Zákon o náhradách při úrazech a nemocech z povolání

Jakékoliv úmluvy mezi pracovníkem a podnikem nebo prohlášení pracovníka, jimiž se předem vzdává svých práv upravených tímto zákonem, jsou nepřípustné a neplatné.

(1) Nárok na náhradu škody se uplatňuje u podniku. Podnik je povinen náhradu škody projednat se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy poškozený nárok u podniku uplatnil. Nedošlo-li k tomuto projednání ve stanovené lhůtě, není tato skutečnost na překážku tomu, aby byl projednán spor o tomto nároku a aby o něm bylo rozhodnuto.

(2) Spory o náhradu škody rozhodují rozhodčí orgány, pokud jsou k tomu příslušné podle zvláštních předpisů o rozhodování pracovních sporů,*) popřípadě soudy.

(3) Žalobu podle tohoto oddílu zákona může poškozený podat nejen u soudu příslušného podle občanského soudního řádu, ale i u soudu, v jehož obvodu byla škoda způsobena.

(1) Ustanoveními tohoto oddílu zákona nevylučuje se odpovědnost podle jiných právních předpisů.

(2) I v těch případech, kdy se uplatňují podle jiných předpisů nároky na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proti podniku, platí však ustanovení § 5 až 15 a v případech, kdy se uplatňují takové nároky proti jiné osobě než podniku, platí obdobně ustanovení § 5 až 14 a § 15 odst. 3.

(1) Jestliže v podniku nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazné pokyny dané podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci a někomu tak bylo způsobeno poškození na zdraví nebo smrt, je tento podnik, i když u něho poškozený nebyl v pracovním poměru, povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z toho důvodu; tuto povinnost podnik nemá, jestliže si poškozený způsobil poškození na zdraví nebo smrt výhradně sám porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

(2) Jestliže poškození na zdraví nebo smrt byly způsobeny vadou stroje nebo jiného provozního zařízení, postihuje povinnost stanovená v odstavci 1 také podnik, který dodal vadný stroj nebo jiné provozní zařízení anebo je vadně opravil.

(3) Okolnosti rozhodné pro to, že povinnost podniku k náhradě nevznikla, musí prokázat podnik.

Nejde-li o případ uvedený v § 17, avšak podnik odpovídá podle tohoto zákona poškozenému za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit státu rozdíl mezi invalidním důchodem vyměřeným podle § 8 a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření); u důchodů pozůstalých rozdíl, o který byly tyto důchody zvýšeny proto, že je bylo třeba vyměřit z invalidního důchodu podle § 8.

(1) Kdo podle občanského zákoníka odpovídá za škodu, protože někoho úmyslně nebo z nedbalosti poškodil na zdraví nebo tak způsobil jeho smrt, anebo kdo podle předpisů o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky odpovídá za škodu vzniklou poškozením na zdraví nebo smrtí, je povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a dávky důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z tohoto důvodu, a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho odpovědnosti vůči poškozenému.

(2) Odpovídá-li za škodu občan podle občanského zákoníka a nejde-li přitom o poškození na zdraví nebo smrt, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, nesmí výše náhrady nákladů a dávek přesáhnout částku stanovenou v předpisech vydaných podle § 23 odst. 1.

Náhrada dávek důchodového zabezpečení (zaopatření) podle § 17 až 19 musí být zaplacena v kapitálové hodnotě, vypočtené podle pojistně matematických zásad, žádá-li to orgán sociálního zabezpečení (zaopatření).

(1) Nároky na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 se promlčují ve třech letech; promlčecí doba počíná

a) jde-li o náklady léčebné péče, ode dne skončení léčení,

b) jde-li o dávky nemocenského pojištění, ode dne poslední výplaty těchto dávek, a

c) jde-li o dávky důchodového zabezpečení (zaopatření), ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení (zaopatření) poskytl dávku poprvé.

(2) Při společném uplatnění nároků na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 z téže události nepovažuje se žádný z uplatněných nároků za promlčený, pokud běží promlčecí doba aspoň pro jeden z nich.

O nárocích na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 rozhodují okresní národní výbory.

(1) Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů v dohodě s ministerstvem financí a zúčastněnými ústředními úřady mohou stanovit podrobnosti k § 17 až 19, zejména stanovit sazby náhrad nákladů léčebné péče, způsob společného uplatňování náhrad nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a za jakých podmínek se může od uplatňování těchto náhrad a nákladů zcela nebo zčásti upustit, jakož i upravit způsob řízení v těchto věcech.

(2) Státní orgány, orgány Revolučního odborového hnutí, jakož i všechny podniky jsou povinny v mezích své působnosti podávat na požádání sdělení potřebná pro uplatnění a vymáhání nákladů a dávek podle § 17 až 19.

Jestliže byly poškozenému nesprávně nebo omylem vyplaceny částky na náhradu škody podle oddílu I, lze je požadovat zpět, jen věděl-li poškozený nebo musel-li z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

Podnik odpovědný za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, který poškozenému nahradil škodu nebo nahradil státu rozdíl mezi invalidními důchody uvedený v § 18, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu podle jiných předpisů odpovídá, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému.

(1) Za zavinění podniku se považuje nejen zavinění jeho orgánů, nýbrž i zavinění pracovníků (členů) při plnění povinností vyplývajících z úkolů podniku. Nárok na náhradu škody nebo nárok na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 může být v takovém případě uplatněn jen proti podniku a ne vůči pracovníkovi (členovi).

(2) Pracovníci (členové), jejichž zavinění se přičítá podniku, odpovídají jen tomuto podniku, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy.*)

(1) Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníků, předpisy hygienické a protiepidemické, technické normy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy dopravní, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušinami, zbraněmi, jedy a látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidla bezpečné a zdravotně nezávadné práce a technická pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, která byla vydána ústředním orgánem nebo se souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí podnikem; u pravidel vydaných podnikem se dále vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.

(2) Při posuzování, zda pracovník, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, není možno se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své i zdraví jiných.

(3) Příkazy, zákazy a jinými pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníkovi orgánem podniku k tomu příslušným.

Povinnosti a práva podniku podle tohoto zákona mají též ostatní socialistické organizace a dále každý, u něhož pracují osoby v pracovním poměru.

Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí o náhradě škod, na které se vztahuje, obecné předpisy.

(1) Ústřední rada odborů vydá v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Státním úřadem sociálního zabezpečení a dalšími zúčastněnými ústředními úřady a orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit výši, do které lze poskytnout jednorázové úrazové odškodnění (§ 9), rozsah náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů vysokých škol a žáků základních devítiletých škol a středních škol, jakož i u pracovníků, jejichž výdělek před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byl podstatně vyšší nežli průměrný roční výdělek rozhodný pro vyměření jejich invalidního důchodu.

(2) Ministerstvo zdravotnictví a Státní úřad sociálního zabezpečení upraví v dohodě s Ústřední radou odborů a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány určování výše jednorázového úrazového odškodnění v jednotlivých případech.

(3) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedení tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech mohou též stanovit potřebné odchylky.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí i o nárocích na náhradu škody a nárocích na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 vzniklých v době od 1. ledna 1957 do 31. ledna 1962, pokud před 1. únorem 1962 nebylo o nich pravomocně rozhodnuto soudem nebo rozhodčím orgánem nebo nedošlo k dohodě; pravomoc okresních národních výborů podle § 22 se nevztahuje na řízení zahájené u soudu před 1. únorem 1962.

(2) Dávky na úhradu budoucně ucházejícího výdělku, které pracovníkovi byly pravomocně přiznány soudem nebo rozhodčím orgánem nebo stanoveny dohodou podle zákona č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a které jsou splatné po 31. lednu 1962, nesmí činit spolu s výdělkem pracovníka po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a případnými dávkami důchodového zabezpečení více než 2200 Kčs měsíčně.

Zrušuje se zákon č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. února 1962.

Novotný v. r.

Fierlinger v. r.

Široký v. r.

*) Zákon č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, a vyhláška Ústřední rady odborů č. 184/1959 Ú. l., kterou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sporů v závodech.

*) Zákon č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru, a zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech.