IV.ÚS 735/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 735/25 ze dne 10. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A., zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 8 Tdo 832/2024-1136, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2024 č. j. 3 To 37/2024-1080 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. ledna 2024 č. j. 3 T 172/2023-1025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o TOPO"), za který jí uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy celkem 1 000 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stěžovatelce povolil hradit uložený peněžitý trest ve splátkách ve výši 50 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci, pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas. Dále jí okresní soud podle § 22 odst. 1 zákona o TOPO uložil trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu jednoho roku. Podle okresního soudu se stěžovatelka uvedeného zločinu dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) neoprávněně čerpala z programu Antivirus dotaci v celkové výši 2 862 809 Kč, kterou pro ni zpracovávala obchodní společnost B. (dále jen "B"), za níž jednala zaměstnankyně této společnosti J. S. Jednání J. S. bylo okresním soudem přičteno stěžovatelce s poukazem na § 8 odst. 1 a 2 zákona o TOPO. 3. Z podnětu odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu uloženého stěžovatelce, podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy celkem 600 000 Kč, a povolil jí hradit uložený peněžitý trest ve splátkách ve výši 30 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci, pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas. Podle § 22 odst. 1 zákona o TOPO jí krajský soud dále uložil trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu jednoho roku. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dopustily natolik extenzivního výkladu přičitatelnosti jednání podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o TOPO, že je nutno jejich výklad a následnou aplikaci práva hodnotit jako neústavní. Poukazuje na to, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) se podává, že zásadě určitosti, jasnosti a srozumitelnosti trestních norem v právním státě odpovídá potřeba jasné a srozumitelné interpretace právních předpisů orgány veřejné moci. 6. Stěžovatelka dovozuje, že jí nemůže být přičitatelné jednání J. S., která v rozhodné době byla zaměstnankyní B, a to nejprve na základě pracovní smlouvy a následně na základě dohod o provedení práce se sjednaným pracovním úkolem zpracování dotací. Zdůrazňuje, že J. S. u ní nebyla nikdy zaměstnána a brojí proti závěru, že naplňuje definici osoby v postavení obdobném zaměstnanci při plnění pracovních úkolů podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o TOPO. Vymezuje se proti argumentům soudů, že přičitatelnost jednání J. S. byla založena na skutečnostech, jako je sdílení stejné budovy stěžovatelkou a B, poskytnutí přístupu k datové schránce stěžovatelky nebo její údajné udílení pokynů zaměstnancům stěžovatelky. Poukazuje na to, že mezi oběma společnostmi došlo k uzavření smlouvy, na základě které měla B vyřídit pro stěžovatelku dotaci z programu Antivirus, přičemž B pověřila J. S. vyřízením dotace a nedostatečným způsobem ji kontrolovala. 7. Podle stěžovatelky právní úprava vylučuje, aby podmínky přičitatelnosti podle § 8 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) zákona o TOPO mohly být naplněny pro totéž jednání fyzické osoby ve vztahu k více právnickým osobám. V takovém případě by záleželo na rozhodnutí státního zástupce, kterou konkrétní právnickou osobu obžaluje. Odkazuje při tom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 4 Tdo 355/2021, podle kterého je třeba jednotlivé podmínky přičitatelnosti vykládat spíše restriktivně a nikoliv extenzivně. 8. Další námitky stěžovatelky se týkají extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Zpochybňuje skutková zjištění, že se B měla oddělit od obchodní společnosti C , že zbylou část zaměstnanců posléze uvedené společnosti měla převzít stěžovatelka, resp. že J. S. udílela pokyny zaměstnankyni stěžovatelky. Poukazuje na nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), podle kterého Ústavní soud sice zásadně nepřehodnocuje výsledky dokazování v trestním řízení, výjimku však představuje situace, kdy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými s důkazy. 9. Stěžovatelka také oponuje závěrům obecných soudů o subjektivní stránce trestného činu a excesu J. S.. Vytýká, že i za procesní situace, kdy J. S. prohlásila vinu, bylo povinností soudu vést dokazování ke zjištění viny fyzické osoby za účelem rozhodování o vině právnické osoby. Posléze odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), podle kterého nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Dovozuje, že požádala-li J. S. coby zaměstnankyně společnosti, která pro stěžovatelku vyřizovala dotaci, úmyslně o dotaci, ač věděla, že na ni nárok nemá, šlo o jednání na úkor stěžovatelky, neboť tato zaměstnankyně musela vědět, že v případě zjištění protiprávnosti bude stěžovatelka muset dotaci vracet a navíc jí hrozí vysoká sankce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 4 Tdo 355/2021). Takové jednání J. S. je nutno považovat za exces, za který stěžovatelka neodpovídá. 10. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 848/2010 a odborný článek Púry, F., Richter, M.: Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl., a argumentuje tím, že se spolehla na osobu, která pro ni dotace bez jakýchkoliv problémů vyřizovala dlouhou dobu, přičemž neměla žádné věrohodné signály, ze kterých by mohla dovodit nesprávnost poskytovaných informací. Závěrem připomíná, že podle dostupných statistik vrácení dotací vyplacených v souvislosti s pandemií bylo časté a k zahájení trestního stíhání došlo toliko s osmnácti subjekty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji