IV.ÚS 963/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2022 č. j. 14 C 63/2021-135 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 4 422 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 422 Kč od 22. 11. 2019 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Danou žalobu stěžovatelka podávala z titulu vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání jejího pozemku. Dle závěrů okresního soudu však měla stěžovatelka nárok pouze na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase ve výši 713 Kč, což je částka, která byla již dříve uhrazena, a tedy je dán důvod k zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

Stěžovatelka namítá, že z odůvodnění rozsudku není dostatečně zřejmé, jaké důkazy byly v řízení provedeny a co z nich bylo zjištěno. U některých závěrů soudů není jasné, z jakých důkazů mají plynout. Jde konkrétně o závěry, že není plánováno napojení pozemku na plyn, vodu ani elektřinu, že leží v záplavovém území a že je nezastavitelný. Stěžovatelčinu návrhu na provedení důkazu sdělením správce vodního toku nebylo vyhověno, aniž by to soud blíže odůvodnil. Soud také vycházel z výpovědi znalce učiněné v jiném řízení, což je v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Soud dále vyslovil pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, aniž by se pokusil odstranit jejich nedostatky či nechal vypracovat posudek nový. Stanovení výše nároku stěžovatelky vlastní úvahou soudu je nepřezkoumatelné.

Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma praxe Ústavního soudu u bagatelních věcí, nicméně domnívá se, že došlo k takovým excesům, že zásah Ústavního soudu je na místě.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká výroku nepřiznávajícího stěžovatelce částku ve výši 4 422 Kč.

S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o věci tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani tehdy, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".

Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.

Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelka, jako stát, je subjektem, u kterého sociální situace, pro kterou by předmětná částka pro něj již představovala zátěž mimořádné intenzity, nemůže nastat. K zásahu do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny tak nemohlo dojít.

Ústavní soud na okraj poznamenává, že přistoupil-li soud ke stanovení výše nároku stěžovatelky vlastní úvahou, odůvodnil to právě nízkou výší posuzovaného nároku, když uvedl, že při ustanovení znalce soudem podle § 127 odst. 1 o. s. ř. by vznikly náklady, které by s největší pravděpodobností výši nároku samotného převýšily. Při posuzování intenzity slabin odůvodnění soudního rozhodnutí lze přihlédnout i k tomu, že byly vedeny snahou řízení uzavřít tak, aby jeho náklady nepřesáhly výši žalované částky.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.