Vyhláška o úplném znění trestního řádu

Den konání odvolacího líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněnému zbývala od doručení předvolání alespoň třídenní lhůta k přípravě.

(1) K odvolacímu líčení předvolá předseda senátu obviněného s upozorněním na možnost konání odvolacího líčení v jeho nepřítomnosti a na to, že nebude-li odvolacímu líčení přítomen, bude se předpokládat, že s přečtením protokolů souhlasí (§ 157); dále předvolá osoby, jejichž osobní účast při odvolacím líčení je nutná.

(2) O odvolacím líčení vyrozumí předseda senátu poškozeného, zúčastněnou osobu a obhájce, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonného zástupce.

Po zahájení odvolacího líčení přednese člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese odvolatel odvolání a odůvodní je; prokurátor a osoby, které rozhodnutím odvolacího soudu mohou být přímo dotčeny, přednesou své vyjádření. Nejsou-li tyto osoby přítomny nebo žádají-li o to, přednese obsah jejich podání člen senátu.

Po přednesení návrhů se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se užije ustanovení §§ 151 až 157. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů souhlasí (§ 157).

Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem. Obhájci a obviněnému, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci přísluší vždy poslední slovo.

(1) Po závěrečných řečech se soud odebere k závěrečné poradě.

(2) Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.

Při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.

(1) Soud může při rozhodování v odvolacím líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při odvolacím líčení.

(2) Soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu první stolice jen tehdy, jestliže v tom směru v odvolacím líčení

a) znovu provedl důkazy provedené v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

(1) V neprospěch obviněného může soud změnit rozsudek jen na základě odvolání podaného prokurátorem v neprospěch obviněného; ve výroku o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu může však soud změnit rozsudek v neprospěch obviněného též na základě odvolání podaného poškozeným.

(2) Jestliže soud změní rozsudek ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, změní rozsudek vždy také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

Soud v odvolacím líčení

a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v §§ 179 až 183, měl-li tak učinit již v neveřejném zasedání nebo vyjdou-li teprve v odvolacím líčení najevo skutečnosti odůvodňující některé z těchto rozhodnutí,

b) zamítne rozsudkem odvolání proto, že není důvodné, nebo

c) rozhodne sám ve věci rozsudkem (§§ 161 až 164), při čemž zruší napadený rozsudek; jestliže je nesprávná jen část tohoto rozsudku a lze ji oddělit od ostatních; může odvolací soud zrušit i jen tuto část; zruší-li, byť i jen částečně, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu a vyměří trest znovu.

(1) Soud odročí zahájené odvolací líčení,

a) žádá-li o to obviněný před přednesením rozsudku, proti němuž odvolání směřuje, vzhledem k tomu, že lhůta k přípravě (§ 188) byla zkrácena,

b) nemá-li obviněný obhájce, ač jej musí mít (§ 146 a § 185 odst. 2), nebo

c) nedostaví-li se k němu obviněný, kterému nebylo náležitě doručeno předvolání k odvolacímu líčení; z tohoto důvodu nelze však odročit odvolací líčení, koná-li se řízení proti uprchlému.

(2) Soud odročí zahájené odvolací líčení také z jiných důležitých důvodů, zejména tehdy,

a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při odvolacím líčení je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo

b) objeví-li se za odvolacího líčení potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.

Při pokračování v odročeném odvolacím líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení odvolacího líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se odvolací líčení znova.

(1) O nařízení ochranného léčení může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání. V takovém případě musí obviněný mít obhájce (§ 45).

(2) O upuštění od ochranného léčení rozhodne soud na návrh prokurátora ve veřejném zasedání. Návrh na upuštění od ochranného léčení po výkonu trestu odnětí svobody učiní prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest.

(3) O propuštění z ochranného léčení rozhodne na návrh prokurátora, léčebného ústavu nebo zákonného zástupce ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení.

(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) O zabrání může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání. Před rozhodnutím musí být zúčastněná osoba pokud možno slyšena.

(2) Proti rozhodnutí o zabrání je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) O tom, zda se má vykonat trest, jehož výkon byl podmíněně odložen, a o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

O přeměně nápravného opatření nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest za některý z trestných činů, pro které byl obviněnému pravomocně uložen úhrnný nebo dodatkový trest, který dosud nebyl zcela vykonán, nebo bylo-li po povolení obnovy pro některý z takových trestných činů trestní stíhání zastaveno, stanoví se přiměřený trest za zbývající trestný čin.

(2) Je-li obviněný vydán nebo vyžádán z ciziny jen pro některý z trestných činů, za které mu byl uložen úhrnný nebo dodatkový trest, stanoví se za tento trestný čin přiměřený trest.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí na návrh prokurátora soud, který v první stolici rozhodoval o úhrnném nebo dodatkovém trestu, a to ve veřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(1) Řízení o žádosti za milost koná soud, který ve věci koná hlavní líčení nebo který rozhodl v první stolici.

(2) Týká-li se žádost za milost jen zahlazení odsouzení, koná řízení soud, který by rozhodoval o zahlazení odsouzení (§ 206); tohoto ustanovení se neužije, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Shledá-li soud, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji; jinak ji předloží se svým návrhem nadřízenému soudu. Nezamítne-li žádost ani tento soud, předloží ji se svým návrhem ministerstvu spravedlnosti. Tato rozhodnutí činí soud v neveřejném zasedání.

(4) Nařídí-li to president republiky nebo ministr spravedlnosti, nesmí být žádost zamítnuta, nýbrž musí být s návrhem předložena. Nařídí-li to v takovém případě president republiky nebo ministr spravedlnosti, výkon trestu se odloží nebo přeruší anebo se v zahájeném trestním řízení zatím nepokračuje.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje soud na návrh prokurátora anebo na žádost odsouzeného, jeho příbuzného v pokolení přímém, osvojitele, osvojence nebo manžela, a to v neveřejném zasedání.

(2) O zahlazení odsouzení příslušníka ozbrojeného sboru z povolání, v činné službě rozhoduje nižší vojenský soud, v jehož obvodu odsouzený koná službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem. O zahlazení odsouzení jiných osob rozhoduje lidový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu nebo žádosti má nebo předtím naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Na přítomnost při veřejném zasedání a na veřejnost, řízení a zahájení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení §§ 143 až 145, 147 a 148.

(1) Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména provede důkazy, které by nemohly být provedeny při veřejném zasedání.

(2) K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.

(3) O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyla-li předvolána podle odstavce 2; byla-li tato osoba předvolána, vyrozumí předseda senátu o veřejném zasedání obhájce nebo zmocněnce, a není-li svéprávná, též jejího zákonného zástupce.

Po zahájení veřejného zasedání přednese navrhovatel svůj návrh. Není-li navrhovatel přítomen, přečte se jeho návrh ze spisů.

Po přednesení návrhu se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se užije přiměřeně ustanovení §§ 151 až 156.

(1) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům.

(2) Po konečných návrzích se soud odebere k závěrečné poradě. Soud může při rozhodování přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při veřejném zasedání.

(3) Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.

(1) Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,

a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo

b) objeví-li se za veřejného zasedání potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.

(2) Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se veřejné zasedání znovu.

V neveřejném zasedání rozhoduje soud, jen kde to zákon připouští nebo kde není výslovně stanoveno, že se rozhoduje v hlavním nebo v odvolacím líčení nebo ve veřejném zasedání.

Před ustanovením neveřejného zasedání zařídí předseda senátu vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.

Prokurátor má právo se neveřejného zasedání zúčastnit; jiné osoby jsou z účasti vyloučeny.

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, mohou generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat u nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona; generální prokurátor ji může podat i proti pravomocnému rozhodnutí prokurátora.

(2) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není další stížnost přípustná.

O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud ve veřejném zasedání, pokud o ní nerozhoduje v plenu. Se souhlasem generálního prokurátora může být upuštěno od vyrozumění osob uvedených v § 208 odst. 3.

(1) Je-li stížnost pro porušení zákona důvodná, vysloví nejvyšší soud rozsudkem, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

(2) Byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, nebo navrhne-li to generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu do šesti měsíců po právní moci napadeného rozhodnutí, nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v odstavci 1 zruší napadené rozhodnutí a

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) nařídí prokurátoru nebo soudu, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému prokurátoru nebo soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud.

(3) Jestliže je nezákonná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, může nejvyšší soud omezit své opatření podle odstavce 2 jen tuto část.

Byla-li podána stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí, kterým byl porušen zákon v neprospěch obviněného, může generální prokurátor nařídit odložení nebo přerušení výkonu trestu.

(1) Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo usnesením soudu o zastavení, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat nebo je znovu zahájit jen tehdy, bylo-li trestní stíhání obnoveno.

(2) Trestní stíhání lze na návrh oprávněné osoby obnovit,

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu, nebo

b) vyjde-li najevo, že se prokurátor nebo soudce v původním řízení dopustil trestného porušení úřední povinnosti, které mohlo mít vliv na rozhodnutí.

(3) Trestní stíhání lze v neprospěch obviněného obnovit jen tehdy, jestliže trestnost činu dosud nezanikla.

(1) V neprospěch obviněného může navrhnout obnovu jen prokurátor.

(2) Kromě obviněného mohou v jeho prospěch podat návrh na obnovu osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání; mohou tak učinit i po smrti obviněného. Osoby, které by mohly podat odvolání ve prospěch obviněného i proti jeho vůli, mohou proti jeho vůli podat též návrh na obnovu.

(3) Doví-li se soud nebo úřad o okolnosti, která může odůvodnit návrh na obnovu, oznámí ji prokurátoru, který je činný u soudu, který konal řízení v první stolici. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na obnovu ve prospěch odsouzeného, a prokurátor takový návrh nepodá sám, zpraví o ní odsouzeného, nebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu.

O návrhu na obnovu rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v první stolici; přestože v první stolici rozhodl lidový soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský soud, jestliže to navrhne krajský prokurátor s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo k důkazům vyšlým najevo jde o trestný čin náležející k příslušnosti krajského prokurátora.

(1) O návrhu na obnovu rozhodne soud ve veřejném zasedání; zamítnout návrh na obnovu proto, že byl podán neoprávněnou osobou, může soud též v neveřejném zasedání. Shledá-li, že návrh na obnovu není důvodný nebo že byl podán neoprávněnou osobou, zamítne jej; jinak obnovu povolí a původní rozhodnutí zruší, avšak jen potud, pokud je návrh na obnovu důvodný. Proti rozhodnutí o návrhu na obnovu je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Jestliže soud povolí obnovu ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, povolí obnovu vždy také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(1) Lze-li očekávat, že návrh na obnovu podaný ve prospěch obviněného bude úspěšný, odloží prokurátor výkon trestu smrti až do rozhodnutí o návrhu na obnovu. Z téhož důvodu může prokurátor na tutéž dobu odložit nebo přerušit také výkon jiných trestů.

(2) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu zrušeným rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení povolujícího obnovu neprodleně o vazbě obviněného.

(1) Jestliže prokurátor po povolení obnovy vezme žalobu zpět, dříve než bylo zahájeno hlavní líčení, vrací se věc do stavu vyšetřování. Jinak se koná nové hlavní líčení na podkladě původní žaloby. Za souhlasu prokurátora a obviněného lze konat hlavní líčení ihned po vyhlášení usnesení povolujícího obnovu, vzdaly-li se oprávněné osoby výslovně stížnosti proti tomuto usnesení.

(2) Byla-li obnova povolena toliko ve prospěch obviněného, nemůže mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen v původním řízení.

(3) Byla-li obnova povolena ve prospěch obviněného, doba od právní moci prvého rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává.

(4) Byla-li povolena obnova ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

Pokud z jednotlivých ustanovení této hlavy nevyplývá jinak, užije se pro jednotlivé zvláštní způsoby řízení též ostatních ustanovení tohoto zákona.

Podá-li generální prokurátor žalobu u nejvyššího soudu nebo projednává-li nejvyšší soud věc, která byla podle § 21a odst. 2 odňata před skončením hlavního líčení soudu jinému, koná nejvyšší soud ve věci řízení podle ustanovení upravujících řízení před krajským soudem v první stolici.