32 Odo 1087/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 1087/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2008 Spisová značka:32 Odo 1087/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1087.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1087/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. M. M., správce konkursní podstaty úpadkyně M. – C. a.s., v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 29 246 490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 15 C 104/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91, a rozsudek Okresního soudu v P. ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v P. ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, jímž Okresní soud v P. zamítl žalobu o zaplacení částky 29 246 490,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Na základě provedeného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci nárok na úhradu žalované částky, jíž se domáhal jako náhrady škody - ušlého zisku v důsledku neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 uzavřené se žalovaným (dále též jen „smlouva o dílo“), nevznikl. Podle shodného názoru soudů obou stupňů, vycházejícího z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. února 2002, zavinil neplatnost smlouvy o dílo žalovaný, když při zadávání veřejné zakázky učinil výzvu jednomu zájemci k podání nabídky podle § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, aniž byly splněny k takovému postupu zákonné podmínky. Tím došlo k porušení cit. zákona, podle jehož ustanovení § 70 je smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákonem neplatná. Za této situace je podle odvolacího soudu na místě aplikace § 268 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravujícího povinnost toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Při posuzování tohoto liberačního důvodu na straně žalovaného vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, která učinil z dohody o narovnání ze dne 13. září 2001 uzavřené mezi účastníky. Z jejího obsahu, zejména ze znění článku II. odstavce 2, podle něhož „za předpokladu, že nebude zpochybněn výběr zhotovitele (generálního dodavatele) na výstavbu tří bytových domů ve znění smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 a tato smlouva zůstane v platnosti, tj. Mera bude nadále zhotovitelem výstavby, tak jak je uvedeno ve výše uvedené smlouvě, souhlasí s postupem a vyrovnáním vzájemných vztahů dle čl. IV. ..“ dovodil, že v době jejího uzavření žalobce již nebyl v otázce platnosti smlouvy o dílo v dobré víře, jelikož již v této době existují důvodné pochybnosti o její platnosti a to s ohledem na výběr zhotovitele veřejné zakázky. Z těchto důvodů a v tomto čase s ohledem na ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. měl proto žalobce podle odvolacího soudu zvažovat uzavření smluv o dílo s třetí osobou - subdodavatelem I. P. a.s. Pokud tak dne 29. října 2001, tj. více jak měsíc po uzavření dohody o narovnání, učinil, musel si být vědom podnikatelského rizika, že nebude moci po žalovaném náhradu škody požadovat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto uzavřel, že na straně žalovaného je dán liberační důvod dle § 268 obch. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který pojí s liberačním důvodem na straně škůdce upraveným v § 268 obch. zák. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle názoru dovolatele je třeba v rámci dobré víry vymezené v § 268 obch. zák. textem „ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla“ posoudit dále uvedené otázky, které dosud nebyly v soudní judikatuře řešeny a které odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele jde o určení, který časový okamžik je pro existenci liberačního důvodu rozhodující (zda v době vzniku neplatného právního úkonu či kdykoli později), a dále o posouzení, zda podmínkou jeho naplnění je prokázání pochybnosti osoby, které byl právní úkon určen, o platnosti právního úkonu (nedostatek dobré víry) nebo zda musí být prokázána vědomost této osoby o neplatnosti právního úkonu. Pakliže se prokazuje vědomost osoby, které byl právní úkon určen, je třeba podle dovolatele posoudit, zda postačí prokázání skutečností, které u průměrného obchodníka musely vyvolat vědomí o neplatnosti právního úkonu („musela vědět“) anebo musí být prokázány skutečnosti, které osvědčují skutečný psychický stav vědomí konkrétní osoby o neplatnosti právního úkonu („věděla“) v určitém okamžiku. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, dovodil-li, že k naplnění liberačního důvodu může dojít kdykoli později po uzavření neplatné smlouvy (v daném případě až v okamžiku uzavření dohody o narovnání) a že liberační důvod může být prokázán pouhou pochybností (resp. nedostatkem dobré víry) druhé smluvní strany. Dovolatel zastává a obhajuje názor, že okamžik vědomí neplatnosti poškozené strany se musí posuzovat k okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Získá-li pak poškozený vědomost o neplatnosti smlouvy později, nemá takové vědomí vliv na vznik škody a je tak zcela mimo rámec § 268 obch. zák. V této souvislosti rovněž argumentuje tím, že v řízení nikdy nebylo prokázáno ani tvrzeno, že věděl o neplatnosti smlouvy o dílo v době jejího uzavření, přičemž nalézací soudy vzaly pouze za prokázanou (a podle dovolatele mylně, dovolatel si je však vědom, že tento skutkový závěr nelze v dovolacím řízení přezkoumávat) jeho vědomost k datu uzavření dohody o narovnání. I kdyby však byl tento závěr správný, nemělo by to na jeho nárok na náhradu škody jakýkoliv vliv, jelikož nebyla prokázána vědomost žalobce k datu uzavření smlouvy o dílo, což pokládá z hlediska času za jedinou relevantní skutečnost. V další části dovolání dovolatel oponuje názoru odvolacího soudu, pokud vzal pro naplnění liberačního důvodu dle § 268 obch. zák. za postačující prokázání pochybnosti žalobce o platnosti smlouvy o dílo, resp. prokázání nedostatku dobré víry v platnost smlouvy o dílo. Podle názoru dovolatele nemá takový závěr odvolacího soudu v zákoně oporu, jelikož předmětné ustanovení hovoří jednoznačně o tom, že poškozený o neplatnosti věděl, a nikoli že o neplatnosti musel vědět či že důvěřoval v platnost právního úkonu. Podle dovolatele tak zákon pro naplnění liberačního důvodu požaduje, aby škůdce na základě vnějších projevů vůle konkrétního poškozeného prokázal jeho vědomí o tom, že smlouva je v okamžiku jejího uzavírání z důvodu na straně škůdce neplatná, a nikoli jen existenci okolností, které by za normálního běhu okolností měly mít na vnitřní psychický stav poškozeného svůj vliv. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Podle názoru dovolatele zatížil odvolací soud řízení rovněž vadami, které dává do souvislosti s nesprávným výkladem § 268 obch. zák. Vytýká mu, že se v rozporu s § 120 o. s. ř. pouze vypořádával s otázkou, zda měl žalobce o neplatnosti smlouvy o dílo pochybnosti, zda však měl vědomost o její neplatnosti, zcela pominul. Uvedenou otázku navíc podle dovolatele nepoměřoval se skutkovým stavem k okamžiku uzavření smlouvy o dílo, nýbrž nesprávně až k okamžiku uzavření dohody o narovnání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výkladu ustanovení § 268 obch. zá