IV.ÚS 952/15

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. března 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

Stěžovatel - městský úřad - se jako oprávněný domáhal po povinném v exekučním řízení vymožení částky 4 000 Kč představující pokutu, kterou mu uložil svým příkazem ze dne 23. srpna 2012 č. j. PO-271/2012-St za spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; v exekučním řízení byl stěžovatel zastoupen advokátem. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. listopadu 2014 č. j. 099 EX 8457/14-12, vydaným JUDr. Ivo Luhanem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 1, byla určena výše nákladů oprávněného částkou 484 Kč a povinnému byla uložena povinnost k jejich zaplacení. Mimosmluvní odměna advokáta byla stanovena podle § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 100 Kč jak za první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, tak za sepsání návrhu na zahájení řízení. Námitky stěžovatele byly zamítnuty usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. prosince 2014 č. j. 27 EXE 6959/2014-28. Toto rozhodnutí bylo k následným námitkám stěžovatele potvrzeno usnesením téhož soudu ze dne 23. ledna 2015 č. j. 27 EXE 6959/2014-36.

Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel v aplikaci zmíněného § 14b odst. 2 advokátního tarifu. Pakliže by předmětné náklady vznikly na straně povinného, byly by stanoveny obecným způsobem zejména podle § 7 uvedené vyhlášky, tedy v pětinásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněného. Pro takovouto nerovnost ovšem nelze nalézt žádný rozumný důvod. Rovněž je třeba odmítnout, že by na straně stěžovatele šlo o jednoduché a typově shodné úkony.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Projednávaná ústavní stížnost nebyla podána městem Sokolov, nýbrž jeho městským úřadem, který na rozdíl od města, jehož je orgánem, není právnickou osobou. V této souvislosti tedy vyvstává otázka, zda městský úřad vůbec mohl podat ústavní stížnost. Ze samotného označení navrhovatele ještě samozřejmě nelze vyvozovat závěr o absenci aktivní legitimace. Pokud by bylo ze všech okolností zřejmé, že jde o ústavní stížnost města, Ústavní soud by návrh posoudil tímto způsobem, aniž by formalisticky lpěl na jeho přesném označení. V dané věci však tato otázka není podstatná. V řízení, v jehož rámci bylo vydáno napadené rozhodnutí, byl totiž městský úřad vůči povinnému, po němž vymáhal pokutu za přestupek, ve vrchnostenském postavení.

Ustanovení § 53 zákona o přestupcích svěřuje do působnosti obce (mimo jiné) projednávání přestupků proti občanskému soužití (§ 49 téhož zákona), jež zahrnuje i oprávnění rozhodnout o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, a uložit jí za to sankci. Podle § 147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obec rovněž vybírá a vymáhá pokuty; výnos pokut uložených obcí je přitom příjmem obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak [srov. též § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů]. Projednávání přestupků, stejně jako vybírání a vymáhání pokut, je výkonem přenesené působnosti obce, k němuž je podle § 109 odst. 3 písm. b) obecního zřízení - s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce - příslušný obecní úřad. Právě obecní úřad byl zároveň oprávněn tento exekuční titul buď uplatnit u exekučního správního orgánu [§ 105 odst. 1 písm. a) správního řádu], nebo požádat soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce [§ 105 odst. 2 správního řádu].

Je zřejmé, že obec, resp. její obecní úřad, vystupuje při vymáhání jí uložených pokut jako orgán veřejné moci, pročež na ni v těchto právních vztazích nelze nahlížet jako na nositele základních práv a svobod. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení obecního úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh právě za účelem vymožení pokuty, tedy pohledávky mající zcela nepochybně veřejnoprávní charakter, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů oprávněného. Tím je v jeho případě ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení [srov. mutatis mutandis stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), jehož závěry je třeba vztáhnout i na fyzické a právnické osoby (včetně obcí), které v řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, vystupovaly jako orgán veřejné moci].

Nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že má zásadní pochybnosti ohledně účelnosti zastupování městského úřadu, jehož součástí je právní odbor, advokátem v exekučním řízení zahájeném za účelem vymožení pokuty, jež byla uložena jeho vykonatelným rozhodnutím. S ohledem na obsah advokátem provedených dvou úkonů právní služby si lze navíc jen stěží představit, že by v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu v dané věci bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by v případě odlišného posouzení otázky aktivní legitimace stěžovatele vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti.

Protože stěžovatel z důvodů výše uvedených zjevně nebyl oprávněn k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu o jejím odmítnutí. Ze stejného důvodu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona i akcesorický návrh na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu.