Trestní řád

(1) Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: teror (§ 93, 94 tr. zák.), záškodnictví (§ 95, 96 tr. zák.), sabotáž (§ 97 tr. zák.), spekulace (§ 117 tr. zák.), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 132 tr. zák.), útok na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 153 tr. zák., útok na veřejného činitele podle § 155 tr. zák., obecné ohrožení podle § 179 tr. zák., vražda (§ 219 tr. zák.), loupež (§ 234 tr. zák.), plenění v prostoru válečných operací (§ 264 tr. zák.), neuposlechnutí rozkazu (§ 273 tr. zák.), zběhnutí (§ 282 tr. zák.), zběhnutí do ciziny (§ 283 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a územní útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na sedm až patnáct let.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let, a jde-li o vojáka v činné službě, odnětím svobody na pět až patnáct let.

(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen jestliže byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

(1) Stanné řízení se zahájí na návrh prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

(2) Stanné řízení se koná u okresního soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud.

(3) Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce.

Koná-li se společné řízení proti několika obžalovaným, nesmí se řízení proti jednomu z obžalovaných zdržovat pátráním po ostatních.

(1) Soud může obžalovaného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nelze-li řízení skončit do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, anebo nebude-li uznán vinným trestným činem, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, postoupí soud věc příslušnému prokurátorovi k řízení podle obecných předpisů.

(2) Proti rozsudku není odvolání.

(1) Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.

(2) Ustanovení § 316 a 317 se tu neužije.

(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, vláda stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dozvěděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátorovi k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

(1) Samosoudce koná řízení o přečinech a o trestných činech neoprávněného užívání věci z majetku v socialistickém vlastnictví podle § 133 odst. 1, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2, útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 2, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156a, podněcování podle § 164, schvalování trestného činu podle § 165, nedovolené výroby lihu podle § 194a, opilství podle § 201, výtržnictví podle § 202 odst. 1, ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1, neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 209a odst. 1 a 2, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, urážky mezi vojáky podle § 276, svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 a 2, porušování povinností strážní služby podle § 285 odst. 1 a porušování povinností dozorčí služby podle § 286 odst. 1 trestního zákona.

(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jde-li o řízení o trestném činu proti mladistvému, proti uprchlému, proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, anebo jsou-li vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, proti osobě, která byla soudem již odsouzena jako zvlášť nebezpečný recidivista, nebo jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

(1) Ve věcech, ve kterých se konalo pouze objasňování, se zahajuje trestní stíhání a nastávají účinky vznesení obvinění tím, že návrh prokurátora na potrestání byl doručen soudu.

(2) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda.

(3) Samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává.

(4) Koná-li se řízení jen o přečinu, není třeba zachovat lhůtu k přípravě podle § 198 odst. 1.

(5) Při hlavním líčení přečte samosoudce k důkazu vždy též zprávu o výsledku objasňování a její přílohy.

(6) Poté, kdy byl návrh na potrestání doručen obviněnému, nemůže jej prokurátor vzít zpět.

(7) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná; před rozhodnutím si však vyžádá vyjádření prokurátora.

(1) Samosoudce po obdržení návrhu prokurátora na potrestání

a) postoupí věc příslušnému soudu, není-li dána místní příslušnost soudu,

b) postoupí věc příslušnému orgánu k projednání, jde-li o přestupek nebo o kárné provinění, anebo postoupí věc orgánu příslušnému ke kázeňskému řízení, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 2,

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1,

d) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1 písm. a) až d),

e) vrátí věc prokurátorovi, jestliže ve věci mělo být konáno přípravné řízení,

f) pokud bylo ve věci konáno přípravné řízení, může věc vrátit prokurátorovi též z důvodů uvedených v § 188 odst. 1 písm. f).

(2) Do rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.

(3) Jestliže samosoudce neučiní žádné z rozhodnutí uvedených v odstavci 1, doručí návrh na potrestání obviněnému spolu s předvoláním k hlavnímu líčení.

(4) Jestliže spolu s návrhem na potrestání byla samosoudci odevzdána osoba zadržená podle § 76, rozhodne, pokud ji nepropustí na svobodu, nejpozději do 48 hodin o jejím vzetí do vazby.

Neučiní-li samosoudce při hlavním líčení žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1 písm. a) až e), rozhodne ve věci rozsudkem.

(1) Rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(1) Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, neprodleně spisy Nejvyššímu soudu Československé socialistické republiky.

(2) Nejvyšší soud Československé socialistické republiky přezkoumá zákonnost rozsudku a řízení mu předcházejícího, a shledá-li, že došlo k takovému porušení zákona, jež mohlo mít vliv na uložení trestu smrti, postupuje, jako by byla podána stížnost pro porušení zákona.

Trest smrti smí být vykonán teprve tehdy, zůstal-li rozsudek po přezkoumání Nejvyšším soudem Československé socialistické republiky nedotčen a soudu bylo sděleno, že nebyla podána žádost o milost, popřípadě že žádost o milost byla zamítnuta.

(1) Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán, a přečte mu rozsudek, avšak bez odůvodnění, a zamítavé rozhodnutí žádosti o milost, byla-li podána.

(2) Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.

(1) Výkonu trestu smrti musí být přítomni soudce, prokurátor, náčelník nápravně výchovného ústavu a lékař.

(2) O výkonu trestu smrti sepíše přítomný soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1.

(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu (§ 39a a § 81 tr. zák.), určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušnému nápravně výchovnému ústavu zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, může výkon tohoto trestu nařídit u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned při vyhlášení rozhodnutí.

(2) Není-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, uprchne, může mu předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1.

(3) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li obava, že uprchne, nařídí předseda senátu, aby byl do trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do trestu přiměřeně ustanovení § 69 odst. 2.

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného.

(2) Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže je tak krátkého trvání, že porod pravděpodobně nenastane za výkonu trestu a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné ženy nebo zdraví očekávaného dítěte. Jinak předseda senátu výkon trestu na těhotné ženě odloží, a to až na šest měsíců po porodu.

(3) Výkon trestu odnětí svobody na matce novorozeného dítěte může předseda senátu odložit až na dobu šesti měsíců po porodu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(2) Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit soud, a to jen výjimečně ze zvlášť důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(3) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného odkladu, předseda senátu odklad odvolá.

(4) Proti rozhodnutí, jímž byl povolen odklad výkonu trestu podle odstavce 2, může prokurátor podat stížnost.

(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh prokurátora nebo náčelníka nápravně výchovného ústavu, na žádost odsouzeného nebo i bez takového podnětu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu přeruší výkon trestu vždy, jde-li o těhotnou ženu nebo o ženu krátce po porodu, jestliže by výkonem trestu bylo ohroženo její zdraví nebo zdraví jejího očekávaného nebo novorozeného dítěte.

(2) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(1) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do ciziny nebo vyhoštěn. Nedojde-li k vydání nebo vyhoštění anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná.

(2) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby.

(2) Jestliže odsouzený ve výkonu této služby nespáchal žádný trestný čin a konal řádně vojenskou službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; jinak rozhodne, že se trest nebo jeho zbytek vykoná. Bylo-li upuštěno od výkonu trestu nebo jeho zbytku, pokládá se trest za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jakmile nabyl právní moci rozsudek ukládající trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen se zřetelem na to, že se společenská organizace zaručila za nápravu odsouzeného, zašle předseda senátu opis rozsudku organizaci, která záruku převzala, a požádá ji o výchovné spolupůsobení. Požádá ji zároveň, aby v případě, že by záruka neplnila své poslání a organizace pro způsob života odsouzeného, porušování omezení a podmínek soudem stanovených nebo z jiných příčin záruku odvolala, sdělila toto svoje rozhodnutí soudu.

(2) Společenskou organizaci činnou na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, i když podmíněný odklad výkonu trestu byl povolen bez její záruky.

(3) Soud sleduje chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době, přičemž se opírá o pomoc společenských organizací.

(1) O tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání. Ve veřejném zasedání rozhodne soud i o tom, zda se v důsledku odvolání záruky společenské organizace nařídí výkon podmíněně odloženého trestu nebo zda se podmíněné odsouzení ponechá v platnosti, jakož i o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a o prodloužení zkušební doby u mladistvého v případě § 82 odst. 2 tr. zák.

(2) Při rozhodování o osvědčení podmíněně odsouzeného se soud opírá též o vyjádření společenské organizace.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

(1) O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh prokurátora nebo náčelníka nápravě výchovného ústavu, v němž se vykonává trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

(2) Podmíněné propuštění může navrhnout též organizace uvedená v § 4 odst. 1, nabídne-li převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Před podáním návrhu může požádat náčelníka nápravně výchovného ústavu, v němž se vykonává trest, aby jí sdělil stav převýchovy odsouzeného.

(3) Na dožádání společenské organizace o spolupůsobení při výchově podmíněně propuštěného se užije přiměřeně ustanovení § 329.

(1) O tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se zbytek trestu vykoná, jakož i o tom, zda se vykoná zbytek trestu anebo ponechá v platnosti podmíněné propuštění při odvolání záruky společenskou organizací, rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Vyslovit, že se podmíněně propuštěný osvědčil, může soud za souhlasu prokurátora i v neveřejném zasedání.

(2) Při rozhodování o osvědčení podmíněně propuštěného se soud opírá též o vyjádření společenské organizace.

(1) Rozhodnutí podle § 331 činí okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává, rozhodnutí podle § 332 soud, který odsouzeného z trestu podmíněně propustil.

(2) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o výkonu zbytku trestu musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutím podle § 331 a 332 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(1) Má-li se vykonat trest nápravného opatření, vyrozumí předseda senátu vedení podniku, úřadu, ústavu nebo jiného zařízení, v němž odsouzený pracuje, o tom, kdy má být s výkonem trestu započato, sdělí mu skutečnosti potřebné pro výkon trestu a upozorní na omezení ve způsobu života, jež soud odsouzenému uložil. Zároveň upozorní na povinnost bez odkladu sdělit soudu skutečnosti, pro které by bylo na místě přeměnit trest nápravného opatření nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody, a na povinnost vyúčtovat a soudu odvádět ty částky z odměny příslušející odsouzenému za práci, které propadají státu.

(2) Má-li být trest nápravného opatření vykonán na členu jednotného zemědělského družstva nebo výrobního družstva, zašle předseda senátu vyrozumění podle odstavce 1 představenstvu družstva.

(3) U příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů se vyrozumění podle odstavce 1 zašle příslušnému veliteli nebo náčelníku.

(4) Je-li pro výkon uloženého trestu nápravného opatření třeba nejprve určit zaměstnání nebo stanovit podnik, v němž trest nápravného opatření bude vykonáván, učiní to podle zásad stanovených v rozsudku předseda senátu v dohodě s příslušným národním výborem.

(1) Byl-li trest nápravného opatření uložen vzhledem k tomu, že se organizace uvedená v § 4 odst. 1 zaručila za nápravu odsouzeného, zašle předseda senátu opis rozsudku této organizaci a požádá ji o výchovné spolupůsobení při výkonu trestu. Požádá ji zároveň, aby v případě, že by záruka neplnila svoje poslání a organizace pro neplnění pracovních úkolů, způsob života odsouzeného, porušování omezení soudem stanovených nebo z jiných příčin záruku odvolala, sdělila toto svoje rozhodnutí soudu.

(2) Společenskou organizaci činnou na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, i když trest nápravného opatření byl uložen bez její záruky. Učiní tak zejména, je-li na pracovišti odsouzeného činna základní organizace Revolučního odborového hnutí. U členů družstev je třeba o výchovné spolupůsobení požádat představenstvo družstva.

(1) Je-li odsouzený stižen chorobou, která mu znemožňuje výkon určeného zaměstnání, nebo jde-li o těhotnou ženu anebo jsou-li tu jiné důležité důvody, může předseda senátu výkon nápravného opatření na potřebnou dobu odložit nebo přerušit. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Předseda senátu může v takovém případě po dohodě s národním výborem též určit odsouzenému zaměstnání jiné.

(3) Na odklad a přerušení výkonu trestu nápravného opatření a na upuštění od jeho výkonu v případě, že byl odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby, užije se obdobně ustanovení § 328.

(1) Stane-li se osoba odsouzená k nápravnému opatření trvale práce neschopnou dříve, než bylo nápravné opatření vykonáno, upustí soud od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Bylo-li upuštěno od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku podle odstavce 1, pokládá se trest nápravného opatření za vykonaný dnem, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku upuštěno.

O přeměně nápravného opatření nebo o přeměně jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne soud ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude zaplacení vymáháno.

(1) Na žádost odsouzeného může předseda senátu z důležitých důvodů

a) odložit výkon peněžitého trestu, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, nebo

b) povolit splácení peněžitého trestu po částkách tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(2) Pominou-li důvody, pro které byl výkon peněžitého trestu odložen, nebo nedodržuje-li odsouzený bez závažného důvodu splátky, může předseda senátu povolení odkladu nebo splátek odvolat.