28 Co 175/2022-246 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně vydal ve věci výše označený rozsudek, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 82 578,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a jímž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2018 do zaplacení (II. výrok). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 74 706 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, v níž žalobkyně k žalobou uplatněnému nároku ve výši celkem 85 678,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky za období od 1. 11. 2018 do zaplacení tvrdila probíhající obchodní spolupráci se žalovanou na základě smlouvy o zajišťování distribuce jídel v rámci závodního stravování uzavřené s ní dne 2. 2. 2018. Touto smlouvou se žalobkyně jako provozce zavázala pro žalovanou jako objednatele zajišťovat přepravu stravy vyrobené v kuchyni provozované žalovanou v rozsahu a za podmínek touto smlouvou upravených. Konkrétně měla přepravovat denně z provozovny žalované v , adresa, přepravní nádoby se stravou vlastním dopravním prostředkem na své náklady do provozoven v areálech závodů , Anonymizováno, , adresa, a , Anonymizováno, , adresa, . Přeprava měla zásadně probíhat v pracovním dni jedním vozidlem, smlouva byla sjednána na dobu neurčitou a bylo možno ji vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou. Dle tvrzení žalobkyně cena za přepravu byla sjednána výší 12 Kč bez DPH za každý ujetý kilometr a čekací doba na výdejnách 150 Kč bez DPH za 1 hodinu. Na základě této smlouvy probíhala spolupráce v období měsíců února až srpna roku 2018, žalobkyně vystavovala za provedené přepravy v daném měsíci faktury, přeprava byla účtována podle počtu pracovních dní vždy za 118 km za jeden den a k tomu čekací doba v počtu rovněž příslušných pracovních dnů v daném měsíci. Výjimečně byl účtován tzv. rozvoz č. , hodnota, , a to za situace, že něco nebylo naloženo, tedy, že se musela žalobkyně pro něco vracet. Veškeré faktury za toto období žalovaná řádně uhradila. Dne 31. 8. 2018 obdržel manžel žalobkyně na svůj mobilní telefon dvě SMS zprávy, kdy v první bylo uvedeno: „Za , Anonymizováno, , Anonymizováno, : Tímto k dnešnímu dni vypovídáme smlouvu ze dne 2.2.2018 o dopravě jídel. Listinné vyhotovení této výpovědi k dnešnímu dni Vám odesíláme poštou. , jméno FO, .“ Za touto následovala druhá SMS zpráva, kde je uvedeno: „Za , Anonymizováno, , Anonymizováno, : V souladu se smlouvou o dopravě jídel ze dne 2. 2. 2018, čl. II. odst. 2. Vám dávám na vědomí, že od 3. 9. 2018 již nebudeme využívat , právnická osoba, . , jméno FO, .“ Žalovaná následně počínaje měsícem září 2018 začala provádět přepravu/rozvoz jídel do uvedených provozoven vlastním vozidlem. Rozvozy pro žalovanou fakticky zajišťoval bývalý řidič žalobkyně, jenž po dobu spolupráce žalobkyně a žalované prováděl sjednané přepravy. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce přípisem ze dne 7. 9. 2018 s odkazem na smluvní ujednání (č. l. III. bod 2, č. l. VII. bod 2) jednak rozporovala neplatný způsob výpovědi a jednak upozornila žalovanou na to, že její jednání zakládá nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku. V reakci na tento přípis žalobkyně obdržela od žalované v průběhu měsíce září 2018 písemnou výpověď smlouvy datovanou dnem 17. 9. 2018. V návaznosti na to tříměsíční výpovědní lhůta (doba začínající běžet od 1. 10. 2018 skončila ke dni 31. 12. 2018). Za období měsíců září 2018 až prosince 2018, po které jí nebyla ze strany žalované přidělována přeprava, žalobkyně vyčíslila tvrzený ušlý zisk, o který jí žalovaná připravila porušením uzavřené smlouvy, a kterého by jinak při obvyklém chodu věci dosáhla, částkou celkem 85 678,70 Kč. K této částce dospěla tak, že za každý z měsíců září až prosinec 2018 vyčíslila částku, kterou by při obvyklém chodu věcí vyúčtovala žalované, a to za měsíc září (19 pracovních dní ) částkou 36 002,30 Kč, za měsíc říjen (23 pracovních dní) částkou 43 581,80 Kč, za měsíc listopad 2(22 pracovních dní) částkou 41 686,90 Kč a za měsíc prosinec (18 pracovních dní) částkou 34 107,70 Kč, což činí celkem 155 378,70 Kč. Od této částky žalobkyně odečetla obvyklé režijní, provozní výdaje spojené s prováděnou přepravou, což jsou náklady na pohonné hmoty a mzdové náklady na zaměstnance – řidiče, které činily v průměru v roce 2018 částku 400 Kč/den, jde-li o náklady na pohonné hmoty, a 450 Kč/den jde-li o mzdové náklady. Požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení žalobkyně spojovala s marnou výzvou ze dne 18. 10. 2018 určenou žalované.3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí.4. Po dokazování provedeném předloženými listinnými důkazy a výslechem svědků , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , manžela žalobkyně, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , syna žalobkyně, , jméno FO, , bývalého řidiče žalobkyně, a , tituly před jménem, , jméno FO, ,zaměstnankyně žalované, soud prvního nejprve rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 9. 7. 2020, vydaným jako mezitímní rozsudek podle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř., rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, kdy o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V něm měl za prokázáno uzavření žalobkyní tvrzené smlouvy účastníků ze dne 2. 2. 2018, dle níž bylo povinností žalobkyně učinit každý pracovní den vlastním dopravním prostředkem a na své náklady přepravu přepravních nádob žalované z provozovny žalované v , adresa, do provozoven v areálech , Anonymizováno, , adresa, a , Anonymizováno, , adresa, spolu s jejich předáním odpovědným zaměstnancům žalované, oproti povinnosti žalované hradit za to žalobkyni dohodnutou cenu. Za přepravy provedené podle této smlouvy v měsících únoru až srpnu 2018 žalovaná žalobkyní fakturované částky řádně uhradila. Počínaje dnem 3. 9. 2018 žalovaná přestala dopravu žalobkyně k rozvozu jídel využívat, což jí oznámila zaměstnankyně žalované SMS zprávou ze dne 31. 8. 2018. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že k zániku smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní lhůtou, došlo až na základě řádné písemné výpovědi žalované ze dne 17. 9. 2018 ke dni 31. 12. 2018, kdy uplynula sjednaná tříměsíční výpovědní lhůta. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v důsledku toho vznikl žalobkyni nárok na úhradu vzniklé škody v podobě ušlého zisku za období od 1. září do 31. prosince 2018, „kdy zmíněná neplatnost a porušení smlouvy spočívající nemožnosti žalobkyně provádět sjednanou přepravu spolu založily odpovědnost žalované za vzniklou škodu, neboť žalobkyni v příčinné souvislosti s tím vznikla majetková újma.“ Ke svým právním závěrům soud prvního stupně ustanovení § 1746 odst. 1 a 2, § 561 odst. 1, § 2913 odst. 1 a 2, § 2952 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) o. z.5. Poté soud prvního stupně rozhodoval jen o výši žalobou uplatněného nároku. K tomu žalobkyně tvrdila a prokázala, že žalovaná nevyužívala přepravu žalobkyně sjednanou ve smlouvě ze dne 2. 2. 2018 po dobu 82 pracovních dnů od 3. 9. 2018 (k tomu SMS zpráva zaměstnankyně žalované ze dne 31. 8. 2018) do dne 31. 12. 2018, tj. do konce běhu sjednané tříměsíční výpovědní lhůty počínající běžet dnem 1. 10. 2018 vzhledem k výpovědi žalované ze dne 17. 9. 2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně přistoupila k vyčíslení ušlého zisku správně jako rozdílu mezi celkovou výší příjmu (částky) za nevyužití přepravy za uvedené období vyčíslené částkou ve výši 155 378,70 Kč (82 pracovních dnů x 118 km po 12 Kč/km + 82 nakládek/vykládek po 150 Kč) a částkou provozních výdajů spojených s přepravou ve výši 69 700 Kč (82 pracovních dnů x 850 Kč, z toho 400 Kč náklady na PHM a 450 Kč mzdové náklady). Jde-li o mzdové náklady, uvedl, že bylo třeba vycházet z částky 10 000 Kč měsíčně, jak ji tvrdila žalobkyně i svědek , jméno FO, , jenž přepravy prováděné žalobkyní jako řidič realizoval, což při jejím rozpočítání na denní náklady činí 487,805 Kč/den (4 měsíce x 10 000 Kč/měsíc = 40 000 Kč/82 dnů = cca 487,805 Kč/den). Reálná částka takto stanovených mzdových nákladů žalobkyně nečiní žalobkyní uváděných 450 Kč/den, celkovou výši provozních nákladů zvyšuje o 3 100 Kč na 72 800 Kč.6. Za nedůvodnou posoudil soud prvního stupně námitku žalované, že v případě žalobkyní nedoložených nákladů na pohonné hmoty mělo být vycházeno z vyhlášky č. 463/2017 Sb., a že uvažováno mělo být rovněž s částkami za opotřebení vozidla, při jejich nedoložení rovněž dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. Konstatoval, že vyhláška č. 463/2017 Sb. není na danou věc aplikovatelná.7. Soud prvního stupně posoudil žalobu za z převážné části důvodnou, I. výrokem svého rozsudku jí vyhověl co do částky 82 578,70 Kč s úrokem z prodlení z této částk