Ústavní soud IV.ÚS 913/22 – Příspěvek

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 4 906 Kč s příslušenstvím (výrok I) a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 062 Kč (výrok II). Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala neuhrazeného příspěvku na provoz osobního automobilu bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Okresní soud zjistil, že stěžovatel byl vlastníkem a provozovatelem vozidla od 26. 1. 2004 do 13. 9. 2021, kdy podal žádost o vyřazení vozidla z evidence. Okresní soud věc posoudil podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podle kterého jsou vlastník vozidla a jeho provozovatel povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici příspěvek za každý den porušení povinnosti pojištění odpovědnosti z provozu vozidla po celou dobu, kdy je vozidlo zapsáno do registru silničních vozidel (dále jen "příspěvek"). Okresní soud na základě uvedené právní úpravy dospěl k závěru, že obrana stěžovatele, že vozidlo nebylo v rozhodné době fakticky provozováno, neobstojí, neboť stěžovatel v rozhodné době neohlásil vyřazení vozidla z provozu. Okresní soud také konstatoval, že bylo na stěžovateli, aby tvrdil a prokázal zánik uplatněného nároku, což však neučinil, a z obsahu spisu taková okolnost neplyne.

Stěžovatel především namítá, že okresní soud nezohlednil smysl a účel zákona; stěžovatel totiž nemohl s vozidlem právně ani fakticky nakládat, tudíž neměl být ani povinen platit příspěvek, protože platit pojistné nemůže v takovém případě plnit účel, pro který je ze zákona povinné. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť vozidlo nemohlo být objektivně provozováno (např. i kdyby bylo vozidlo pojízdné, v důsledku stavebních úprav s ním nebylo možno vyjet z garáže). To stěžovatel dokládá čestnými prohlášeními i fotodokumentací a k důkazu navrhuje provedení místního šetření. Podle stěžovatele je povinnost platit příspěvek nelegitimní, v rozporu s požadavky materiálního právního státu a s dobrými mravy, a jde tak o nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva. Stěžovatel také namítá, že napadený rozsudek je v rozporu např. s nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14 (N 210/75 SbNU 353) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1413/13 (N 77/73 SbNU 373).

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že u bagatelních věcí, u nichž procesněprávní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je už z jejich podstaty - s výjimkou extrémních vybočení obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].

Dále Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].

Dokládal-li stěžovatel stav vozidla čestnými prohlášeními různých osob, nelze shledat neústavním závěr okresního soudu, že stěžovatelova obrana neobstojí. Stěžovatel výslovně neuvádí, zda v předchozím řízení navrhoval i důkaz ohledáním, anebo jej navrhuje až pro řízení před Ústavním soudem, a okresní soud takový případný návrh v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezmiňuje, ale i vzhledem k bagatelní žalované částce (mimo jiné z důvodu hospodárnosti) nelze z tohoto důvodu samotného považovat rozhodnutí okresního soudu v mezích omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše bod 6) za excesivní.

Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že podle jím uvedené judikatury nelze určení povinnosti placení příspěvku založit toliko na vedení vozidla v příslušné evidenci. Avšak stejně jako např. ve věci rozhodnuté usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2100/17 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) neshledává Ústavní soud posuzovanou věc natolik extrémní, jako tomu bylo v odkazovaných nálezech. Okresní soud sice v napadeném rozsudku založil své rozhodnutí zejména na tom, že stěžovatelovo vozidlo nebylo v rozhodné době vyřazeno z evidence, avšak na rozdíl od stěžovatelem poukazovaných nálezů nepřikládal této skutečnosti takovou váhu, že by snad pominul jasné důkazy, které by s vysokou pravděpodobností poukazovaly na to, že vozidlo nebylo schopné provozu. Ve výše uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2100/17 Ústavní soud přesvědčivě shrnul důvody, proč nelze na jím posuzovanou věc vztáhnout závěry stěžovatelem poukazované nálezové judikatury. Tyto důvody lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc a Ústavní soud na ně tímto odkazuje. Jinými slovy na rozdíl od poukazovaných nálezů není v této věci přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu. Z obsahů napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelem tvrzená situace byla obecně jednou z možných, nebyla však dostatečně prokázána, proto okresní soud považoval za rozhodnou okolnost vedení vozidla v evidenci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že okresní soud nepostupoval natolik excesivně, aby bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.