§ 37 zákoník mezinárodního obchodu – Kdo způsobil neplatnost právního úkonu
Zákon o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) · 101/1963 Sb. · Obchodní a korporátní právo · neoficiální nadpis
Stručně: Paragraf 37 zákona 101/1963 stanoví, že ten, kdo zavinil neplatnost právního úkonu, musí nahradit škodu tomu, komu byl úkon určen a kdo utrpěl škodu, protože věřil v jeho platnost. Pokud někdo svým jednáním způsobí, že právní úkon je neplatný, a druhá strana na platnost tohoto úkonu spoléhala a utrpěla kvůli tomu škodu, musí původce neplatnosti tuto škodu uhradit. (§ 37 zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, stav k 7. 10. 2026)
Klíčová fakta
- Judikatura: na § 37 odkazuje 1 soudní rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Znění: aktuální úplné znění podle Sbírky zákonů (e-Sbírka), stav databáze k
- Zdroj: e-Sbírka, 101/1963 Sb.
Kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen a která utrpěla škodu proto, že důvěřovala v jeho platnost.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Pokud někdo svým jednáním způsobí, že právní úkon je neplatný, a druhá strana na platnost tohoto úkonu spoléhala a utrpěla kvůli tomu škodu, musí původce neplatnosti tuto škodu uhradit.
- Odpovědnost za škodu vzniká v situacích, kdy se ukáže, že právní úkon, do kterého poškozený vložil důvěru, je neplatný z důvodu, který zavinila druhá strana.
- Pro nárok na náhradu škody je klíčové prokázat, že poškozená osoba důvěřovala v platnost právního úkonu a právě z této důvěry jí vznikla škoda.
Na co si dát pozor
- Škoda musí být přímým důsledkem důvěry v platnost právního úkonu, který se následně ukázal jako neplatný.
- Povinnost nahradit škodu dopadá na toho, kdo neplatnost právního úkonu způsobil.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 37
Jak soudy aplikují § 37
V některých případech tak činí s použitím samotného pojmu dobré víry (např. §§ 32 odst. 3, 130 odst. 1, 135b odst. 1, 586 odst. 2 obč. zák., § 30 odst. 2 obch. zák.), v jiných případech akcentuje důvěru osoby v určitý právní stav [srov. § 37 již zrušeného zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) – dále též jen „ZMO“, § 24c již zrušeného hospodářského zákoníku, § 29 odst. 1 obch. zák.] a konečně, zejména v obchodně-právních vztazích, zakládá dobrou víru na vědomosti a nevědomosti osoby o …