IV.ÚS 777/12
Ústavní soud · 15. 10. 2012
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 ve věci ústavní stížnosti M. U. proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 28 Co 529/2011-100, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a
O. A. jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 28 Co 529/2011-100 se ruší, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a vlastnické právo, zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného usnesení obecného soudu pro porušení práv zaručených jí článkem 11 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka žádá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve výši 5 760 Kč, neboť je názoru, že její případ odůvodňuje použití tohoto ustanovení, a to jako sankci vůči obecnému soudu, který svým postupem zásah do jejích základních práv vyvolal.
2. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 219/2009, z něhož zjistil následující.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2011 č. j. 28 Co 529/2011-100 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 7. 2011 č. j. 9 C 219/2009-83 ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil aplikací ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.; uvedl k tomu, že plně úspěšné žalobkyni (nyní stěžovatelce) v odvolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Ze spisu je přitom patrno, že odvolání žalovaného komunikoval soud prvního stupně právní zástupkyni stěžovatelky "k vyjádření" (č. l. 93, 94), že toto vyjádření bylo podáno (č. l. 97) a že referát, jímž byla věc odvolacímu soudu předložena, na podané vyjádření upozorňoval (č. l. 98).
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka.
Městský soud Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o nákladech odvolacího řízení rozhodl se zřetelem k obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 219/2009, a v podrobnostech na něj odkázal.
Stěžovatelka v replice upozornila, že vyjádření Městského soudu v Praze neobsahuje žádné skutečnosti, které by objasňovaly, z jakých důvodů nebyly stěžovatelce náklady odvolacího řízení přiznány; soud se pouze omezuje na konstatování postrádající bližší odůvodnění, že stěžovatelce žádné náklady nevznikly, což neodpovídá obsahu soudního spisu.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít (a i kdyby měla) citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3270/07 ze dne 17. 9. 2008 (N 154/50 SbNU 361), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759), nález sp. zn. III. ÚS 844/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 149/58 SbNU 265) a nález sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711)].
Uvedené závěry jsou významné pro posouzení postupu a stěžovaného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech odvolacího řízení kvalifikovanými vadami vskutku trpí. Je tomu tak proto, že odvolací soud přehlédl stěžovatelkou podané písemné vyjádření k odvolání žalovaného (srov. č. l. 97 spisu), a v důsledku toho učinil zjevně nesprávný závěr, že stěžovatelce žádné náklady řízení nevznikly. Přitom, z pohledu vlastního odůvodnění rozhodnutí, výlučně tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovatelce nepřiznal.
Lze shrnout, že výrokem II usnesení Městského soudu v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a v důsledku uvedeného i vlastnického právo stěžovatelky zaručené článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny. Stěžované rozhodnutí proto Ústavní soud zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení není; naplnění jiných předpokladů pro opačné rozhodnutí v projednávané věci Ústavní soud neshledal.