62024CC0790 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA JEANA RICHARDA DE LA TOUR přednesené dne 12. března 2026(1) Věc C‑790/24 P International Management Group (IMG) proti Evropské komisi „ Kasační opravný prostředek – Finanční předpisy Evropské unie – Rozvojová spolupráce – Plnění rozpočtu Unie v rámci společného nebo nepřímého řízení s mezinárodní organizací – Rozhodnutí, kterým bylo subjektu odepřeno uznání postavení mezinárodní organizace se zpětným účinkem – Pojem ‚mezinárodní organizace‘ – Základní znaky – Výklad mezinárodní dohody o založení organizace – Vídeňská úmluva o smluvním právu – Články 31 a 32“ Obsah I. Úvod II. Právní rámec A. Vídeňská úmluva B. Návrh článků III. Skutečnosti předcházející sporu IV. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek V. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení VI. Analýza zaměřená na pátý důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného posouzení právního postavení navrhovatelky A. K první části, vycházející z nesprávného právního posouzení definice pojmu „mezinárodní organizace“ 1. K prvnímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení požadavku prokázat úmysl stran založit mezinárodní organizaci a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení 2. Ke druhému argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení požadavku prokázat právní závaznost mezinárodní dohody a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení 3. Ke třetímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení kritéria týkajícího se mezinárodní právní subjektivity a) K první výtce, vycházející z existence „vlastní právní subjektivity“ 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení b) Ke druhé výtce, vycházející ze záruk stability, kontinuity a efektivity, jež vykazuje subjekt pro účely plnění jeho úkolů 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení B. Ke druhé části, vycházející z nesprávného právního posouzení při výkladu zakládající listiny navrhovatelky 1. K prvnímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „mezinárodní organizace“ a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení 2. Ke druhému argumentu, vycházejícímu z nesprávného použití pravidel pro výklad mezinárodní smlouvy, stanovených v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy a) K první výtce, vycházející z nesprávného určení mezinárodní smlouvy, jejíž výklad má být podán 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení b) Ke druhé výtce, vycházející z přehnaného formalismu při výkladu znění ustanovení ze dne 25. listopadu 1994 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení c) Ke třetí výtce, vycházející z nesprávného posouzení původních stanov navrhovatelky ve světle relevantního „kontextu“ 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení d) Ke čtvrté výtce, vycházející z nesprávného posouzení původních a následných stanov navrhovatelky na základě „pozdější praxe“ 1) Napadený rozsudek 2) Argumenty účastnic řízení 3) Posouzení i) K údajnému nesprávnému právnímu posouzení použití čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, který se týká obecného pravidla výkladu ii) K údajným nesprávným právním posouzením, jimiž je dotčeno použití článku 32 Vídeňské úmluvy, který se týká „doplňkových prostředků výkladu“ 3. Ke třetímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, pokud jde o důsledky, jež mají být vyvozeny z uzavření dohod o sídle s některými státy a pověřovacích dohod s Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení C. Ke třetí části, vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se dopustil Tribunál při posuzování odpovědí na otázky Komise, jež poskytly Belgické království a Rakouská republika 1. K první výtce, vycházející z nesprávného posouzení odpovědí poskytnutých rakouskými orgány a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení 2. Ke druhé výtce, vycházející z nesprávného posouzení odpovědí poskytnutých belgickými orgány a) Napadený rozsudek b) Argumenty účastnic řízení c) Posouzení D. Ke čtvrté části, vycházející z nesprávného právního posouzení při určení členů navrhovatelky 1. Napadený rozsudek 2. Argumenty účastnic řízení 3. Posouzení E. K páté části, vycházející z nesprávných právních posouzení týkajících se formálních požadavků vyžadovaných pro uzavření usnesení ze dne 25. listopadu 1994 1. Napadený rozsudek 2. Argumenty účastnic řízení 3. Posouzení F. K šesté části, vycházející z nezohlednění skutečnosti, že navrhovatelka nebyla zrušena 1. Napadený rozsudek 2. Argumenty účastnic řízení 3. Posouzení VII. Závěry I.      Úvod 1.        Tento kasační opravný prostředek, podaný proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 4. září 2024, IMG v. Komise(2), nás přivádí k otázce, podle jakých zásad může být subjektu přiznáno postavení mezinárodní organizace ve smyslu finančních předpisů Unie a pravidel mezinárodního práva veřejného jimiž se řídí výklad zakládající listiny takové organizace. 2.        Tento kasační opravný prostředek je součástí dlouhé řady soudních sporů(3), v nichž International Management Group (IMG), která je subjektem zabývajícím se obnovou států v postkonfliktních situacích, napadá skutečnost, že Evropská komise byla na základě právních předpisů oprávněna, aby jí rozhodnutím ze dne 8. června 2021 (dále jen „sporné rozhodnutí“) odmítla přiznat se zpětnou účinností k 16. prosinci 2014 postavení mezinárodní organizace, přestože ji tento orgán pověřil, aby jakožto subjekt s takovým postavením prováděl programy financované z unijního rozpočtu. Tribunál v napadeném rozsudku potvrdil legalitu tohoto rozhodnutí. 3.        Na žádost Soudního dvora bude toto stanovisko omezeno na analýzu nové zásadní právní otázky, která v této věci vyvstala, a sice otázky vznesené v pátém důvodu kasačního opravného prostředku, který vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit, pokud jde zaprvé o definici základních znaků „mezinárodní organizace“ a zadruhé o výklad znění mezinárodní dohody o založení IMG ve světle článků 31 a 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu(4). 4.        V tomto stanovisku Soudnímu dvoru navrhnu, aby tomuto pátému důvodu vyhověl. 5.        I když připouštím, že může být obtížné ze znění mezinárodní dohody o založení IMG dovozovat, že odpovídá zakládající listině mezinárodní organizace, nepřikláním se nicméně ani k příliš restriktivnímu výkladu této dohody Tribunálem. Mám za to, že Tribunál tím, že přikládal rozhodující význam neúplnosti textu této dohody, přestože byla uzavřena za zvláštních okolností vyplývajících z naléhavosti dané situace, jakož i tím, že odmítl přiznat jakoukoli výkladovou hodnotu rozhodnutím o přijetí stanov IMG, která byla přijata dne 10. března 1995(5), přestože tato rozhodnutí odpovídala svou podstatou i funkcí postupu založení tohoto subjektu, a konečně tím, že odmítl zohlednit rozhodnutí o přijetí jejích stanov z let 2008 a 2012(6), přestože dokládají vývoj a postupnou proměnu tohoto subjektu, nezohlednil pravidla výkladu stanovená v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy. 6.        Je sice pravda, že postavení navrhovatelky není z mezinárodní dohody o jejím založení zcela zřejmé, přesto je však třeba připomenout, že od okamžiku, kdy byla založena Komisí a subjekty působícími na mezinárodní scéně, byla považována za mezinárodní organizaci, některé státy s ní uzavřely dohody o sídle a Komise ji pověřila tím, aby v tomto postavení plnila po poměrně dlouhou dobu (1995–2014) úkoly související s plněním rozpočtu. Komise to ostatně výslovně uznává. Za těchto okolností jsem poněkud zmaten tvrzením, že po více než 20 letech, během nichž byl tento subjekt implicitně, nebo dokonce i výslovně uznáván jakožto mezinárodní organizace, mu mohlo být přiznání tohoto postavení odepřeno spolu se všemi souvisejícími právy, a to se zpětnou účinností ke dni 16. prosince 2014, tj. k datu, kdy se Komise rozhodla svěřit provádění programu na rozvoj obchodu pro Myanmar (Barmu) v rámci nepřímého řízení jiné organizaci než IMG. II.    Právní rámec A.      Vídeňská úmluva 7.        Článek 2 odst. 1 Vídeňské úmluvy stanoví: „Pro účely této úmluvy: a)      ‚smlouva‘ je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv. [...] i)      ‚mezinárodní organizace‘ je organizace mezivládní“. 8.        Článek 5 této úmluvy upřesňuje, že se tato úmluva „vztahuje na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, [...] bez újmy všech příslušných pravidel dané organizace“. 9.        Článek 31 uvedené úmluvy, který je nadepsán „Obecné pravidlo výkladu“: „1.      Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. 2.      Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí: a)      každá dohoda vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy; b)      každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě. 3.      Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel: a)      na každou pozdější dohodu, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami; b)      na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu; [...] 4.      Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.“ 10.      Článek 32 téže úmluvy, který je nadepsán „Doplňkové prostředky výkladu“, má následující znění: „Doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, lze použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31: a)      buď ponechává význam nejednoznačným nebo nejasným; nebo b)      vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.“ B.      Návrh článků 11.      Návrh článků o odpovědnosti mezinárodních organizací (dále jen „návrh článků“) přijala Komise OSN pro mezinárodní právo (dále jen „Komise pro mezinárodní právo“) v průběhu roku 2011(7). 12.      Podle čl. 2 písm. a) tohoto návrhu článků se výrazem „mezinárodní organizace“ rozumí jakákoli organizace zřízená smlouvou nebo jiným mezinárodněprávním nástrojem, která má vlastní mezinárodní právní subjektivitu, a členy mezinárodní organizace mohou být vedle států i jiné subjekty než státy. III. Skutečnosti předcházející sporu(8) 13.      Navrhovatelka IMG, původně nazvaná International Management Group – Infrastructure for Bosnia and Herzegovina (IMG-IBH), byla založena dne 16. července 1993 Mezinárodní konferencí pro bývalou Jugoslávii (ICFY) pod záštitou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“)(9). Dokumentem ze dne 25. listopadu 1994 týkajícím se založení IMG-IBH (dále jen „usnesení ze dne 25. listopadu 1994“) se státy, které byly stranami usnesení, shodly na její institucionalizované struktuře s cílem umožnit státům a mezinárodním organizacím podílejícím se na obnově Bosny a Hercegoviny mít k tomuto účelu určený subjekt(10). Od té doby IMG postupně rozšiřovala svou činnost v oblastech obnovy a rozvoje. 14.      Na základě vyšetřování, které vedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a v jehož důsledku bylo zpochybněno, zda má navrhovatelka postavení mezinárodní organizace ve smyslu finančních předpisů Unie, se Komise dne 16. prosince 2014 rozhodla svěřit provádění ročního akčního programu pro Myanmar (Barmu) jiné organizaci než IMG a následně dne 8. května 2015 oznámila navrhovatelce své rozhodnutí nadále s ní již neuzavřít pověřovací dohodu s mezinárodní organizací v rámci nepřímého řízení, dokud nebude mít naprostou jistotu o jejím postavení. Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise(11) rozhodl, že obě tato rozhodnutí jsou protiprávní, s odůvodněním, že uvedená rozhodnutí nejsou právně ani fakticky odůvodněná, neboť žádná ze tří skutečností, z nichž tato rozhodnutí vycházejí, nemůže zpochybnit postavení IMG jako mezinárodní organizace ve smyslu finančních předpisů Unie(12). Soudní dvůr v  usnesení ze dne 9. června 2020, International Management Group v. Komise(13), upřesnil, že se nezabýval otázkou, zda má IMG s ohledem na analýzu veškerých relevantních skutečností postavení mezinárodní organizace. 15.      Za účelem splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise(14), provedla Komise konečné posouzení postavení navrhovatelky. Dotázala se proto států, jež označila IMG za své členy, zda je IMG mezinárodní organizaci, zda jsou jejími členy a zda podepsaly mezinárodní nebo mezivládní smlouvu o jejím založení jako mezinárodní organizace. 16.      Dopisem ze dne 19. února 2021 informovala Komise navrhovatelku, že má v úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým bude odmítnuto uznání jejího postavení mezinárodní organizace, a vyzvala ji k předložení vyjádření. Dne 8. června 2021 přijala Komise sporné rozhodnutí, kterým jí odmítla se zpětným účinkem ke dni 16. prosince 2014 uznat postavení mezinárodní organizace upravené finančními předpisy Evropské unie pro plnění finančních prostředků Unie podle způsobu nepřímého řízení(15). 17.      A konečně v rozsudku ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise(16), připomněl Soudní dvůr, že Komise má povinnost ujistit se, že subjekty, které pověřila nebo hodlá pověřit úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu na základě ustanovení finančních předpisů o nepřímém řízení rozpočtu Unie mezinárodními organizacemi, mají takové postavení. Kromě toho uvedl, že tento orgán má v případě pochybností v tomto ohledu povinnost rozptýlit tyto pochybnosti a shromáždit veškeré informace nezbytné k odůvodnění svého rozhodnutí z právního i faktického hlediska, a to s přihlédnutím k právním důsledkům tohoto rozhodnutí pro dotyčný subjekt(17). IV.    Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 18.      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 18. srpna 2021 podala navrhovatelka žalobu, v níž se domáhala zrušení sporného rozhodnutí a náhrady utrpěné újmy. Na základě meritorního přezkumu této žaloby a z důvodů uvedených v bodech 62 až 417 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že žádný ze čtyř žalobních důvodů vznesených navrhovatelkou není podložený, a tuto žalobu zamítl(18). Z důvodů uvedených v bodech 418 až 447 uvedeného rozsudku navíc Tribunál zamítl návrh na náhradu újmy, který IMG uplatnila, a následně jí uložil náhradu nákladů řízení. V.      Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení 19.      Návrhem došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 14. listopadu 2024 podala IMG tento kasační opravný prostředek, v němž navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek; sám rozhodl o její žalobě; této žalobě vyhověl, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení před Tribunálem i nákladů řízení před Soudním dvorem. 20.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr tento kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. 21.      Na jednání konaném dne 11. prosince 2025 přednesly IMG a Komise ústní vyjádření, v nichž se na žádost Soudního dvora zaměřily na pátý důvod kasačního opravného prostředku. VI.    Analýza zaměřená na pátý důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného posouzení právního postavení navrhovatelky 22.      Pátý důvod kasačního opravného prostředku, na nějž se toto stanovisko zaměří, zpochybňuje úvahy, jež Tribunál uvedl v bodech 190 až 370 napadeného rozsudku, co se týče otázky, zda byla navrhovatelka ode dne 16. prosince 2014 způsobilá provádět jakožto mezinárodní organizace plnění rozpočtu Unie v rámci společného nebo nepřímého řízení. 23.      V zájmu jasnosti a soudržnosti jsem se rozhodl rozdělit tento důvod na šest částí a každou z nich se zabývat v jiném pořadí, než v jakém je předložila navrhovatelka. Svou analýzu zaměřím na první tři části, které si podle mého mínění zasluhují podrobnější přezkum. A.      K první části, vycházející z nesprávného právního posouzení definice pojmu „mezinárodní organizace“ 24.      Tato první část, která je namířena proti bodům 206 až 212 napadeného rozsudku, směřuje ke zpochybnění úvah, jež Tribunál uvedl, pokud jde o rozsah základních požadavků pro ustavení mezinárodní organizace, a na základě nichž Tribunál v bodě 265 a v bodech 306 až 312 tohoto rozsudku posoudil v souladu s pravidly výkladu kodifikovanými v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy(19) postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace. 1.      K prvnímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení požadavku prokázat úmysl stran založit mezinárodní organizaci 25.      Tento argument se týká základní náležitosti podle práva mezinárodních organizací, takže podle mého názoru musí být přezkoumán jako první. a)      Napadený rozsudek 26.      V bodě 203 napadeného rozsudku Tribunál především cituje čl. 2 písm. a) návrhu článků, který stanoví, že výrazem „mezinárodní organizace“ se rozumí „jakákoli organizace zřízená smlouvou nebo jiným mezinárodněprávním nástrojem, která má vlastní mezinárodní právní subjektivitu“. 27.      V bodě 204 tohoto rozsudku dále připomněl, že z čl. 2 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy vyplývá, že se výrazem „smlouva“ rozumí „mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv“(20). 28.      A konečně v bodě 302 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že navrhovatelka „pro to, aby mohla využívat plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení stanoveného ve prospěch mezinárodních organizací, musela být založena mezinárodní dohodou, jejímž účelem bylo zřídit ji jako mezinárodní organizaci“, a v souvislosti s tím dále v bodech 304 až 319 tohoto rozsudku zkoumal, zda z výkladu její zakládající listiny vyplývá, že tomu tak skutečně bylo. b)      Argumenty účastnic řízení 29.      Navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nevzal v potaz objektivní kritéria, která stanoví mezinárodní právo pro účely založení mezinárodní organizace, neboť v bodě 302 napadeného rozsudku požaduje, aby byl dotčený subjekt založen mezinárodní dohodou, jejímž účelem bylo zřídit ji jako mezinárodní organizaci. V této souvislosti Tribunál podle navrhovatelky doplnil třetí podmínku – podmínku týkající se úmyslu stran mezinárodní dohody zřídit mezinárodní organizaci – která není obsažena v definici pojmu „mezinárodní organizace“, kterou Tribunál uvedl v bodě 203 napadeného rozsudku. 30.      Komise tyto argumenty zpochybňuje. c)      Posouzení 31.      Navrhuji Soudnímu dvoru, aby tento první argument zamítl jako nepodložený. 32.      Vychází totiž ze záměny mezi základními znaky „mezinárodní organizace“, jejichž splnění musí soud konstatovat v souladu s čl. 2 písm. a) návrhu článků, a zkoumáním úmyslu stran, které je podle článků 31 a 32 Vídeňské úmluvy prvořadým úkolem soudu při výkladu „mezinárodní smlouvy“. Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 23. března 2004, Francie v. Komise(21), v němž měl určit právní závaznost smlouvy uzavřené mezi Komisí a Spojenými státy americkými, v tomto ohledu přiklonil k úmyslu stran jakožto „rozhodujícímu kritériu“. 33.      V mezinárodním právu veřejném je pravidlem, že cílem výkladu smlouvy je určit co nejobjektivněji a nejpřesněji úmysl i vůli, jež jsou stranám společné, což je dáno nutností dodržovat jak státní svrchovanost, tak i zásadu pacta sunt servanda. Článek 31 odst. 4 Vídeňské úmluvy stanoví, že „[v]ýraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran“(22). Mezinárodní soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles (Gabon/Guinée équatoriale) [ Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea)] v tomto smyslu zdůraznil, že při posuzování, zda určitý nástroj představuje dohodu, musí soud zkoumat zejména znění tohoto nástroje, a to s ohledem na zvláštní okolnosti provázející jeho vypracování a na následné chování stran, což představuje prvky, z nichž lze usuzovat, zda měly strany v úmyslu být tímto nástrojem právně vázány(23), a to bez ohledu na to, zda je tento úmysl vyjádřen nebo vyvozen(24). 34.      Znamená to, že se Tribunál v bodě 302 napadeného rozsudku nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když požadoval, aby bylo konstatováno, že strany usnesení ze dne 25. listopadu 1994 měly v úmyslu zřídit IMG jakožto mezinárodní organizaci, a když v bodech 304 až 319 uvedeného rozsudku zkoumal, zda z výkladu její zakládající listiny vyplývá, že tomu tak skutečně bylo. 2.      Ke druhému argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení požadavku prokázat právní závaznost mezinárodní dohody 35.      Tento argument je namířen proti bodům 206 a 265 napadeného rozsudku. Týká se otázky, zda Tribunál nepřiměřeně zúžil působnost pojmu „mezinárodní dohoda“ v podobě, jak jej definuje čl. 2 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy, a potažmo působnost pojmu „mezinárodní organizace“, který je uveden v čl. 2 písm. a) návrhu článků, když požadoval, aby taková dohoda obsahovala ustanovení, která jsou pro strany právně závazná. a)      Napadený rozsudek 36.      Tribunál v bodě 204 napadeného rozsudku připomněl definici pojmu „smlouva“ a poté v bodech 206 a 265 uvedeného rozsudku upřesnil, že „dokument podepsaný státy [nemůže] představovat mezinárodní dohodu, pokud neobsahuje žádné ustanovení zakládající práva nebo povinnosti, s nimiž tyto státy souhlasily“, přičemž v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 1. října 2018, Povinnost vyjednávat o přístupu k Tichému oceánu (Bolívie v. Chile)(25), a per analogiam na rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, Řecko v. Komise(26). b)      Argumenty účastnic řízení 37.      Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál odchýlil od tradiční definice pojmů „smlouva“ nebo „mezinárodní dohoda“, neboť odkazoval na judikaturu, která není relevantní. 38.      Komise tyto argumenty zpochybňuje. Zejména tvrdí, že pokud jde o rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 1. října 2018, Povinnost vyjednávat o přístupu k Tichému oceánu (Bolívie v. Chile)(27), Tribunál měl v úmyslu upozornit na rozdíl mezi nezávazným mezinárodním nástrojem a mezinárodní smlouvou ve smyslu Vídeňské úmluvy, u níž je vyžadováno, aby strany souhlasily s tím, že budou touto smlouvou právně vázány. c)      Posouzení 39.      Mám za to, že tento druhý argument je neúčinný. 40.      Tribunál totiž posoudil obsah a působnost usnesení ze dne 25. listopadu 1994 ve světle kritéria vycházejícího z právní závaznosti mezinárodní dohody a poté dospěl k závěru, který byl pro navrhovatelku příznivý, což dokládají i body 274, 289 a 301 napadeného rozsudku. V bodech 266 a 274 tohoto rozsudku měl v podstatě za to, že toto usnesení obsahuje nejméně jeden závazek, který je pro své signatáře právně závazný, a na základě toho rozhodl, že je sporné rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, neboť Komise dospěla k nesprávnému závěru, že tento text představuje výlučně politický závazek. 41.      Navrhovatelka v bodě 89 svého kasačního opravného prostředku výslovně uznává, že tímto konstatováním Tribunálu není třeba se znovu zabývat. 42.      Každopádně Mezinárodní soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea), obecně připomněl, že při posuzování, zda určitý nástroj představuje smlouvu, musí soud zkoumat prvky, z nichž lze usuzovat, zda měly strany v úmyslu být tímto nástrojem právně vázány(28). 3.      Ke třetímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení kritéria týkajícího se mezinárodní právní subjektivity 43.      Tento argument se týká způsobu, jakým Tribunál v bodech 207 až 212 napadeného rozsudku přezkoumal zásady a kritéria, na základě nichž lze mít za to, že určitá organizace má vlastní mezinárodní právní subjektivitu. Jak vyplývá z bodu 213 tohoto rozsudku, právě ve světle těchto zásad a kritérií zkoumal v bodech 306 až 319 uvedeného rozsudku, zda usnesení ze dne 25. listopadu 1994 svým účelem nebo svým účinkem přiznávalo navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. 44.      Navrhovatelka vytýká způsob, jakým Tribunál uvedená kritéria definoval ve světle mezinárodní judikatury a následně uplatnil v bodech 307 až 312 napadeného rozsudku. a)      K první výtce, vycházející z existence „vlastní právní subjektivity“ 1)      Napadený rozsudek 45.      V bodech 207 a 208 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že uznání mezinárodní organizace je v souladu s mezinárodní judikaturou podmíněno tím, že má dotyčná organizace „právní subjektivitu“. Tribunál zdůraznil, že pokud tomu tak není, subjekt zřízený státy a případně jednou nebo více mezinárodními organizacemi je subjektem závislým buď na státech, které jej založily – zde Tribunál odkazuje na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. června 1992, Certaines terres à phosphates à Nauru (Nauru c. Australie) [Věc týkající se určitých pozemků s fosfátyna Nauru (Nauru v. Austrálie), předběžné námitky(29) – nebo na mezinárodní organizaci, u které tento subjekt působí – tohoto případu se týká poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ze dne 1. února 2012, Jugement no 2867 du Tribunal administratif de l’Organisation internationale du Travail sur requête contre le Fonds international de développement agricole(rozsudek č. 2867 Správního tribunálu Mezinárodní organizace práce o žalobě proti Mezinárodnímu fondu pro zemědělský rozvoj)(30). 2)      Argumenty účastnic řízení 46.      Navrhovatelka tvrdí, že judikatura uvedená v předchozím bodě tohoto stanoviska nemá žádnou souvislost s „vlastní právní subjektivitou“ mezinárodní organizace. Tato judikatura se navíc týkala situací, v nichž nebyla dotyčnému subjektu přiznána ani právní subjektivita, ani způsobilost k právním ujednáním, takže není žádný důvod k tomu, aby ji Tribunál přirovnával k situaci navrhovatelky v jejím vztahu se smluvními státy nebo s Komisí, neboť jí právní subjektivitu i způsobilost k uzavírání dohod přiznávají její vlastní stanovy. 47.      Komise tyto argumenty zpochybňuje. Je toho názoru, že účelem odkazu na mezinárodní judikaturu uvedeného v bodě 208 napadeného rozsudku bylo upozornit na některé okolnosti, které odlišují mezinárodní organizaci od jiných organizací. 3)      Posouzení 48.      Mám za to, že tato první výtka není podložená. 49.      Zaprvé je třeba uvést, že body 207 a 208 napadeného rozsudku mají jediný cíl, a sice vysvětlit obecné zásady týkající se stanovení mezinárodní právní subjektivity daného subjektu, přičemž navrhovatelka tyto zásady nezpochybňuje. 50.      Jak bod 47 rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. června 1992, Certaines terres à phosphates à Nauru (Nauru c. Australie) [Věc týkající se určitých pozemků s fosfátyna Nauru (Nauru v. Austrálie), předběžné námitky(31), tak body 57, 58, 60 a 61 jeho poradního stanoviska ze dne 1. února 2012, Jugement no 2867 du Tribunal administratif de l’Organisation internationale du Travail sur requête contre le Fonds international de développement agricole (rozsudek č. 2867 Správního tribunálu Mezinárodní organizace práce o žalobě proti Mezinárodnímu fondu pro zemědělský rozvoj)(32), v této souvislosti dokládají, že tato podmínka má pro přiznání postavení mezinárodní organizace zásadní význam. Tribunál v bodech 207 a 208 napadeného rozsudku nestavěl situaci navrhovatelky na roveň situaci subjektů, jichž se tato judikatura Mezinárodního soudního dvora týkala, a tuto konkrétní situaci následně přezkoumal v bodě 307 tohoto rozsudku. 51.      Argument navrhovatelky kromě toho vychází ze záměny dvou rozdílných pojmů, a sice pojmů „mezinárodní právní subjektivita“ a „vnitrostátní právní subjektivita“. Ustanovení stanov, na něž navrhovatelka odkazuje, jí totiž přiznávají právní způsobilost uzavírat dohody a vlastnit nemovitý majetek a nakládat s ním, jakož i způsobilost být účastníkem řízení před soudy(33), což odpovídá znakům právní subjektivity ve vnitrostátním právu, neboť jí přiznávají způsobilost jednat v rámci vnitrostátního právního řádu. Z téže záměny vycházejí jak připomínky Komise uvedené v bodě 127 její odpovědi(34), tak úvahy Tribunálu uvedené v bodě 307 napadeného rozsudku. 52.      Ačkoli se oba tyto pojmy vzájemně doplňují, musí být vzájemně odlišeny, neboť jejich pramenem není tentýž právní řád a nezakládají stejné účinky(35). Mezinárodní právní subjektivita propůjčuje subjektu, jemuž byla přiznána, možnost být považován za právní subjekt nezávislý na svých členech, který má na mezinárodní scéně autonomní postavení a který má způsobilost být nositelem práv a povinnosti, které pro něj vyplývají z mezinárodního právního řádu, a způsobilost k jednání (způsobilost k právům a právním úkonům, například k uzavírání mezinárodních smluv atd.)(36). Vzhledem k tomu, že cílem analýzy provedené Tribunálem bylo určit, zda má IMG postavení mezinárodní organizace ve smyslu čl. 2 písm. a) návrhu článků (bod 203 napadeného rozsudku), jednalo se v případě vznesené otázky právě o mezinárodní právní subjektivitu navrhovatelky. b)      Ke druhé výtce, vycházející ze záruk stability, kontinuity a efektivity, jež vykazuje subjekt pro účely plnění jeho úkolů 53.      Tato výtka se týká bodu 212 napadeného rozsudku. 1)      Napadený rozsudek 54.      Poté, co Tribunál v bodě 211 tohoto rozsudku definoval zásadu speciality, v následujícím bodě konstatoval, že „[m]ezinárodní organizaci [...] nelze omezit na pouhý volitelný mechanismus, který mají strany k dispozici a který může každá z nich využít podle svého uvážení[(37)]. Založením mezinárodní organizace a poskytnutím všech prostředků nezbytných pro její fungování totiž její zakladatelé projevují svou vůli poskytnout co nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity plnění úkolů svěřených této organizaci, takže nemohou tento rámec kdykoli jednostranně opustit nebo jej nahradit jinými komunikačními kanály“. V tomto smyslu Tribunál odkázal na body 90 a 91 rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. dubna 2010, Usines de pâte à papiersurlefleuve Uruguay (Argentine c. Uruguay) [Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay)](38). 2)      Argumenty účastnic řízení 55.      Podle navrhovatelky se Tribunál dopustil v bodě 212 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, když uvedl, že požadavek, aby byly dotyčnému subjektu poskytnuty „co nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity plnění [jeho] úkolů“, představuje zásadu práva mezinárodních organizací, přestože toto kritérium není stanoveno žádnými právními předpisy, není zavedeno ani v praxi mezinárodních organizací a z rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. dubna 2010, Usines de pâte à papier sur le fleuve Uruguay (Argentine c. Uruguay) [Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay)](39), jej nelze vyvodit. Navrhovatelka je proto toho názoru, že závěr uvedený Tribunálem v bodě 309 napadeného rozsudku, v němž ji označil za fakultativní mechanismus, je nesprávný. 56.      Komise tyto argumenty zpochybňuje. Tvrdí zejména, že Tribunál důvodně připomněl, že podle mezinárodního práva nelze mezinárodní organizaci omezit na pouhý fakultativní mechanismus, který mají strany k dispozici, a že odkaz na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. dubna 2010, Usines de pâte à papier sur le fleuve Uruguay (Argentine c. Uruguay) [Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay)](40), nabývá na významu tím spíše, že v usnesení ze dne 25. listopadu 1994 byla navrhovatelka definována jako dočasný orgán bez „skutečné povinnosti podílet se na rozpočtu nebo činnostech orgánu“. 3)      Posouzení 57.      Mám za to, že tato druhá výtka není podložená. 58.      Jak totiž dokládají znění a struktura bodů 207 až 212 napadeného rozsudku, Tribunál neoznačil „záruky stability, kontinuity a efektivity“ poskytnuté dotčenému subjektu pro účely plnění jeho úkolů za obecnou zásadu práva mezinárodních organizací, nýbrž za kritérium, v jehož světle musí soud posoudit, zda měly strany skutečně v úmyslu založit právní subjekt, který bude mít na mezinárodní scéně svébytné a autonomní postavení, a to tak, že mu poskytnou veškeré nástroje nezbytné k jeho fungování. 59.      Je třeba připomenout, že odkazu na body 90 a 91 rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. dubna 2010, Usines de pâte à papier sur le fleuve Uruguay (Argentine c. Uruguay) [Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay)](41), předchází v bodě 212 napadeného rozsudku výraz „v tomto smyslu viz“. Dokládá to, že záměrem Tribunálu bylo odkázat na zásadu, kterou vyvodil Mezinárodní soudní dvůr, a konkrétním způsobem ji použít. Přestože by mu mohlo být vytčeno, že zopakoval v totožném znění výrazy, jež Mezinárodní soudní dvůr použil v souvislosti se zvláštní úlohou správní komise pro řeku Uruguay (dále jen „CARU“)(42), odkazem na tuto mezinárodní judikaturu se nicméně nedopustil žádného nesprávného právního posouzení. 60.      Mezinárodní soudní dvůr totiž vzhledem k tomu, že se Uruguay a Argentina neshodly na postavení CARU(43), zkoumal v bodech 87 až 91 rozsudku ze dne 20. dubna 2010, Usines de pâte à papier sur le fleuve Uruguay (Argentine c. Uruguay) [Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay)](44), řadu znaků organizační a věcné povahy, aby určil, zda má tento subjekt plnou autonomii a zda je způsobilý vykonávat pravomoci, které mu výslovně nebo implicitně přiznává mezinárodní právní řád. Mezinárodní soudní dvůr vzal v úvahu povahu jeho funkcí, jakož i zdroje a nástroje, jež mu svěřily strany, jeho samostatnou a dlouhodobou existenci, ustanovení, jimiž mu byla přiznána právní subjektivita, práva a povinnosti, jež mu náleží v rámci pravomocí, jež mu byly svěřeny v souladu se zásadou speciality, existenci sekretariátu, jehož úředníkům byly přiznány výsady a imunity, a také skutečnost, že byl oprávněn decentralizovat své funkce a zřizovat podpůrné orgány. V této souvislosti Mezinárodní soudní dvůr v bodě 90 uvedeného rozsudku rozhodl, že „CARU slouží jako rámec pro dosažení shody mezi stranami [...], a proto není možné, aby některá ze stran tento rámec kdykoli jednostranně opustila a nahradila ho jinými komunikačními kanály. Založením CARU a poskytnutím všech prostředků nezbytných pro její fungování totiž strany projevují svou vůli poskytnout co nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity, pokud jde o jejich vůli spolupracovat na ‚rozumném a optimálním užívání řeky‘ “. 61.      Uvedený rozsudek tedy dokládá význam, který Mezinárodní soudní dvůr přiznává prostředkům, jimiž je vybaven určitý subjekt pro účely svého fungování, neboť tyto prostředky představují objektivní ukazatele autonomie, kterou strany tomuto subjektu přiznávají, jakož i jejich vůle podílet se dlouhodobě, stabilně a účinně na plnění poslání, jež bylo důvodem, proč jej strany založily. 62.      Tribunál tedy mohl platně odkazovat na tyto „záruky stability, kontinuity a efektivity“ ve smyslu relevantního kritéria, podle něhož lze určit, zda je navrhovatelka ve vztahu ke svým členům odlišným a samostatným právním subjektem. 63.      Mám za to, že druhou výtku třetího argumentu a obecněji první část pátého důvodu, vycházející z vady spočívající v nesprávném právním posouzení, kterou je údajně stižena definice pojmu „mezinárodní organizace“, je třeba s ohledem na veškeré tyto úvahy zamítnout jako nepodložené. B.      Ke druhé části, vycházející z nesprávného právního posouzení při výkladu zakládající listiny navrhovatelky 64.      V této druhé části navrhovatelka tvrdí, že Tribunál podal nesprávný výklad její zakládající listiny, a to zejména z důvodu nesprávného použití pravidel pro výklad mezinárodní smlouvy stanovených v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy. 65.      Navrhovatelka vznáší na podporu této části tři argumenty. 1.      K prvnímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „mezinárodní organizace“ a)      Napadený rozsudek 66.      V bodě 197 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že pojem „mezinárodní organizace“ ve smyslu relevantních finančních předpisů Unie zahrnuje „mezinárodní veřejné organizace zřízené na základě mezinárodních dohod“(45). Vzhledem k neexistenci přesnější definice pojmů „mezinárodní organizace“ a „mezinárodní dohoda“ Tribunál z důvodů uvedených v bodech 198 a 199, jakož i v bodech 201 a 202 uvedeného rozsudku rozhodl, že tyto pojmy odpovídají pojmům mezinárodního práva veřejného a musí být vykládány ve světle obyčejových zásad mezinárodního práva veřejného obsažených mimo jiné ve Vídeňské úmluvě a v návrhu článků. 67.      V bodě 200 uvedeného rozsudku Tribunál zdůraznil, že „[a]však vzhledem k tomu, že [tyto] pojmy [...] používají finanční předpisy Unie pro specifický účel plnění jejího rozpočtu, musí být vykládány striktně, aby byly chráněny finanční zájmy Unie“. Pro účely tohoto konstatování odkazuje Tribunál per analogiam na rozsudky ze dne 2. července 2015, Demmer(46), a ze dne 20. prosince 2017, Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse(47). b)      Argumenty účastnic řízení 68.      Navrhovatelka má za to, že Tribunál podal nesprávný výklad pojmů „mezinárodní organizace“ a „mezinárodní dohoda“ používaných ve finančních předpisech Unie, neboť se odchýlil od tradiční definice těchto pojmů v mezinárodním právu veřejném a odkazoval přitom na judikaturu, která není relevantní. c)      Posouzení 69.      S výtkami vznesenými navrhovatelkou souhlasím. 70.      Zaprvé tvrzení, že pojmy „mezinárodní organizace“ a „mezinárodní dohoda“ musí být vykládány striktně, aby byly chráněny finanční zájmy Unie, nemá v judikatuře žádnou oporu. 71.      Uplatňuje-li Tribunál určitou analogii se zásadami, jež Soudní dvůr vyvodil v rozsudcích ze dne 2. července 2015, Demmer(48), a ze dne 20. prosince 2017, Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse(49), tato analogie není relevantní, neboť mezi věcmi, v nichž byly vydány tyto rozsudky, a touto věcí neexistuje žádná shoda, pokud jde o skutkový a právní základ a meritum. Žádný z uvedených rozsudků se totiž netýká výkladu pojmu mezinárodního práva veřejného. V prvně jmenovaném rozsudku podal Soudní dvůr výklad rozsahu výjimky z povinnosti vrátit neoprávněné příjmy stanovené nařízením (ES) č. 796/2004(50), a ve druhém z nich určil působnost výrazu „podniky nebo prostory organizací producentů“, který je uveden v příloze IX bodě 23 prováděcího nařízení (EU) č. 543/2011(51). 72.      Zadruhé, pokud by měl Soudní dvůr připustit zásadu, kterou v napadeném rozsudku Tribunál vymezil, vedlo by to k tomu, že by definice pojmu vyplývajícího z mezinárodního práva veřejného měnila podobu podle kontextu, v němž by byla použita, přestože by měla být vykládána jednotným způsobem, ať již se použije v souvislosti s humanitární pomocí, ochranou osobních údajů nebo například s plněním rozpočtu. Mezinárodní organizace se jakožto právnická osoba a subjekt mezinárodního práva vyznačuje zvláštní povahou, která ji odlišuje od jakéhokoli jiné formy mezinárodní spolupráce i od všech ostatních subjektů, s nimiž může Komise uzavírat pověřovací dohody. Mám tedy za to, že otázku, zda má určitý subjekt postavení mezinárodní organizace, je třeba posuzovat výlučně na základě podmínek stanovených mezinárodním právem veřejným. 73.      V tomto smyslu podotýkám, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 24. ledna 2008, Adam v. Komise(52), odkázal na jediný pojem a jedinou definici pojmu „stát“ podle mezinárodního práva veřejného a odmítl přijmout širší výklad, který by zohlednil institucionální strukturu jednotlivých členských států(53). 74.      Obdobným způsobem Soudní dvůr v rozsudku ze dne 16. října 2012, Maďarsko v. Slovensko(54), v němž měl určit, do jaké míry může postavení „hlavy státu“ představovat omezení výkonu práva pohybu, které přiznává článek 21 SFEU všem občanům Unie, rozhodl, že na základě obyčejových pravidel obecného mezinárodního práva a pravidel obsažených v mnohostranných úmluvách má status hlavy státu „specifickou povahu“, jež vyplývá z toho, že je upraven mezinárodním právem, a má za následek, že se na vystupování hlavy státu na mezinárodní úrovni vztahuje toto právo, což ji odlišuje od všech ostatních občanů Unie, takže na vstup této osoby na území jiného členského státu se nevztahují stejné podmínky, jaké jsou použitelné na ostatní občany(55). Omezení osobní působnosti směrnice 2004/38/ES(56) nakonec Soudní dvůr nepřipustil na základě zvláštností unijního práva, ale právě s ohledem na tyto zvláštní normy, jež definují ochranu či výsady přiznané hlavám státu. 75.      A konečně zatřetí Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise(57), sice rozhodl, že na finanční ustanovení, jimiž se řídí uzavírání pověřovacích dohod v rámci přímého či nepřímého řízení s mezinárodními organizacemi, je třeba nahlížet s ohledem na zásadu řádného finančního řízení uvedenou v čl. 310 odst. 5 a čl. 317 prvním pododstavci SFEU(58), avšak podle mého názoru to nemůže vést k tomu, že je uznávání postavení mezinárodní organizace omezováno splněním dodatečných podmínek, jejichž dodržení neukládá mezinárodní obyčejové právo, ani Mezinárodní soudní dvůr, ale spíše k tomu, že uzavírání těchto smluv podléhá zvláštním požadavkům souvisejícím s plněním příslušných rozpočtových úkolů, zejména postupům auditu a kontroly, které jsou výslovně stanoveny za účelem zaručení ochrany finančních zájmů Unie. 76.      Mám tedy za to, že prvnímu argumentu druhé části musí být vyhověno. 2.      Ke druhému argumentu, vycházejícímu z nesprávného použití pravidel pro výklad mezinárodní smlouvy, stanovených v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy 77.      Prostřednictvím tohoto druhého argumentu navrhovatelka tvrdí, že závěr Tribunálu, podle něhož strany neměly v úmyslu přiznat jí postavení mezinárodní organizace, vychází z nesprávného výkladu její zakládající listiny v důsledku nesprávného použití pravidel pro výklad mezinárodní smlouvy kodifikovaných v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy. 78.      Je třeba zdůraznit, že závěr Tribunálu nevychází ze skutkových konstatování, nýbrž z právního výkladu zakládající listiny IMG, který Tribunál podal na základě těchto ustanovení. Z rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Front Polisario(59), totiž vyplývá, že aby Tribunál mohl vyvodit správné právní důsledky z ustanovení mezinárodní dohody v rámci jejího výkladu, je povinen respektovat nejen pravidla výkladu v dobré víře uvedená v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy, ale i pravidlo stanovené v dalších odstavcích tohoto článku(60). a)      K první výtce, vycházející z nesprávného určení mezinárodní smlouvy, jejíž výklad má být podán 79.      Tato výtka poukazuje na zásadní otázku týkající se zakládající listiny IMG a potažmo jejího znění, jež měl Tribunál vyložit v souladu s články 31 a 32 Vídeňské úmluvy, aby určil právní postavení navrhovatelky. 1)      Napadený rozsudek 80.      Za účelem určení právního postavení navrhovatelky přezkoumal Tribunál v bodech 305 až 312 napadeného rozsudku znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994. Vycházel přitom z předpokladu, že toto usnesení představuje zakládající listinu navrhovatelky, jejíž znění musí být vyloženo v souladu s čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Na základě své analýzy dospěl Tribunál v bodě 313 uvedeného rozsudku k závěru, že ze znění a účelu uvedeného usnesení vyplývá, že strany neměly v úmyslu založit navrhovatelku jakožto mezinárodní organizaci. 2)      Argumenty účastnic řízení 81.      Navrhovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, neboť Tribunál neurčil správně její zakládající listinu. Podle ní uplatnil restriktivní přístup tím, že znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994 zkoumal odděleně od znění jejích původních stanov, které byly přijaty dne 10. března 1995 a které obsahovaly různé údaje o její právní subjektivitě, její institucionální struktuře a jejích úkolech. Pokud jde o rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 25. září 1997, Projet Gabčíkovo- Nagymaros (Hongrie c. Slovaquie) [Projekt Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko v. Slovensko)](61), navrhovatelka tvrdí, že tyto akty byly součástí „smluvního celku“ tvořícího „zakládající listinu organizace“, v jejichž světle měl Tribunál určit její právní postavení. 3)      Posouzení 82.      Podle mého mínění se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když měl za to, že mezinárodní dohoda, jejíž znění měl vyložit, sestává z usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a že původní stanovy navrhovatelky vyloučil. 83.      Je třeba připomenout, že podle znění čl. 2 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy, který Tribunál zmiňuje v bodě 204 napadeného rozsudku, je „smlouva“ definována jako „mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv“. Podle článku 5 této úmluvy je tato definice použitelná na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace. Mezinárodní soudní dvůr v tomto smyslu připouští, že za součást smlouvy musí být pro účely jejího výkladu považována každá dohoda o výkladu ustanovení, přijatá po uzavření smlouvy(62). 84.      Soudní dvůr ve svých posudcích č. 1/75 (Dohoda OECD o standardu pro místní výdaje) ze dne 11. listopadu 1975(63) a č. 2/92 (Třetí novelizované rozhodnutí OECD o národním zacházení) ze dne 24. března 1995(64) rozhodl, že pojem „dohoda“ označuje každý závazek přijatý subjekty mezinárodního práva, který je závazný. V souladu s těmito posudky podal Soudní dvůr ve svém posudku č. 1/13 (Přistoupení třetích států k Haagské úmluvě) ze dne 14. října 2014(65) výklad pojmu „související listiny“, a sice v tom smyslu, že dvě listiny jsou považovány za související, a tudíž tvořící mezinárodní dohodu, pokud jako celek vyjadřují shodnou vůli dvou nebo několika subjektů mezinárodního práva, a to i v případě, že má každá z nich podobu samostatné listiny(66). 85.      V této věci jsou však usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a původní stanovy navrhovatelky listinami, které se od sebe vzájemně liší nejen svou formou, ale i svým předmětem a cílem. První z nich představuje v souladu se závěrem Tribunálu uvedeným v bodě 301 napadeného rozsudku mezinárodní dohodu dokládající úmysl stran založit nový právní subjekt. Naproti tomu stanovy představují jednostranný akt, který přijal kolektivní orgán tohoto subjektu na základě většinového hlasování dvou třetin svých členů – tedy na základě postupu, který se zásadně liší od postupu vedoucího k uzavření smlouvy a jehož cílem je určit status a způsob fungování uvedeného subjektu. 86.      Tribunál tedy mohl mít oprávněně za to, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 představovalo zakládající listinu IMG, jejíž znění je třeba vykládat v kontextu tohoto usnesení a ve světle jeho předmětu a cíle, jakož i pozdější relevantní praxe. 87.      Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 25. září 1997, Projet Gabčíkovo-Nagymaros (Hongrie c. Slovaquie) [Projekt Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko v. Slovensko)](67), na nějž navrhovatelka odkazuje, není podle mého názoru v tomto ohledu relevantní. V tomto rozsudku vzal totiž Mezinárodní soudní dvůr pouze na vědomí skutečnost, že strany pro účely posouzení povahy a rozsahu svých povinností rozšířily argumenty i na listiny související s dotyčnou dohodou, „neboť je považovaly za doplňující součásti smluvního celku, jež v zásadě sdílejí osud s hlavní částí představovanou dohodou“(68). 88.      S ohledem na tyto prvky navrhuji, aby byla tato první výtka, vycházející z nesprávného určení mezinárodní dohody, jejíž výklad má být podán, zamítnuta jako nepodložená. b)      Ke druhé výtce, vycházející z přehnaného formalismu při výkladu znění ustanovení ze dne 25. listopadu 1994 1)      Napadený rozsudek 89.      Tribunál v bodech 306 až 312 napadeného rozsudku zkoumal znění tohoto usnesení ve světle kritérií a zásad, jež správně vysvětlil v bodech 203 až 212 tohoto rozsudku. V bodě 313 uvedeného rozsudku z toho vyvodil, že podle znění a účelu uvedeného usnesení „jeho autoři neměli při založení [navrhovatelky] v úmyslu založit mezinárodní organizaci“. 2)      Argumenty účastnic řízení 90.      Navrhovatelka tvrdí, že Tribunál postupoval při výkladu znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994 s přehnaným formalismem, což vedlo k tomu, že jeho analýza úmyslu stran založit ji jako mezinárodní organizaci je stižena nesprávným právním posouzením. 91.      Zaprvé zpochybňuje posouzení Tribunálu uvedené v bodě 306 napadeného rozsudku, podle něhož ji toto usnesení nekvalifikuje formálně jako „mezinárodní organizaci“ ani nevymezuje její právní postavení. Je toho názoru, že Tribunál měl pro účely její právní kvalifikace zohlednit uvedené usnesení v podobě, jak jej vysvětluje zápis ze schůze z téhož dne, který se týkal budoucího statusu „organizace“, jakož i rozhodnutí o přijetí jejích původních a následných stanov. 92.      Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že konstatování Tribunálu uvedené v bodě 307 napadeného rozsudku, podle něhož usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neobsahuje žádné ustanovení, které by jí přiznávalo právní subjektivitu, „nemá žádnou oporu v právních předpisech ani v praxi mezinárodních organizací“. Uvádí v tomto ohledu, že Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 11. dubna 1949, Réparation des dommages subis au service des Nations unies, [Náhrada škody utrpěné ve službě pro OSN](69), uznal, že OSN má „objektivní právní subjektivitu“, nikoli pouze právní subjektivitu uznávanou jen zakládajícími státy OSN. V tomto ohledu byla navrhovatelka zapsána jako mezinárodní organizace u orgánů Bosny a Hercegoviny, Srbska a Severní Makedonie a podepsala dohody s Belgickým královstvím a s Myanmarem (Barmou) za účelem zřízení svého sídla na jejich území, což potvrzuje, že má postavení mezinárodní organizace i na mezinárodní úrovni. 93.      Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že konstatování uvedené v bodě 308 napadeného rozsudku, podle něhož usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nestanovilo, že by mohla požívat imunity pro výkon své činnosti, je nepřesné, neboť tyto imunity byly stanoveny v článku 19 jejích původních stanov přijatých na základě tohoto usnesení. 94.      Začtvrté navrhovatelka zpochybňuje závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 309 napadeného rozsudku a podle nějž jí uvedené usnesení nepřiznává „vešker[é] prostředky nezbytn[é] pro její fungování […][ani] nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity pro plnění jejích úkolů“, neboť strany neměly v úmyslu založit mezinárodní organizaci, ale spíše fakultativní mechanismus společného financování, který by mohly využívat podle svého uvážení. Skutečnost, že navrhovatelka představuje v souladu se zásadou speciality operativní organizaci zaměřenou na obnovu států v postkonfliktních situacích, ji podle jejího mínění neomezuje pouze na to, aby byla fakultativním či dočasným mechanismem. Tento závěr byl ostatně podle ní vyvrácen přijetím jejích původních a následných stanov. 95.      V této souvislosti navrhovatelka tvrdí, že přestože Tribunál rozhodl v bodě 310 napadeného rozsudku v opačném smyslu, ustanovení, podle nichž má být její činnost každých šest měsíců znovu posouzena s možností rozhodnout buď o začlenění této činnosti do širšího rámce, nebo o jejím ukončení, nesvědčí o neexistenci stability a kontinuity úkolů, které jí byly svěřeny, ale naopak o jejich účinnosti. Úloha, kterou jejím kolektivním orgánům přiznává článek 3 usnesení ze dne 25. listopadu 1994 v oblasti dohledu nad činností IMG, dokládá, že strany měly v úmyslu zajistit operativní účinnost této organizace, která byla založena z naléhavých důvodu a za válečných okolností, jakož i její stabilitu. 96.      Navrhovatelka dodává, že postoj, kterým se Tribunál řídil v bodě 311 napadeného rozsudku v souvislosti s povahou příspěvků placených jejími členy, vychází z tradičního postoje zastávaného ve vztahu k velkým mezinárodním organizacím, který však není použitelný na operativní mezinárodní organizace, jejichž prostředky jsou financovány zvláštním způsobem z dobrovolných příspěvků. 97.      A konečně zapáté zpochybňuje navrhovatelka posouzení, které uvedl Tribunál v bodě 312 napadeného rozsudku a podle něhož usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nestanovilo žádný povinný přenos pravomocí ze stran tohoto usnesení na navrhovatelku. 98.      Komise tyto argumenty zpochybňuje. Zejména odpovídá, že právní subjektivita OSN vychází z článku 104 charty uvedené organizace doplněné Úmluvou o výsadách a imunitách, jejíž článek 1 výslovně přiznává OSN právní subjektivitu(70). V usnesení ze dne 25. listopadu 1994 žádné obdobné ustanovení obsaženo není. Kromě toho upozorňuje na to, že ačkoli navrhovatelka tvrdí opak, podmínka uznání subjektu jako mezinárodní organizace, která se týká poskytnutí všech prostředků nezbytných pro fungování tohoto subjektu, jakož i co nejlepších záruk stability, kontinuity a efektivity plnění jeho úkolů, vyplývá z judikatury uvedené v bodě 212 napadeného rozsudku. Komise dodává, že ze znění tohoto usnesení, zejména z jeho bodů 4 a 5, jasně vyplývá, že účast v navrhovatelce byla fakultativní a že zpočátku navrhovatelka představovala dočasný mechanismus, který musel být každých šest měsíců znovu obnoven. 3)      Posouzení 99.      Mám za to, že restriktivní výklad znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, který podal Tribunál, je nesprávný, neboť otázku právního postavení navrhovatelky omezuje pouze na otázku obsahu tohoto usnesení(71). 100. Pouhá okolnost, že uvedené usnesení neobsahuje výslovná ustanovení týkající se právního postavení navrhovatelky a uznání její vlastní mezinárodní právní subjektivity, totiž nepředstavuje zásadní důkaz, který by postačoval k tomu, aby bylo konstatováno, že strany neměly v úmyslu přiznat jí postavení mezinárodní organizace. 101. Zaprvé řada zakládajících listin mezinárodních organizací neobsahuje žádné ustanovení, jímž by strany výslovně přiznávaly dotyčnému subjektu toto postavení(72). Takový požadavek by byl v rozporu s vyvíjející se povahou organizace. 102. Zadruhé v praxi i v judikatuře se připouští, že mezinárodní organizace má mezinárodní právní subjektivitu buď v důsledku toho, že jí ji výslovně přiznává její zakládající listina(73), nebo jí ji výslovně přiznává akt, který se zakládající listinou souvisí, nebo, pokud listiny v tomto ohledu mlčí, tím, že se připustí, že ji mezinárodní organizace nabývá implicitně(74). V tomto ohledu existují dva přístupy(75). První z nich, který zvolil Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 11. dubna 1949, Réparation des dommages subis au service des Nations unies, [Náhrada škody utrpěné ve službě pro OSN](76), vyvozuje mezinárodní právní subjektivitu ze souboru objektivních indicií, přičemž se zkoumá, zda má daná organizace vykonávat funkce a požívat práva, jež jí mohou náležet pouze na základě takové právní subjektivity(77). Druhý přístup vyvozuje tuto subjektivitu přímo z mezinárodního právního řádu, přičemž zakládající listina odráží pouze výslovně nebo implicitně vyjádřenou vůli stran založit „nový právní subjekt“, který na nich bude nezávislý, jak zdůraznil i Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 8. července 1996, Licéité de l’utilisation des armes nucléaires par un État dans un conflit armé (Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu)(78). 103. Zatřetí stejně tak ani okolnost, že zakládající listina neobsahuje žádná výslovná ustanovení týkající se přiznání imunit, neznamená, že dotyčný subjekt nemá postavení mezinárodní organizace(79). V bodě 210 napadeného rozsudku Tribunál zdůraznil, že imunity mezinárodních organizací bývají „v zásadě“ přiznávány Smlouvami zakládajícími tyto organizace. Nejznámějším příkladem je článek 105 Charty Organizace spojených národů. Je ustanovením obecné povahy, které je doplněno dodatkovým protokolem. Pokud jde o organizace menšího významu než OSN, zakládající listiny podle všeho neobsahují žádné ustanovení v tomto smyslu a přiznání výsad a imunit bývá předmětem zvláštních vícestranných smluv(80) nebo dvoustranných smluv, mezi něž patří především dohody o sídle či dohody týkající se úkonů operativní povahy(81). V tomto smyslu je třeba konstatovat, že Tribunál v bodě 330 napadeného rozsudku uvedl, že „původní stanovy [navrhovatelky] [čl. 19 odst. 2] [...] stanovily, že někteří její zaměstnanci budou požívat režimu imunit UNHCR“. Je třeba dodat, že čl. 19 odst. 1 těchto stanov rovněž stanoví, že k řádnému výkonu funkcí, které jsou tomuto subjektu svěřeny, a k dosažení cílů, které mu jsou vymezeny, „je nutné, aby tato organizace požívala veškerých nezbytných výsad a imunit“(82). 104. Podle mého názoru tedy nelze přiznání takových imunit navrhovatelce zpochybňovat pouze z toho důvodu, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neobsahuje žádná výslovná ustanovení. 105. A konečně začtvrté nesdílím závěr Tribunálu uvedený v bodě 309 napadeného rozsudku, podle něhož je ze znění tohoto usnesení zřejmé, že strany neměly v úmyslu založit organizaci, která by disponovala veškerými prostředky nezbytnými pro její fungování a poskytovala by nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity pro plnění jejích úkolů, ale spíše jako fakultativní mechanismus, který by byl k dispozici stranám a každá z nich by mohla využívat podle svého uvážení. 106. Tribunál zaprvé neposoudil všechny prvky organizační a věcné povahy uvedené v usnesení ze dne 25. listopadu 1994, což je podle všeho v rozporu s mezinárodní judikaturou, z níž výslovně vycházel v bodě 212 napadeného rozsudku. Nic nenasvědčuje tomu, že by veškeré prostředky nezbytné pro fungování organizace musely být uvedeny v zakládající listině. I když lze připustit, že ačkoli bývají pravomoci přiznané mezinárodním organizacím zpravidla výslovně upraveny v jejich zakládajících listinách, mohou vycházet i z méně formálních základů nebo být dovozeny podle teorie implicitních pravomocí. Souvisí to se zvláštní povahou zakládajících listin mezinárodních organizací, kterou uznal Mezinárodní soudní dvůr ve své judikatuře a kterou Tribunál výslovně zmiňuje v bodě 211 tohoto rozsudku, zvláště s ohledem na jejich hybridní povahu, která je „současně smluvní i institucionální“(83). 107. Zadruhé Tribunál při posuzování těchto záruk stability, kontinuity a efektivity pro plnění úkolů navrhovatelky nevzal v úvahu úlohu, která byla této organizaci svěřena, povahu jejích úkolů ani rozsah oblasti její činnosti. Strany však nemohou stanovit tytéž záruky, aniž přihlédnou k tomu, zda má dotyčná organizace obecný či univerzální účel, nebo zda je její účel naopak zvláštní či regionální, a k tomu, zda jsou úkoly, které jí byly svěřeny, dlouhodobé nebo dočasné(84). 108. Pokud jde v tomto smyslu o takový subjekt, jako je IMG, jež byla založena v době, kdy byla Bosna a Hercegovina dosud ve válečném stavu, a jejímž úkolem bylo podílet se na obnově a oživení tohoto státu, skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 stanoví opětovné posuzování jejích činností, začlenění těchto činností do celkového rámce nebo jejich ukončení, jak zdůraznil Tribunál v bodě 310 napadeného rozsudku, nemusí podle mého názoru nutně znamenat, že by tento subjekt postrádal nejlepší záruky stability a kontinuity pro plnění svých úkolů. V bodě 367 tohoto rozsudku Tribunál ostatně připustil, že signatáři tohoto usnesení měli při přijímání následných stanov v úmyslu poskytnout tomuto subjektu určitou stabilitu a pověřit jej specializovanými úkoly v oblasti obnovy a rozvoje i mimo území uvedeného státu. 109. Mám tedy za to, že k tomu, aby určitý subjekt požíval postavení mezinárodní organizace, nesmí být požadováno, aby byly úkoly, k jejichž plnění byl založen, stabilní a souvislé, neboť by to popíralo širokou rozmanitost mezinárodních organizací, jejich proměnlivou povahu a podstatu úkolů, které jsou jim svěřovány(85). 110. S ohledem na tyto důkazy navrhuji, aby této druhé výtce, vycházející z přehnaného formalismu při výkladu znění ustanovení ze dne 25. listopadu 1994, bylo vyhověno. c)      Ke třetí výtce, vycházející z nesprávného posouzení původních stanov navrhovatelky ve světle relevantního „kontextu“ 111. Pokud by Soudní dvůr souhlasil s posouzením Tribunálu, podle něhož relevantní mezinárodní smlouva sestává pouze z usnesení ze dne 25. listopadu 1994, bude třeba určit, zda vzal Tribunál při výkladu znění této smlouvy řádně v úvahu kontext, jehož je tato smlouva součástí, v souladu s čl. 31 odst. 1 a 2 Vídeňské úmluvy. 1)      Napadený rozsudek 112. V bodech 313 až 318 napadeného rozsudku přezkoumal Tribunál kontext přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a odkázal přitom na několik dokumentů, konkrétněji na zápis ze dne 29. listopadu 1994 (bod 314 tohoto rozsudku), na zadávací dokumentaci IMG-IBH (body 315 a 316 uvedeného rozsudku), na osvědčení ze dne 14. prosince 1994 vyhotovené koordinátorem zvláštní operace UNHCR v bývalé Jugoslávii, který předsedal zasedání konanému dne 25. listopadu 1994, na němž bylo přijato usnesení z téhož dne (bod 317 téhož rozsudku), a konečně na pozvánku na toto zasedání (bod 318 napadeného rozsudku). 113. Jak vyplývá z bodů 313 a 319 tohoto rozsudku, Tribunál rozhodl, že prvky tohoto kontextu hovoří ve prospěch takového výkladu znění a účelu usnesení ze dne 25. listopadu 1994, podle nějž tento akt svým účelem ani svým účinkem nepřiznával navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. 2)      Argumenty účastnic řízení 114. Navrhovatelka tvrdí, že Tribunál definoval relevantní kontext přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nesprávně, neboť nevzal v úvahu její původní stanovy a dal přednost odkazu na její zadávací dokumentaci přiloženou k tomuto usnesení a na námitky, jež vyjádřili někteří účastníci zasedání ze dne 25. listopadu 1994. 115. Komise tyto argumenty zpochybňuje. 3)      Posouzení 116. Mám za to, že Tribunál nedodržel působnost obecného pravidla výkladu stanoveného v článku 31 Vídeňské úmluvy, neboť vytrhl znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994 z bezprostředního kontextu, jehož byl tento akt součástí, zejména pak z původních stanov navrhovatelky. 117. Článek 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy stanoví, že „[s]mlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy“. Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 23. července 2025, Obligations des États en matière de changement climatique (Závazky států v oblasti změny klimatu), v tomto ohledu připomněl, že veškeré tyto výkladové prostředky musí být brány v úvahu „v rámci jednoho komplexního kroku“(86). Tyto výkladové prostředky nesmí být zohledňovány odděleně, nýbrž společně, a jejich „použitelnost závisí v každém konkrétním případě na zvláštním kontextu, v němž byla smlouva přijata, a na subjektivním posouzení měnících se okolností“(87). Komise pro mezinárodní právo již navíc ve svých komentářích k návrhu článků o smluvním právu(88) zdůraznila, že všechny výkladové prvky je třeba vhodit „do tavicího kotle“ a z jejich vzájemného působení vyvstane právně relevantní výklad(89). 118. Z článku 31 odst. 2 Vídeňské úmluvy navíc vyplývá, že znění smlouvy je neoddělitelné od její celkové souvislosti, kterou se kromě textu rozumí preambule a přílohy této smlouvy, zvláště „každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě“(90). Výraz „v souvislosti s uzavřením smlouvy“ je v úředním anglickém znění této Úmluvy přeložen výrazem „in connection with the conclusion of the treaty“, což vyvolává dojem spíše příčinného než časového významu. 119. Původní stanovy, které byly přijaty dne 10. března 1995, spadaly vzhledem ke své podstatě i svému účelu do procesu zakládání navrhovatelky, který získal formální podobu přijetím usnesení ze dne 25. listopadu 1994. 120. Mezi oběma těmito listinami totiž existuje zjevná vazba. Jak zdůraznil Tribunál v bodech 266 až 273 napadeného rozsudku, usnesení ze dne 25. listopadu 1994 zmiňuje „souhlas zástupců vlád a mezinárodních organizací [...] s tím, že od tohoto dne bude formalizováno založení [navrhovatelky]“ (bod 266 tohoto rozsudku), v souladu s přílohou tohoto usnesení týkající se fungování a činností navrhovatelky, a že budou přijata „organizační pravidla“ [IMG-IBH]“ (bod 271 uvedeného rozsudku). V tomto ohledu uvedené usnesení odkazuje ve své příloze přijaté téhož dne na „budoucí stanovy IMG-IBH“, a to v souvislosti se svým předmětem. 121. Mimoto se projevy vůle vyjádřené v obou těchto listinách s shodují ve vymezeném cíli, kterým je založení samostatného subjektu, jemuž jsou přiznány pravomoci dostatečné k tomu, aby se podílel na obnově Bosny a Hercegoviny a na navrácení vysídlených osob(91). Jak vyplývá z bodu 332 napadeného rozsudku, před přijetím původních stanov se dne 13. února 1995 konalo přípravné zasedání řídícího výboru, který byl v té době složen ze států, jež všechny podepsaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a tento orgán v souladu s bodem 3 tohoto usnesení schválil tyto stanovy požadovanou dvoutřetinovou většinou hlasů svých členů. 122. Původními stanovami byla navrhovatelce formálně přiznána institucionální struktura, zejména určením sídla organizace, jejích kolektivních orgánů a jejího sekretariátu. Je v nich odkazováno na úkoly, jež navrhovatelce přísluší, v podobě, v jaké byly vymezeny při přijetí uvedeného usnesení, a je popsán rozhodovací proces. Článek 18 těchto stanov konkrétně přiznává navrhovatelce vnitrostátní právní subjektivitu a uděluje jí právní způsobilost, jež jí umožňuje uzavírat dohody, vlastnit a pronajímat nemovitý majetek a nakládat s ním, jakož i způsobilost získávat a vynakládat soukromé a veřejné prostředky a konečně způsobilost být účastníkem řízení před soudy. Pokud jde o článek 19 těchto stanov, přiznává navrhovatelce výsady a imunity nezbytné k plnění jejích úkolů. 123. Mám tedy za to, že původní stanovy představovaly klíčový prvek při prosazování zásadně konsensuálního přístupu, o nějž se opíralo usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a že tedy představují relevantní celkovou souvislost spíše než přípravné práce, z nichž Tribunál vycházel v bodě 318 napadeného rozsudku. 124. V tomto ohledu je třeba uvést, že i když mohly přípravné práce odrážet úmysl stran, spadají do velmi specifického rámce postupů mezinárodního vyjednávání, a proto mají pro výklad dohody význam pouze jako doplňkový prostředek, který nepodléhá článku 31 Vídeňské úmluvy, nýbrž jejímu článku 32(92). Tribunál to ostatně správně připomíná v bodě 325 napadeného rozsudku. 125. S ohledem na tyto okolnosti mám za to, že argumentu navrhovatelky, podle něhož byl Tribunál pro účely výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994 povinen považovat za relevantní celkovou souvislost její původní stanovy, musí být vyhověno, neboť Tribunál skutečně nedodržel působnost obecného pravidla výkladu stanoveného v čl. 31 odst. 1 a 2 Vídeňské úmluvy. d)      Ke čtvrté výtce, vycházející z nesprávného posouzení původních a následných stanov navrhovatelky na základě „pozdější praxe“ 126. Tato výtka je namířena proti bodům 321 až 346 napadeného rozsudku. 127. Týká se toho, do jaké míry představují původní a následné stanovy navrhovatelky „pozdější praxi“, která spadá buď do působnosti obecného pravidla výkladu stanoveného v čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, jelikož uvedené stanovy dokládají dohodu stran týkající se výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994, nebo do působnosti doplňkových prostředků výkladu uvedených v článku 32 této úmluvy, jelikož uvedené stanovy dokládají jednání jedné nebo více stran při uplatňování tohoto usnesení. Praxe jedné nebo více stran bude mít nižší výkladovou hodnotu než shodná praxe všech stran(93). 128. Otázka, zda mají být původní stanovy navrhovatelky posuzovány jako dohoda nebo jako pozdější praxe, vyvstává pouze v případě, že Soudní dvůr rozhodne v tom smyslu, že tyto stanovy nejsou součástí kontextu, v němž bylo přijato usnesení ze dne 25. listopadu 1994 (čl. 31 odst. 1 a 2 uvedené Úmluvy). 1)      Napadený rozsudek 129. V bodech 323 až 326 napadeného rozsudku Tribunál připomněl zásady, jimiž se řídí zohledňování pozdější praxe. 130. V bodech 323 a 324 tohoto rozsudku zejména zdůraznil, že podle čl. 31 odst. 3 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy nelze listiny považovat za pozdější praxi, pokud byly přijaty bez podpory všech států, které jsou stranami této smlouvy, a v tomto smyslu odkázal na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](94). 131. V bodech 325 a 326 napadeného rozsudku uvedl kromě jiného, že doplňkové prostředky výkladu lze podle článku 32 Vídeňské úmluvy použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití obecného pravidla výkladu – text, celková souvislost, předmět a účel – nebo pro určení významu, když je význam, který z tohoto výkladu vyplývá, nejednoznačný nebo nejasný, nebo vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný. 132. Jak vyplývá z bodu 327 tohoto rozsudku, na základě těchto pravidel Tribunál v bodech 328 až 345 uvedeného rozsudku přezkoumal, zda se navrhovatelka mohla dovolávat praxe, kterou následně uplatňovali její členové, tak jak vyplývá z jejích původních i následných stanov. 133. Tribunál nejprve vyloučil použití článku 32 Vídeňské úmluvy. V bodě 328 napadeného rozsudku totiž uvedl, že ve světle předchozích posouzení, která provedl, nejsou ustanovení usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nejasná ani nejednoznačná a nevedou k výkladu, který by byl zřejmě protismyslný nebo nerozumný ve smyslu tohoto článku 32. V bodě 329 tohoto rozsudku z toho Tribunál následně vyvodil, že k tomu, aby byly původní a následné stanovy považovány za pozdější praxi ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. b) této Úmluvy, je nezbytné konstatovat, že změny výkladu ustanovení tohoto usnesení, vycházející z těchto stanov, schválili „všichni signatáři [uvedeného] usnesení nebo přinejmenším všichni členové [navrhovatelky]“. 134. Poté Tribunál uvedl důvody, proč tato podmínka nebyla splněna. V bodě 346 uvedeného rozsudku rozhodl, že „následná praxe po přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a poté po přijetí původních stanov a stanov z roku 2012 neprokázala dostatečně široké a jasné uznání postavení [navrhovatelky] jako mezinárodní organizace, a to ze strany signatářů tohoto usnesení i ze strany členů [navrhovatelky]“. 2)      Argumenty účastnic řízení 135. Navrhovatelka zpochybňuje úvahy Tribunálu uvedené v bodech 321 až 346 napadeného rozsudku, podle nichž původní ani následné stanovy nesvědčí o pozdější vzájemné dohodě stran ani o jejich pozdější praxi, jež by byly relevantní pro účely výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994. 136. Především tvrdí, že Tribunál porušil čl. 31 odst. 3 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy. 137. Zaprvé se Tribunál podle ní v bodě 324 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když tvrdil, že k tomu, aby mohla být dotčená praxe zohledněna pro účely výkladu mezinárodní dohody, je nezbytné, aby se na ní podílely všechny její strany. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](95), na nějž Tribunál odkazuje, není relevantní, neboť tento rozsudek se podle názoru navrhovatelky týkal doporučení, jež nebyla z právního hlediska závazná a byla přijata bez podpory všech států, které byly stranami dotyčné dohody, a zejména bez souhlasu hlavního zúčastněného státu. 138. Navrhovatelka tvrdí, že tímto nesprávným právním posouzením jsou stižena posouzení uvedená v bodech 329, 331, 336 a 337 napadeného rozsudku. Tribunál nemůže totiž podmiňovat zohlednění následných stanov navrhovatelky „tím, že všichni [...][její] členové [...] takovou změnu schválili“ (bod 329 tohoto rozsudku), a neměl jí ani vytýkat, že neprokázala, že její původní a následné stanovy odrážely „vůli všech signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nebo přinejmenším jejích členů přiznat jí postavení mezinárodní organizace“ (bod 331 uvedeného rozsudku). 139. Zadruhé navrhovatelka nesouhlasí s posouzením Tribunálu uvedeným v bodech 322 a 346 napadeného rozsudku, podle něhož měla pozdější praxe prokázat „dostatečně široké a jasné uznání postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace“, aby mohla být zohledněna. 140. Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že pokud Tribunál připustil, že strany usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nevyjádřily formálně svůj úmysl založit mezinárodní organizaci, měl zohlednit následné stanovy, které dokládají vyvíjející se povahu výkladu tohoto usnesení. 141. Začtvrté navrhovatelka vytýká Tribunálu, že se v rozporu s požadavkem stanoveným v čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy nesnažil zjistit, zda praxe, kterou uplatňuje Komise v rámci plnění rozpočtu Unie v rámci společného nebo nepřímého řízení svědčí o tom, že mezi Komisí a navrhovatelkou existovala dohoda o jejím postavení mezinárodní organizace. 142. Zapáté navrhovatelka tvrdí, že Tribunál zkreslil důkazy, jež předložila v prvním stupni, neboť v bodě 335 napadeného rozsudku uvedl, že při jednání tvrdila, že její stanovy z roku 2012 podepsaly Francouzská, Italská a Finská republika, jakož i Švédské a Norské království, přestože z těchto důkazů vyplývá, že tyto stanovy přijal řídící výbor jednomyslně. Co se dále týče dopisu zaslaného švédskými orgány dne 2. července 2020, tento dopis je podle navrhovatelky irelevantní a Tribunál v bodě 339 tohoto rozsudku zkreslil jeho obsah. 143. Zašesté navrhovatelka vytýká Tribunálu, že odkázal na písemnosti týkající se zprávy, kterou vypracoval OLAF na základě svého vyšetřování(96), u nichž Komise výslovně rozhodla, že mají být pro účely přijetí sporného rozhodnutí vyloučeny. 144. A konečně zasedmé navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesplnil svou povinnost uvést odůvodnění, neboť nevysvětlil důvody, z nichž vyloučil ze svého posuzování písemnosti týkající se Italské republiky a Norského království, předložené v prvním stupni. 145. Ve druhé řadě navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesprávně uplatnil článek 32 Vídeňské úmluvy. 146. Dopustil se totiž nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že nebyly splněny podmínky pro použití tohoto článku, a neprávem odmítl vyvodit veškeré důsledky ze stanoveného vztahu mezi články 31 a 32 Vídeňské úmluvy. 147. Přestože Tribunál rozhodl v bodě 328 napadeného rozsudku v opačném smyslu, výsledek výkladu provedeného na základě článku 31 Vídeňské úmluvy by měl být naopak považován za „protismyslný nebo nerozumný“ vzhledem k tomu, že by jí Komise, která jí po dobu více než 20 let přiznávala postavení mezinárodní organizace, mohla náhle toto postavení upřít. Za těchto okolností vytýká navrhovatelka Tribunálu, že nepovažoval pověřovací dohody podepsané Komisí v rámci plnění rozpočtu za „jednání jedné nebo více stran při uplatňování smlouvy po jejím uzavření“ ve smyslu článku 32 Vídeňské úmluvy, které je zmíněno v bodě 326 tohoto rozsudku. 148. Komise tyto argumenty zpochybňuje. Zejména tvrdí, že odkaz na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](97), v němž bylo pouze převzato právní kritérium stanovené v čl. 31 odst. 3 Vídeňské úmluvy, je relevantní. Dodává, že Tribunál vzal v úvahu „vyvíjející se povahu výkladu“ mezinárodní dohody a že v této souvislosti připomněl, že Komise považovala navrhovatelku za mezinárodní organizaci až do okamžiku, kdy vzhledem k nejistotě ohledně tohoto postavení zanikla její povinnost uzavírat s ní nové pověřovací dohody. 3)      Posouzení 149. Úvodem zdůrazňuji, že ačkoli navrhovatelka vychází na podporu svých argumentů podle všeho z opačných předpokladů, její původní a následné stanovy nelze posuzovat podle čl. 31 odst. 3 písm. a) Vídeňské úmluvy, který se týká „pozdější[ch] [dohod] […], k [nimž] došlo mezi stranami“. Tyto stanovy byly totiž přijaty rozhodnutím kolektivního orgánu, a sice řídícího výboru, požadovanou dvoutřetinovou většinou hlasů jeho členů. Znamená to, že strany přijaly tyto stanovy jakožto členové smluvního orgánu, nikoli jakožto strany mezinárodní dohody(98). Naproti tomu, jak vyplývá z návrhu závěrů, praxe organizace spadá do pojmu „pozdější praxe“(99). i)      K údajnému nesprávnému právnímu posouzení použití čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, který se týká obecného pravidla výkladu 150. Mezinárodní judikatura, která se týká smyslu a působnosti pojmu „pozdější praxe“, je vymezena rámcem několika poradních stanovisek Mezinárodního soudního dvora vydaných v souvislosti s praxí orgánů mezinárodních organizací(100). Přezkumu jednotlivých výtek vznesených navrhovatelkou by tedy mělo předcházet připomenutí hlavních směrů této judikatury. Nejaktuálnější vývoj lze vysledovat z rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique, [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](101), na který Tribunál správně odkázal. 151. „Pozdější praxe“, která je uvedena v čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, hraje velmi významnou úlohu při výkladu zakládajících listin mezinárodních organizací. Jak konstatoval Mezinárodní soudní dvůr v roce 1949 ve vztahu k OSN, „práva a povinnosti takového subjektu, jako je [OSN], musí záviset na cílech a úkolech tohoto subjektu, uvedených v jeho zakládající listině nebo z této listiny vyplývajících a uskutečňovaných v praxi“(102). 152. Pozdější praxe kromě toho není považována za samostatný prvek autentického výkladu vůle stran, takže pro výklad mezinárodní dohody je relevantní pouze v míře, v níž vypovídá o sdíleném pochopení smyslu této dohody stranami. Tribunál tudíž správně připomenul zásadu, kterou Mezinárodní soudní dvůr zakotvil ve svém rozsudku ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique, [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](103), a podle které nemohou být listiny chápány v tom smyslu, že zakládají pozdější praxi vyjadřující dohodu stran, týkající se výkladu smlouvy, ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy, pokud byly tyto listiny přijaty bez podpory všech států, které jsou stranami této smlouvy. 153. Výkladová hodnota dotčené praxe bude tedy záviset na otázce, zda strany dostatečně dlouhou dobu jednaly jednoznačně a shodně, což Mezinárodní soudní dvůr zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea)(104). Podle Komise pro mezinárodní právo jsou relevantními faktory trvalost a rozsah(105). 154. Mezinárodní soudní dvůr nicméně nevyžaduje, aby každá strana vyjádřila souhlas s dotyčnou praxí výslovně. Je dostačující, když je tato praxe přijata všemi stranami, nebo když strany s touto praxí souhlasí mlčky, aniž vyjádří některá z nich přímý a výslovný nesouhlas. V poradním stanovisku ze dne 21. června 1971, Conséquences juridiques pour les États de la présence continue de l’Afrique du Sud en Namibie (Sud-Ouest africain) nonobstant la résolution 276 (1970) du Conseil de Sécurité [Právní následky přetrvávající přítomnosti Jihoafrické republiky v Namibii (Jihozápadní Afrika) navzdory rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 276 (1970)](106), Mezinárodní soudní dvůr vycházel z domněnky souhlasu všech států, jež byly stranami dohody, vyjádřeného mlčky, neboť situace byla taková, že nevyjádření žádné reakce ani námitky mohlo být rozumně považováno za souhlas(107). Jak vysvětluje Komise pro mezinárodní právo, není nutné, aby se na této praxi individuálně podílely všechny strany. Je dostačující, když s ní strany souhlasí(108). 155. Rovněž tak i Soudní dvůr měl v rozsudku ze dne 11. března 2015, Oberto et O’Leary (Oberto a O’Leary)(109), za to, že „rozhodovací praxe Rady pro stížnosti evropských škol [...] musí být považována za pozdější praxi při provádění úmluvy o statutu evropských škol[(110)] ve smyslu článku 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy“(111). Vzhledem k tomu, že tato praxe „nebyla nikdy předmětem sporu mezi stranami uvedené úmluvy [...],[a]bsenci námitek vyjádřených těmito stranami je třeba považovat za vyjádření jejich souhlas s takovou praxí mlčky“(112). 156. A konečně je-li nesouhlas jasně vyjádřen, tak jak tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](113), nebo byla-li listina přijata i přes nesouhlas několika států, tak jak tomu bylo ve věci, v níž bylo vydáno poradní stanovisko ze dne 8. července 1996, Licéité de l’utilisation des armes nucléaires par un État dans un conflit armé (Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu)(114), neexistuje dohoda a v důsledku toho ani pozdější praxe ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy(115). Mezinárodní soudní dvůr však bere v úvahu souvislosti, v nichž byly dotyčné listiny přijaty(116). Například v poradním stanovisku ze dne 20. července 1962, Certaines dépenses des Nations unies (article 17, paragraphe 2, de la Charte) [Některé náklady Organizace spojených národů (čl. 17 odst. 2 Charty)](117), uvedený soud rozhodl, že usnesení takového orgánu, jako je Valné shromáždění Organizace spojených národů, která byla přijata dvoutřetinovou většinou hlasů jeho členů mají navzdory hlasům, jež byly odevzdány proti, mají přesto váhu pro účely výkladu(118). 157. Jednotlivé výtky vznesené navrhovatelkou tedy musí být zkoumány ve světle těchto zásad. 158. Zaprvé je třeba především zamítnout argument navrhovatelky, podle něhož svědčí uzavření pověřovacích dohod v rámci společného nebo nepřímého řízení o existenci dohody mezi Komisí a navrhovatelkou ohledně jejího postavení mezinárodní organizace, a tudíž i o existenci relevantní praxe ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy. Komise totiž nebyla stranou usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a uzavření těchto pověřovacích dohod se neúčastnila žádná strana tohoto usnesení(119). 159. Zadruhé je třeba zamítnout i argument navrhovatelky, podle něhož rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. března 2014, Chasse à la baleine dans l’Antarctique [Lov velryb v Antarktidě (Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland, vedlejší účastník řízení)](120), na nějž Tribunál odkázal, není relevantní z důvodu, že rozhodnutí, jimiž byly přijaty její stanovy, jsou právně závazná. Tento rozsudek totiž jasně prokazuje, že podstatným znakem pozdější praxe je vzájemná shoda států, které jsou stranami dohody, a to zejména ve vztahu k věcnému obsahu této dohody než k její formě či označení daných listin a závaznosti, která je jim přiznána. 160. Zatřetí a na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, Tribunál se nedopustil v bodech 322 a 346 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, když v podstatě požadoval, aby dotčená praxe prokazovala „dostatečně široké a jasné uznání postavení [navrhovatelky] jakožto mezinárodní organizace“. 161. Naproti tomu však mám za to, že se Tribunál ve dvou případech dopustil nesprávného právního posouzení, která vedla k tomu, že byla upřena jakákoli výkladová váha rozhodnutím o přijetí původních a následných stanov navrhovatelky. 162. Zaprvé Tribunál použil striktnější důkazní kritérium, než jaké je vyžadováno mezinárodní judikaturou. Od navrhovatelky nelze žádat, aby prokázala, že všichni signatáři usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nebo alespoň její členové souhlasili s přijetím těchto stanov. 163. Podle zásady, z níž vychází Mezinárodní soudní dvůr, se uplatní domněnka, že listina přijatá orgánem mezinárodní organizace složeným ze zástupců států, jež jsou stranami dohody, byla schválena všemi stranami, ledaže by byla prokázána existence nesouladu, námitky nebo zjevného nesouhlasu v tomto orgánu(121). 164. V projednávané věci byly uvedené stanovy přijaty v souladu s jednacím a hlasovacím řádem, jež byl v usnesení ze dne 25. listopadu 1994 stanoven stranami, tj. zástupci států, jež byly stranami tohoto usnesení, zasedajícími v řídícím výboru, a to požadovanou dvoutřetinovou většinou jeho členů (body 268 a 333 napadeného rozsudku). Nic nenasvědčuje tomu, že by tito zástupci vyjádřili nesouhlas s působností článků 18 a 19 původních stanov, jimiž byla navrhovatelce přiznána způsobilost k právním úkonům spolu s imunitami, nebo s obsahem článku 1 stanov z roku 2012, kterým jí bylo výslovně přiznáno postavení mezinárodní organizace. Za rozporuplný považuji argument uvedený Tribunálem v bodě 339 napadeného rozsudku, podle něhož švédské orgány v roce 2014 na základě vyšetřování vedeného úřadem OLAF a v roce 2020 na základě žádosti Komise o informace oznámily, že IMG není mezinárodní organizací, a to i když švédský velvyslanec v Bělehradě (Srbsko), který byl v té době předsedou řídícího výboru IMG, podepsal stanovy z roku 2012, jimiž bylo navrhovatelce toto postavení přiznáno. Výraz „mezinárodní organizace“ je ustáleným pojmem. Pokud je právní termín použit v dohodě, je třeba předpokládat, že záměrem stran bylo přiznat mu smysl, který tento termín zpravidla mívá v mezinárodním právu. Ačkoli je pravda, že finské orgány učinily prohlášení týkající se politické povahy původních stanov, jak uvádí Tribunál v bodě 333 napadeného rozsudku, je třeba poukázat na to, že finské orgány tyto stanovy podepsaly a že projevily souhlas s následnými stanovami, v nichž byla navrhovatelka uvedena jako „mezinárodní organizace“(122). 165. Mám rovněž za to, že postoje, které vyjádřily strany v roce 2014 v souvislosti s vyšetřováním vedeným úřadem OLAF a následně v letech 2019 a 2020 v souvislosti s žádostí Komise o informace a na které odkazuje Tribunál v bodech 338 až 341 napadeného rozsudku, nesmí mít větší váhu než samotné znění původních a následných stanov(123). Pokud by strany nesouhlasily s praxí navrhovatelky, pokud by neměly v úmyslu založit mezinárodní organizaci ani přiznat jí mezinárodní právní subjektivitu, v takovém případě by jim příslušelo vyjádřit nesouhlas, a to tím spíše, že plánované změny byly podle všeho stranám oznámeny na přípravné schůzi, jak tvrdí navrhovatelka. Jak připomněl Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 20. prosince 1980, Interprétation de l’accord du 25 mars 1951 entre l’OMS et l’Égypte (Výklad smlouvy mezi Světovou zdravotnickou organizací a Egyptem ze dne 25. března 1951)(124), postavení člena organizace zakládá již ze své podstaty „určité vzájemné povinnosti spolupráce a dobré víry“(125). 166. Zadruhé mám za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když opomněl zohlednit vyvíjející se povahu navrhovatelky, o níž svědčí přijetí následných stanov. 167. Na rozdíl od toho, co Komise tvrdila na jednání, jsem toho názoru, že pozdější praxe organizace, je-li prováděna v rámci výkonu její pravomoci, může vést ke změně výkladu její zakládající listiny, aniž by bylo nutné uzavřít formálně novou mezinárodní dohodu. 168. Pravidla výkladu definovaná články 31 a 32 Vídeňské úmluvy umožňují zohlednit tyto okolnosti i vyvíjející se povahu mezinárodních organizací. 169. Mezinárodní soudní dvůr v tomto ohledu připustil, že je legitimní, aby měla praxe OSN dopad na výklad, opětovný výklad nebo dokonce změnu výkladu Charty OSN, neboť měl za to, že znění zakládající listiny organizace má již ze své podstaty vyvíjející se povahu, neslučitelnou s takovým výkladem, který odráží její význam v konkrétním okamžiku(126). 170. Komise pro mezinárodní právo v komentáři k článku 2 návrhu článků poukázala rovněž na nezbytnost „dosažení rovnováhy mezi pravidly, jež jsou zakotvena v zakládající listině a formálně přijata členy, na straně jedné, a potřebou institucionálního rozvoje dané organizace, na straně druhé“(127). Komise pro mezinárodní právo v roce 2018 v rámci svých prací mimo jiné zdůraznila, že pozdější praxe stran může být dokladem aktuálního i vyvíjejícího se výkladu dohody, v závislosti na daném případu a s ohledem na ostatní prostředky výkladu(128). Nevyloučila to ani v případě pozdější praxe organizace. 171. Zajímavá je i úvaha, kterou uvedl Denys Simon ve své práci o právním výkladu smluv mezinárodních organizací(129): „snahou soudce by mělo být přikládat počáteční vůli stran, v podobě, v jaké je vyjádřena jednou provždy při uzavření smlouvy, menší váhu než současné vůli členských států, v podobě, v jaké je vyjadřována po celou dobu provádění smlouvy. [...] Jinými slovy, je tedy zapotřebí vyvozovat při výkladu institucionálních smluv důsledky z plynutí času, na jehož [...] zásadní význam jsme poukázali již v souvislosti se samotnou definicí zakládajících listin mezinárodních organizací: shodná vůle, kterou bylo vedeno uzavření smlouvy, nekončí vyhotovením textu; k provádění této smlouvy je nezbytně nutné, aby členské státy takové smlouvy soustavně projevovaly své ztotožnění s obsahem právních norem vyjádřených podepsanou listinou, jejíž forma je sice slavnostní, ale přitom svou podstatou pomíjivá“(130). 172. Například Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a oprávněné kolektivní obraně(131) v tomto smyslu stanovila několik zásad a zavedla pouze poradní výbor. Jen stěží bylo možné tuto smlouvu považovat za zakládající listinu mezinárodní organizace. Byla to až pozdější praxe, která ve skutečnosti vytvořila mezinárodní organizaci Západní unii. Tato smlouva byla pozměněna a doplněna Protokolem podepsaným dne 23. října 1954, který změnil tuto organizaci na Západoevropskou unii, poskytl jí institucionální základ a přiznal jí mezinárodní právní subjektivitu(132). Zřízení mezinárodní instituce prostřednictvím smluvního aktu je tedy spolehlivým ukazatelem, z něhož lze usuzovat, že došlo k založení mezinárodní organizace, za předpokladu, že bylo potvrzeno i přiznáním mezinárodní právní subjektivity a finanční samostatnosti. Rovněž tak zakládající stanovy mezinárodních organizací mohou sestávat z charty a z následných dohod, jež upřesňují strukturu a funkce dané organizace(133). 173. Některé formy mezinárodní spolupráce mění v průběhu času svou strukturu, procházejí další institucionalizací a postupně se rozvíjejí do podoby mezinárodní organizace. Jak uvedla navrhovatelka v písemnostech, které předložila před Tribunálem, tato dynamika bývá v právu mezinárodních organizací běžná. 174. S ohledem na všechny tyto úvahy mám za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když chybně posoudil výkladovou hodnotu původních a následných stanov navrhovatelky podle čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy. 175. Podle mého mínění tedy není třeba zkoumat poslední tři výtky, jimiž navrhovatelka vytýká, že byly zkresleny některé důkazy; že bylo odkázáno na písemnosti, které měly být podle výslovného rozhodnutí Komise vyloučeny pro účely přijetí sporného rozhodnutí, a konečně že byla porušena povinnost uvést odůvodnění. ii)    K údajným nesprávným právním posouzením, jimiž je dotčeno použití článku 32 Vídeňské úmluvy, který se týká „doplňkových prostředků výkladu“ 176. Navrhovatelka zpochybňuje opodstatněnost posouzení uvedených v bodech 328 a 329 napadeného rozsudku. V těchto bodech Tribunál rozhodl, že nebyly splněny podmínky pro použití článku 32 Vídeňské úmluvy, takže není třeba zohlednit takovou pozdější praxi některých stran usnesení ze dne 25. listopadu 1994, jako je přijetí stanov navrhovatelky, uzavření dohod o sídle s některými státy nebo podepsání pověřovacích dohod s Komisí. 177. Ačkoli souhlasím s výtkami vznesenými navrhovatelkou, je třeba uvést, že konstatování Tribunálu uvedené v bodě 328 tohoto rozsudku, týkající se podmínek používání článku 32 Vídeňské úmluvy, vychází z přezkumu znění a celkové souvislosti usnesení ze dne 25. listopadu 1994, uvedeného v bodech 304 až 319 napadeného rozsudku, který je podle mého mínění nesprávný z důvodů uvedených v bodech 99 až 110 a 116 až 125 tohoto stanoviska. 178. Mám tedy za to, že tyto výtky není třeba přezkoumat. 179. S ohledem na všechny tyto úvahy tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že druhý argument druhé části, vycházející z nesprávného použití pravidel výkladu mezinárodní smlouvy uvedených v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy, je podložený, neboť mám za to, že Tribunál tyto články použil nesprávným způsobem, když odmítl přiznat jakoukoli výkladovou hodnotu původním a následným stanovám navrhovatelky, ať již na základě relevantního kontextu (ve smyslu čl. 31 odst. 1 a 2 Vídeňské úmluvy), relevantní pozdější praxe [ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. b) této úmluvy] nebo doplňkových prostředků výkladu (ve smyslu článku 32 uvedené úmluvy). 3.      Ke třetímu argumentu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, pokud jde o důsledky, jež mají být vyvozeny z uzavření dohod o sídle s některými státy a pověřovacích dohod s Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení  180. Tento argument je namířen proti bodům 348 až 365 napadeného rozsudku. a)      Napadený rozsudek 181. Body 348 až 365 napadeného rozsudku, proti nimž je uvedený argument namířen, se zabývají dvěma otázkami spojenými s přiznáním postavení mezinárodní organizace navrhovatelce v důsledku uzavření pověřovacích dohod s Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení a podepsání dohod o sídle s některými státy. 182. Tribunál předně přezkoumal v bodech 349 až 358 tohoto rozsudku první argument, který v tomto ohledu vznesla navrhovatelka a který shrnul následujícími slovy: „[navrhovatelka] tvrdí, že uzavření dohod mezi ní a Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení nutně znamenalo povinnost tohoto orgánu uznat její postavení jako mezinárodní organizace podle článků 27 a 46 Vídeňské úmluvy“ (bod 349 uvedeného rozsudku). 183. Tribunál vyloučil použití Vídeňské úmluvy z důvodů uvedených v bodech 350 a 351 napadeného rozsudku a poté přezkoumal tento argument ve světle čl. 27 odst. 2 a 3 a čl. 46 odst. 2 a 3 Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi(134) a z důvodů uvedených v bodech 353 až 358 jej zamítl jako nepodložený. 184. Kromě toho Tribunál v bodech 360 až 365 uvedeného rozsudku přezkoumal druhý argument vznesený navrhovatelkou, podle něhož je sporné rozhodnutí Komise stiženo nesprávným právním posouzením, neboť Komise odmítla zohlednit odpovědi předložené Belgickým královstvím a Rakouskou republikou, pokud jde o uzavřené dohody o sídle, jelikož je z těchto dohod patrné, že hostitelské státy uznaly postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace bez ohledu na to, zda byly jejími členy. 185. Tribunál tento argument zamítl z důvodu uvedeného v bodě 364 napadeného rozsudku. Skutečnost, že státy, které nepřistoupily k dohodě zakládající organizaci a nejsou nebo již nejsou jejími členy, ji považují za mezinárodní organizaci, podle něj nemůže vést k povinnosti Komise uznat, že má tento subjekt takové postavení, zejména s cílem zmocnit ji k plnění rozpočtu Unie prostřednictvím nepřímého řízení. Tribunál totiž v bodě 363 tohoto rozsudku rozhodl, že uznání postavení mezinárodní organizace vyplývá ze shody vůle států, a případně mezinárodních organizací, které jsou stranami dohody zakládající dotyčnou organizaci, přičemž tento úmysl musí jasně vyplývat z uvedené zakládající dohody nebo z následných dohod či praxe navazující na uvedenou zakládající dohodu, a to za podmínky, že tyto následné dohody a tato následná praxe vyjadřují takové uznání všemi stranami zakládající dohody. b)      Argumenty účastnic řízení 186. Navrhovatelka vznáší tři výtky. 187. Co se týče otázky uznání postavení IMG jako mezinárodní organizace na základě uzavření pověřovacích dohod s Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení, navrhovatelka zaprvé tvrdí, že Tribunál v bodě 349 zkreslil její argumenty. Navrhovatelka totiž ve své žalobě uvedla, že pokud Komise uzavřela pověřovací dohody v podobě společného řízení s mezinárodní organizací, umožňuje to předpokládat, že jí přisuzovala toto postavení ve smyslu finančních předpisů Unie. 188. Zadruhé navrhovatelka zpochybňuje posouzení Tribunálu uvedené v bodě 351 napadeného rozsudku, podle něhož se již nelze dovolávat článků 27 a 46 Vídeňské úmluvy, přestože se v tomto rozsudku této úmluvy sám několikrát dovolával. Především tvrdí, že Vídeňská úmluva je použitelná na dohody zakládající mezinárodní organizaci, a dále uvádí, že tato ustanovení, která jsou obsažena i ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi, odrážejí mezinárodní praxi i obyčej, a jako taková jsou tedy použitelná. 189. Pokud jde zatřetí o otázku spočívající v uznání postavení navrhovatelky jakožto mezinárodní organizace na základě podepsání dohod o sídle s některými státy, navrhovatelka tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení ve svém chápání pojmu „uznání“ v mezinárodním právu. Konkrétně mu vytýká, že zaměnil akt, jímž je založena mezinárodní organizace, ve smyslu zakládajícího aktu vyplývajícího ze shodné vůle států, za akt, jímž stát uznává určitý subjekt jako mezinárodní organizaci, ve smyslu určitého prohlášení vyplývajícího z jednostranného právního aktu, jehož se lze vůči tomuto subjektu dovolávat. Navrhovatelka v tomto ohledu tvrdí, že okolnost, že Komise uzavřela s mezinárodní organizací pověřovací dohody v rámci společného nebo nepřímého řízení, představuje akt, kterým uznává, že má postavení mezinárodní organizace. A konečně navrhovatelka na základě bodu 51 rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 12. října 2021, [Vymezení námořní hranice v Indickém oceánu (Somálsko v. Keňa)(135), tvrdí, že se svého postavení mezinárodní organizace může dovolávat jak vůči Komisi, tak vůči každému státu nebo každé organizaci, které toto postavení výslovně či mlčky uznaly. c)      Posouzení 190. První výtka, vycházející ze zkreslení argumentů, jež navrhovatelka vznesla na podporu své žaloby, je podle mého mínění podložená. 191. Navrhovatelka se totiž dovolává článků 27, 45 a 46 Vídeňské úmluvy, aby vyjádřila nesouhlas s argumenty Komise založenými na existenci porušení procesních pravidel stanovených Smlouvou o FEU v situaci, kdy se navrhovatelka dovolávala uznání svého postavení mezinárodní organizace na základě uzavření pověřovacích dohod s Komisí v podobě společného nebo nepřímého řízení ve smyslu finančních předpisů Unie. 192. Vyplývá to z bodů 189 až 196 její žaloby, v nichž se navrhovatelka skutečně zabývala dvěma různými právními otázkami, jež Komise zmínila ve sporném rozhodnutí. 193. První z těchto otázek se týkala účasti Komise na založení IMG [bod A.7 písm. a) sporného rozhodnutí]. 194. Navrhovatelka v bodech 189 až 192 své žaloby tvrdila, že Komise nemohla popřít, že se účastnila založení IMG na základě článku 218 SFEU, kterým se stanoví postup uzavírání dohod mezi Unií a mezinárodní organizací. V tomto smyslu se dovolávala tří ustanovení Vídeňské úmluvy: nejprve článku 27, podle něhož se strana nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy, dále článku 46, podle něhož se vady týkající se vyjádření souhlasu lze dovolávat pouze v případě zjevného porušení důležitého pravidla daného vnitrostátního práva, a konečně článku 45, který stanoví zejména, že se strana již nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy, pokud „se [musí] z je[jí]ho chování usoudit, že mlčky souhlasil[a] s tím, že podle okolností smlouva je […] platná“. Navrhovatelka tvrdila v bodě 192 své žaloby, že pozdější praxe Komise i skutečnost, že Komise od roku 1994 nevznesla žádnou námitku týkající se platnosti dotčené smlouvy, vylučují možnost dovolávat se článku 218 SFEU. 195. Druhá otázka se týkala okolnosti, že Komise uznala její postavení jakožto mezinárodní organizace [bod B.2 písm. c) sporného rozhodnutí]. 196. Navrhovatelka v bodech 193 až 195 své žaloby tvrdila, že sporné rozhodnutí je stiženo vadou zjevně nesprávného posouzení, neboť skutečnost, že Komise uzavřela pověřovací dohody v podobě společného nebo nepřímého řízení, nezbytně znamenala, že uznává její postavení jakožto mezinárodní organizace, a to tím spíše, že pochybnosti a nejistota, na nichž Komise založila svá rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a ze dne 8. května 2015, se ukázaly jako neopodstatněné. 197. S ohledem na tyto prvky mám za to, že konstatování použité Tribunálem pro shrnutí těchto argumentů v bodě 349 napadeného rozsudku neodpovídá tomu, jak navrhovatelka tyto argumenty uvedla ve své žalobě. Vzhledem k tomu, že Tribunál spojil obě otázky vznesené navrhovatelkou dohromady, analýza, kterou uvedl v bodech 351 až 359 napadeného rozsudku, je stižena vadou. 198. Za těchto okolností navrhuji Soudnímu dvoru, aby této výtce vyhověl. S ohledem na tento závěr tudíž není třeba zkoumat druhou výtku. 199. Co se týče třetí výtky týkající se chápání pojmu „uznání“ v mezinárodním právu, mám za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 363 napadeného rozsudku rozhodl, že „uznání postavení mezinárodní organizace vyplývá ze shody vůle států, a případně mezinárodních organizací, které jsou stranami dohody zakládající dotyčnou organizaci“. 200. Tribunál měl totiž zkoumat, do jaké míry lze z uzavření dohody o sídle usuzovat na to, že hostitelský stát uznává postavení dotyčného subjektu jako mezinárodní organizace(136). Jak přitom vyplývá z bodu 363 napadeného rozsudku a zejména z odkazu na body 204 až 212 a 323 až 325 tohoto rozsudku, Tribunál definoval pojem „uznání postavení mezinárodní organizace“ odkazem k pojmu „mezinárodní dohoda o založení mezinárodní organizace“. V mezinárodním právu veřejném však uznání představuje jednostranný nebo kolektivní akt, jímž jeden či několik subjektů mezinárodního práva, které se neúčastnily vzniku dané situace nebo vydání daného aktu, formálně uznávají, že takový subjekt, jako je stát nebo vláda, nebo taková situace, jako je hranice, vyhovuje kritériím pro tento účel požadovaným, a souhlasí s tím, aby bylo možné se vůči nim této situace nebo tohoto aktu dovolávat(137). Například dne 12. června 2006 Rada Evropské unie formálně uznala Černou Horu. Tento proces se tedy liší od založení subjektu mezinárodního práva prostřednictvím mezinárodní dohody. 201. S ohledem na tyto poznatky mám za to, že třetí argument druhé části, vycházející z nesprávného právního posouzení důsledků, které mají být vyvozeny z uzavření dohod o sídle se státy a uzavření pověřovacích dohod s Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení, je podložený. C.      Ke třetí části, vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se dopustil Tribunál při posuzování odpovědí na otázky Komise, jež poskytly Belgické království a Rakouská republika 202. Navrhovatelka zpochybňuje analýzu Tribunálu uvedenou v bodech 233 až 248 napadeného rozsudku, na základě níž dospěl Tribunál v podstatě k závěru, že se Komise nedopustila žádného nesprávného právního posouzení, když měla za to, že postoje Belgického království a Rakouské republiky k právnímu postavení navrhovatelky a k vlastnímu členství v ní nijak nezpochybňují legalitu sporného rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 233 napadeného rozsudku, navrhovatelka totiž před Tribunálem uvedla, že má být uznána jakožto mezinárodní organizace, neboť nejméně dva ze států dotázaných Komisí, konkrétně Belgie a Rakousko, uznávají její postavení mezinárodní organizace a jsou nebo byly jejími zakládajícími členy. 203. Tato část sestává ze dvou výtek. 1.      K první výtce, vycházející z nesprávného posouzení odpovědí poskytnutých rakouskými orgány 204. Tato výtka je namířena proti bodům 235 až 239 napadeného rozsudku. a)      Napadený rozsudek 205. Z bodů 235 a 237 napadeného rozsudku vyplývá, že Rakouská republika ve své odpovědi na žádost Komise o konzultaci, poskytnuté dne 8. dubna 2020, uznala postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace, jakož i své postavení jejího člena. 206. V bodech 238 a 239 tohoto rozsudku Tribunál rozhodl, že tato odpověď není relevantní pro závěr týkající se právního postavení navrhovatelky, k němuž Komise dospěla na základě dvou důvodů: zaprvé IMG nebyla zřízena mezinárodní dohodou jako mezinárodní organizace a zadruhé následná praxe nesvědčí o širokém a jasném uznání jejího postavení jakožto mezinárodní organizace. b)      Argumenty účastnic řízení 207. Navrhovatelka tvrdí, že toto posouzení vychází z nesprávného předpokladu, a to zaprvé proto, že Tribunál považoval usnesení ze dne 25. listopadu 1994 za „mezinárodní dohodu“, a zadruhé proto, že nemohl požadovat, aby byla konstatována vůle stran založit mezinárodní organizaci, a konečně zatřetí proto, že nezohlednil relevantní pozdější praxi. 208. Komise tyto argumenty zpochybňuje. c)      Posouzení 209. Navrhuji Soudnímu dvoru, aby tuto výtku nepřezkoumával. Konstatování, které Tribunál uvedl v bodě 239 napadeného rozsudku, vychází totiž z analýzy, která je podle mého mínění nesprávná, a to z důvodů uvedených v bodech 99 až 110, 116 až 125 a 149 až 179 tohoto stanoviska. 2.      Ke druhé výtce, vycházející z nesprávného posouzení odpovědí poskytnutých belgickými orgány 210. Tato výtka je namířena proti bodům 240 až 247 napadeného rozsudku. a)      Napadený rozsudek 211. V bodě 240 napadeného rozsudku Tribunál shrnul obsah odpovědi poskytnuté belgickými orgány dne 30. června 2020 následujícími slovy: „tyto orgány sice potvrdily svou účast na zasedání ze dne 25. listopadu 1994, na němž byla [navrhovatelka] založena, Belgie se však nepovažovala za člena organizace [navrhovatelky]. Belgické orgány rovněž uvedly, že podle jejich názoru lze [navrhovatelku] považovat za mezinárodní organizaci, a proto Belgie a [navrhovatelka] podepsaly dne 13. června 2012 dohodu o sídle, která však [navrhovatelce] nepřiznávala všechny daňové výsady obvykle přiznávané mezinárodním organizacím“. 212. Podle názoru Tribunálu mohla mít Komise oprávněně za to, že tato odpověď neměla žádný dopad na sporné rozhodnutí, a to zejména ze dvou důvodů. Zaprvé dohoda o sídle uzavřená mezi Belgickým královstvím a navrhovatelkou v roce 2012 neměla žádný dopad, jelikož tento stát uvedl, že není členem tohoto subjektu (bod 242 napadeného rozsudku). Zadruhé dopad neměla ani účast belgických orgánů na založení navrhovatelky v roce 1994 a na zasedáních jejího kolektivního orgánu až do roku 2013, neboť nemohla prokázat, že Belgické království bylo členem této organizace ke dni nabytí účinku sporného rozhodnutí, tj. ke dni 16. prosince 2014 (bod 246 tohoto rozsudku). b)      Argumenty účastnic řízení 213. Navrhovatelka tvrdí, že tato analýza je stižena nesprávným právním posouzením. 214. Zaprvé má za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když posuzoval postavení Belgického království jako člena navrhovatelky pouze ke dni 16. prosince 2014, aniž vzal v úvahu účast tohoto státu na založení navrhovatelky a na zasedáních jejího kolektivního orgánu. 215. Zadruhé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepřikládal žádný účinek dohodě o sídle, kterou uvedený stát s navrhovatelkou uzavřel, neboť navrhovatelka má za to, že skutečnost, že se nepovažuje za člena této organizace, nemá v tomto ohledu žádný dopad. 216. A konečně zatřetí má navrhovatelka za to, že ji Belgické království na základě objektivních kritérií považovalo za „mezinárodní organizaci“ a že toto uznání trvalo i po 16. prosinci 2014, takže názor na jeho postavení člena, který vyjádřily belgické orgány v letech 2019 a 2020, nebyl relevantní. 217. Komise tyto argumenty zpochybňuje. Má za to, že státy se podepsáním usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nestaly stálými členy navrhovatelky a že nebyly povinny přispívat do rozpočtu ani se účastnit jejích operací. Belgické království tedy mohlo mít oprávněně za to, že již není členem navrhovatelky. Mimoto podle Komise ze znění tohoto usnesení vyplývá, že šlo o „dočasné založení“, neboť strany předpokládaly, že každých šest měsíců bude znovu posouzena nutnost zachování činnosti navrhovatelky, a počítaly s možností jejího začlenění do celkového rámce obnovy Bosny a Hercegoviny. c)      Posouzení 218. Zaprvé mám za to, že se Tribunál skutečně dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že názor vyjádřený belgickými orgány v letech 2019 a 2020, pokud jde o postavení Belgie jakožto člena navrhovatelky ke dni 16. prosince 1994, představuje relevantní kritérium, podle něhož má být posouzeno, jakým úmyslem byly strany vedeny při podepsání usnesení ze dne 25. listopadu 1994. 219. Je třeba připomenout, že podle bodu 302 napadeného rozsudku mělo být zjištěno, zda měly strany při podepsání tohoto usnesení v úmyslu založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci ve smyslu čl. 2 písm. a) návrhu článků. Při přezkumu této podmínky bylo nezbytné zjistit úmysl stran vyjádřený zněním uvedeného usnesení a posoudit je v jeho kontextu a s ohledem na jeho předmět, účel i relevantní pozdější praxi, a to v souladu s pravidly výkladu stanovenými v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy. 220. Mám přitom za to, že tento názor, který byl vyjádřen 25 let po podepsání mezinárodní dohody, neměl mít přednost před ustálenou praxí, kterou Belgické království následně uplatňovalo při provádění této dohody. Z bodů 242 až 244 a 246 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že jednání tohoto státu bylo po dobu 19 let jednoznačné a soudržné, neboť se poté, co se zúčastnil zasedání, na němž byla navrhovatelka dne 25. listopadu 1994 založena, účastnil až do roku 2013 zasedání jejích kolektivních orgánů (na nichž byly přijaty jednotlivé stanovy IMG) a souběžně s tím podepsal v letech 2009 a 2012 dohody o sídle (z nichž vyplývá uznání mezinárodní právní subjektivity navrhovatelky). Souhlasím tedy s postojem navrhovatelky, podle něhož Belgické království uznávalo její postavení mezinárodní organizace i po dni 16. prosince 2014. Vzhledem k tomu, že k nabytí postavení mezinárodní organizace je nezbytné splnit konkrétní podmínky stanovené mezinárodním právem, mám za to, že po splnění těchto podmínek nabývá dotyčný subjekt postavení subjektu mezinárodního práva a vzniká domněnka jeho právní existence, ledaže by bylo prokázáno věcnými důkazy, že tento subjekt z právního hlediska zanikl nebo přestal být funkční. Názor vyjádřený Belgickým královstvím svědčil tedy spíše o okolnosti, že Belgické království přestalo být členem navrhovatelky(138). 221. V této souvislosti je třeba připomenout, že Mezinárodní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. července 1966, Sud-Ouest africain, deuxième phase (Jihozápadní Afrika, druhá fáze)(139), a ve svém poradním stanovisku ze dne 21. června 1971, Conséquences juridiques pour les Etats de la présence continue de l’Afrique du Sud en Namibie (Sud-Ouest africain) nonobstant la résolution 276 (1970) du Conseil de sécurité [Právní následky přetrvávající přítomnosti Jihoafrické republiky v Namibii pro státy (Jihozápadní Afrika) navzdory rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 276 (1970)](140), vyvodil zásadu, podle níž musí být znění smluv vykládána „s přihlédnutím k době jejich vzniku“, a připomněl, že je „nezbytné především to, aby byla daná listina vykládána v souladu s úmysly, jimiž byly strany vedeny při jejím uzavření“, přičemž, „[ú]mysly, jež mohly strany mít [...] po seznámení se s určitými okolnostmi, jež byly v době vzniku naprosto nepředvídatelné, [...] [jsou] irelevantní“(141). 222. Zadruhé mám za to, že uzavření dohody o sídle mezi Belgickým královstvím a navrhovatelkou mohlo představovat nepřímý důkaz, jakož i doplňkový prostředek výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994 ve smyslu článku 32 Vídeňské úmluvy. Dohoda o sídle je obecně definována jako dvoustranná dohoda uzavřená mezi hostitelským státem a mezinárodní organizací a hostitelský stát podepsáním dohody o sídle nutně uznává, že dotyčná organizace má mezinárodní právní subjektivitu, a tím, že jí přizná právní způsobilost uzavírat dohody a vlastnit nemovitý majetek a nakládat s ním, jakož i způsobilost být účastníkem řízení před soudy, nabývá vnitrostátní právní subjektivitu(142). 223. S ohledem na tyto poznatky navrhuji Soudnímu dvoru, aby této druhé výtce vyhověl a aby rozhodl, že třetí část, vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se dopustil Tribunál při posuzování odpovědí Rakouské republiky a Belgického království na otázky položené Komisí, je podložená. D.      Ke čtvrté části, vycházející z nesprávného právního posouzení při určení členů navrhovatelky 224. Tato část je namířena proti bodům 218 až 232 napadeného rozsudku. 1.      Napadený rozsudek 225. Tribunál v bodech 215 až 232 napadeného rozsudku zkoumal argument navrhovatelky, podle něhož Komise nesprávně určila její členy, když uměle rozlišila mezi zakládajícími státy, přispívajícími státy a členy jejích kolektivních orgánů. 226. V bodech 216 a 217 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že z odůvodnění sporného rozhodnutí nevyplývá, že by Komise takto formálně rozlišovala, neboť pouze konstatovala, že žádný ze států, které konzultovala v návaznosti na rozsudek ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise(143) (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), s výjimkou Rakouska, neuznal, že je od 16. prosince 2014 členem navrhovatelky. 227. V bodech 218 až 231 napadeného rozsudku Tribunál pokračoval ve zkoumání tohoto argumentu pro případ, že by „[toto] rozhodnutí mohlo být vykládáno tak, že [takovým způsobem] rozlišuje“. Když přezkoumal znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, stanovy navrhovatelky a postoje některých států, v bodě 232 tohoto rozsudku tento argument zamítl jako neopodstatněný. 2.      Argumenty účastnic řízení 228. Navrhovatelka zpochybňuje analýzu, kterou Tribunál provedl v bodech 218 až 232 napadeného rozsudku. Tribunál podle jejího názoru rozhodl ultra petita a redefinoval argument, který vznesla v řízení v prvním stupni a vycházel z toho, že je ve sporném rozhodnutí nesprávně rozlišováno mezi zakládajícími státy a přispívajícími státy navrhovatelky. 3.      Posouzení 229. Stejně jako Komise mám za to, že tato část je neúčinná, neboť je namířena proti nadbytečnému důvodu napadeného rozsudku. 230. Tribunál totiž v bodě 216 tohoto rozsudku konstatoval, že Komise takto formálně nerozlišovala. Tímto způsobem Tribunál rozhodl o argumentu vzneseném navrhovatelkou, aniž změnil jeho znění, a navrhovatelka tento závěr nenapadla a nedovolávala se ani zkreslení důkazů. 231. Pro úplnost a „i kdyby“ sporné rozhodnutí mohlo být vykládáno tak, že jsou v něm státy rozlišeny, Tribunál dále zkoumal, do jaké míry by mohlo být Komisi vytýkáno, že nepovažovala některé státy nebo některé mezinárodní organizace za členy navrhovatelky vzhledem k jejich zastoupení v orgánech navrhovatelky nebo povaze jejich příspěvků. 232. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby čtvrtou část vycházející z nesprávného právního posouzení týkajícího se určení členů navrhovatelky zamítl jako neúčinnou. E.      K páté části, vycházející z nesprávných právních posouzení týkajících se formálních požadavků vyžadovaných pro uzavření usnesení ze dne 25. listopadu 1994 233. Tato část sestává ze dvou argumentů vycházejících z nesprávného posouzení, pokud jde zaprvé o požadavek, aby usnesení ze dne 25. listopadu 1994 podepsali zástupci k tomu zmocnění, a zadruhé o požadavek vypracování ratifikační listiny. Navrhuji, aby byly přezkoumány společně, neboť jsou podle mého názoru ze stejných důvodů neúčinné. 1.      Napadený rozsudek 234. Co se týče otázky, zda se Komise ve sporném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když požadovala, aby státy, které byly dotázány na právní postavení navrhovatelky, předložily plné moci, které zmocňovaly vyjednavače k přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994, Tribunál v bodě 286 napadeného rozsudku rozhodl, že jelikož toto usnesení nebylo schváleno všemi zástupci států akreditovaných na Mezinárodní konferenci o bývalé Jugoslávii, nelze toto usnesení přijaté v rámci pracovní skupiny považovat za smlouvu přijatou v rámci této konference v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. c) Vídeňské úmluvy. V bodech 288 a 289 napadeného rozsudku nicméně uvedl důvody, ze kterých byl podpis uvedeného usnesení následně potvrzen nejméně dvěma státy. Za těchto okolností rozhodl, že se Komise v tomto rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když odmítla kvalifikovat totéž usnesení jako „mezinárodní dohodu“ z důvodu chybějících plných mocí účastníků zasedání z téhož dne. 235. Co se týče otázky, zda se Komise v uvedeném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když požadovala, aby státy předložily důkaz podepsání nebo ratifikace usnesení ze dne 25. listopadu 1994, Tribunál v bodě 295 napadeného rozsudku rozhodl, že tomu tak nebylo. Tribunál v tomto ohledu připomněl, že v souladu se zásadami stanovenými v článcích 11 a 12 Vídeňské úmluvy představuje podepsání smlouvy jeden ze způsobů vyjádření souhlasu státu s tím, že bude vázán touto smlouvou. Dále měl Tribunál v bodě 298 napadeného rozsudku za to, že podle čl. 14 odst. 1 písm. b) až d) Vídeňské úmluvy může být vůle provést ratifikaci vyjádřena během jednání nebo při podpisu tohoto usnesení. 2.      Argumenty účastnic řízení 236. Navrhovatelka zpochybňuje zejména posouzení uvedená v bodech 285 a 286 napadeného rozsudku, neboť skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 bylo schváleno a podepsáno v rámci pracovní skupiny, není relevantní pro otázku „plných mocí“. Kromě toho zpochybňuje analýzu, kterou Tribunál provedl v bodech 291 až 300 tohoto rozsudku a na základě níž dospěl v podstatě k závěru, že Komise mohla požadovat důkaz o podepsání zakládající listiny nebo předložení ratifikační listiny. Navrhovatelka má za to, že čl. 12 odst. 1 Vídeňské úmluvy poskytuje neomezenou volnost, co se týče způsobů, jak vyjádřit souhlas států s tím, že budou vázány dohodou. V projednávané věci se jedná o usnesení, které je dohodou ve zjednodušené formě, přípustnou v mezinárodním právu, uzavřenou za naléhavých okolností a neobsahující žádný formální požadavek. Za těchto okolností postačuje k ověření této dohody skutečnost, že uvedené usnesení podepsali předseda pan Bijleveld a paní Nordtsröm-Ho. 237. Komise je v podstatě toho názoru, že tyto argumenty jsou neúčinné, neboť Tribunál navzdory neexistenci takových plných mocí rozhodl na základě článku 8 Vídeňské úmluvy, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 představuje mezinárodní dohodu(144). 3.      Posouzení 238. Ze stejných důvodů, jaké předložila Komise, mám za to, že tato část pátého důvodu kasačního opravného prostředku je neúčinná. Tribunál totiž dospěl k závěru, který je pro navrhovatelku příznivý, což dokládají body 274, 289 a 301 napadeného rozsudku. F.      K šesté části, vycházející z nezohlednění skutečnosti, že navrhovatelka nebyla zrušena 239. Tato část je namířena proti bodům 366 až 369 napadeného rozsudku. 1.      Napadený rozsudek 240. V uvedených bodech Tribunál zkoumal argument navrhovatelky, podle něhož je sporné rozhodnutí stiženo nesprávným právním posouzením, neboť Komise nezohlednila skutečnost, že strany navrhovatelku nezrušily a že navrhovatelka splňovala zásadu speciality. Tribunál připomněl, že posouzení výtek navrhovatelky neumožnilo konstatovat, že existoval jednomyslný nebo alespoň většinový úmysl přiznat jí postavení mezinárodní organizace, a následně tento argument zamítl z důvodu, že tyto poznatky nepostačují k tomu, aby byl takový úmysl konstatován. 2.      Argumenty účastnic řízení