV.ÚS 698/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Konkrétně se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel vytýká policejnímu orgánu řadu nedostatků a shrnuje, že policejní orgán zjevně neprovedl řádné prověření věci a zcela bezdůvodně a libovůlí zahájil trestní stíhání, mimo jiné bez toho, aby stěžovatele k některým podezřením vyslechl. Dále se policejní orgán opírá o důkazy, které nejsou, resp. neexistují, zjevně tápe o výši škody a poškozeném, podle stěžovatele porušil rovnost stran, a to umožněním poškozeným nahlédnout do spisu v okamžiku, kdy byla věc teprve ve fázi prověřování. Evidentně nejsou chráněna práva stěžovatele jakožto obviněného, čímž jsou zásadním způsobem narušována jeho základní práva.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížnost směřuje primárně proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však podle ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19). Této procesní možnosti stěžovatel zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v průběhu trestního řízení. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, je-li takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)]. I proto je vhodné dodat, že stávající přístup Ústavního soudu stěžovatele neomezuje v eventuální ochraně jeho práv v řízení o ústavní stížnosti, neboť vyčerpá-li stěžovatel shora uvedené procesní prostředky k ochraně svých práv a bude mít i za to, že došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod, bude moci ústavní stížnost následně podat a ta bude - při splnění všech procesních předpokladů stanovených zákonem o Ústavním soudu - řádně posouzena.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2398/19 a ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2997/20). Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za hospodárné, aby vyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, k odstranění vady podání, kterou je nepředložení plné moci.