74 Co 177/2021-155 — Krajský soud v Brně

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 532 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně od 27. 1. 2021 do zaplacení (I. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 112 626 Kč (II. výrok).Z provedeného dokazování měl za prokázané, že žalobce zakoupil v areálu žalovaného do svého výlučného vlastnictví (od žalovaného) pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, a na něm stojící budovu, obklopenou pozemky ve vlastnictví žalovaného. Současně se žalobce a žalovaný dohodli na odběru vody, plynu a elektrické energie přes podružný elektroměr umístěný v objektu žalovaného (rozvodna), a to smlouvou ze dne 22. 5. 2003, která byla následně nahrazena smlouvou ze dne 1. 2. 2007 a následně smlouvou ze dne 13. 3. 2009. Poslední smlouva o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2009 s automatickou prolongací vždy o jeden rok, pokud kterákoliv ze stran nesdělí písemně druhé straně, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce. Smlouvu o zajištění služeb navíc mohla vypovědět kterákoliv smluvní strana bez uvedení důvodu, přičemž výpovědní doba činila tři měsíce. Dopisem, který byl žalobci doručen dne 29. 10. 2015, oznámil žalovaný žalobci, že nemá zájem na pokračování spolupráce a že poskytování veškerých smluvených služeb dle smlouvy ze dne 13. 3. 2009 bude ukončeno ke dni 31. 12. 2015. Soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti o tom, že předmětný dopis byl žalobci doručen, neboť to žalobce až do května 2021 nesporoval, navíc sám předmětný dopis v dubnu 2016 předložil k důkazu v soudním řízení.Po právní stránce s odkazem na ustanovení § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neporušil svou smluvní povinnost, neboť smlouva o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 byla ukončena ke dni 31. 12. 2015. Žalovaný tak počínaje dnem 1. 1. 2016 neměl smluvní povinnost umožnit žalobci odběr elektrické energie. S odkazem na ustanovení § 2909 o. z. soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného (ukončení smlouvy o zajištění služeb) nebyl šikanou, tj. úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Od samotného počátku si strany musely být vědomy toho, že smlouvu lze v podstatě kdykoliv a bez uvedení důvodu ukončit. Dle kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2003 žalovaný zřídil ve prospěch žalobce celou řadu věcných břemen (právo vedení slaboproudých počítačových rozvodů, právo vedení plynového potrubí, právo vedení rozvodu středotlakého plynu, právo vedení kanalizace odpadních vod). Pokud žalobce netrval na zřízení věcného břemene elektrické přípojky (resp. práva odběru elektřiny ve formě věcného břemene), a přesto zakoupil pozemek obklopený pozemky žalovaného, přičemž uzavřel pouze obligační smlouvu o zajištění služeb, kterou bylo možno ukončit v podstatě kdykoliv, nepostupoval dle soudu prvního stupně obezřetně a bděle. Žalovaný zajišťoval žalobci sjednané služby od roku 2003 do konce roku 2015. Pokud se žalovaný rozhodl po dvanácti letech smlouvu ukončit, nelze spatřovat v jeho právním jednání úmyslné jednání proti dobrým mravům, jehož výlučným cílem bylo poškodit žalovaného. Žalobce měl dost času na to, zajistit si dodávky elektřiny jinak. Poukázal na skutečnost, že rozpor s dobrými mravy ve výkonu práva žalovaného ostatně neshledal ani dovolací soud ve věci sp. zn. , spisová značka, . Dovodil, že při hypotetickém závěru o zneužití práva ze strany žalovaného, by byla smlouva o zajištění služeb prakticky neukončitelná, což by bylo v přímém rozporu s vůlí stran (podnikatelů) projevenou při uzavření této smlouvy. Šikanózní výkon práva soud prvního stupně neshledal ani v postupu žalovaného v řízení vedeném u , právnická osoba, , adresa, , stavebního úřadu, o žádosti žalobce o umístění stavby - kabelové přípojky sítě NN za situace, kdy žalovaný vznesl věcnou námitku porušení ochranného pásma kanalizace. Soud prvního stupně nesdílel ani přesvědčení žalobce, že mezi stranami bylo fakticky zřízeno věcné břemeno (služebnost) vedení elektrické sítě z pozemku p. č. st. , Anonymizováno, k pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , neboť kupní smlouva ze dne 21. 2. 2003 neobsahuje projev vůle stran směřující ke vzniku věcného břemene vedení elektrických sítí ve prospěch žalobce. Žalobu proto zamítl.Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve sporu zcela úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náhrada nákladů řízení zahrnovala odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 18 100 Kč (převzetí věci a vyjádření ze dne 5. 3. 2021), odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 18 460 Kč (vyjádření ze dne 27. 6. 2021 a účast u dvou jednání soudu), náhradu hotových výdajů k pěti úkonům v paušální výši po 300 Kč, a náhradu DPH v sazbě 21 % ve výši 19 546 Kč.Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně rezignoval na zkoumání klíčových skutkových okolností. Rozsudek je tak založen na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Týká se to zejména dokazování sporného okamžiku doručení výpovědi smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009. S odkazem na smluvní ujednání čl. II.1 a II.2 uvedl, že mu výpověď nebyla oznámena včas, tj. nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy. Žalobce zdůraznil, že soud prvního stupně vůbec nezkoumal, kdy mu byla oznámena v soudním spise založená nedatovaná výpověď. Připustil, že původně uváděl, že mu výpověď byla oznámena dne 29. 10. 2015, nicméně po důkladné kontrole archivních materiálů zjistil, že se jednalo o omyl, proto své dřívější tvrzení odvolal, a to ještě před koncentrací řízení. Dle žalobce soud prvního stupně pochybil, pokud k této otázce neprováděl dokazování a vycházel z odvolaného mylného tvrzení žalobce. Ve vztahu k možnosti účastníka měnit svá skutková tvrzení odkázal žalobce na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , spisová značka, , na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. , spisová značka, a na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I ÚS 3253/13. Nerozuměl závěru soudu prvního stupně o včasném a řádném oznámení výpovědi, který soud dovodil z údajného založení výpovědi do soudního spisu žalobcem v dubnu 2016. Připomněl, že v řízení opakovaně namítal, že mu oznámení nebylo doručeno vůbec a dále namítal, že mu nebylo doručeno včas. Těmto námitkám soud prvního stupně nevěnoval žádnou pozornost, čímž zatížil nalézací řízení podstatnou vadou. V této souvislosti dále poukázal, že v souvisejícím řízení vedeném Okresním soudem v Kroměříži bylo uváděno jako datum doručení 25. 10. 2015. Tyto historicky protichůdné informace podporují pochybnosti o tom, které z dat (a zda vůbec nějaké z nich) je správné. Připomněl dále, že z předmětné nedatované výpovědi není zřejmé, kdy byla vydána. Dokazování ohledně doručení či dodání výpovědi nikdy v žádném sporu prováděno nebylo. Označil za podivné, že žalovaný nikdy nepředložil doklad o doručení, a to ani poté, co žalobce okamžik oznámení výpovědi sporoval. Žalovaný o konkrétním datu doručení sám nic netvrdil, a neprokázal, přičemž k tomu nebyl soudem prvního stupně ani vyzván. To vše za situace, kdy jde o klíčovou skutkovou okolnost. Namítl, že soud prvního stupně zacházel s informací o „doručení výpovědi dne 29. 10. 2015“ jako se shodným tvrzením, aniž by se o shodné tvrzení jednalo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. , spisová značka, , zdůraznil, že takový postup je nepřípustný. Vydaný rozsudek tak považuje rozporný s právem na spravedlivý proces. Za zásadní vadu řízení před soudem prvního stupně považoval skutečnost, že nebyl proveden důkaz oběma stranami navrženým dokladem o doručení (odeslání) dopisu. Připomněl, že žalovaný u jednání dne 4. 8. 2021 navrhl z procesní opatrnosti doložení dodejky či dokladu o odeslání dopisu o ukončení spolupráce. Vytkl soudu prvního stupně, že tento zásadní důkazní prostředek neprovedl, přičemž v rozsudku nevysvětlil, proč tak neučinil. Dle žalobce se jedná o opomenutý důkaz. Uvedl dále, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k paradoxní situaci, kdy žalovaný své, pro řízení zcela stěžejní, tvrzení o včasném oznámení výpovědi nemusel prokazovat. Dle žalobce nebylo v řízení rozloženo břemeno tvrzení a důkazní mezi účastníky podle toho, co který z nich tvrdí, a proto došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, a tedy k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch žalobce. Ve vztahu k odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku žalobce dále vytknul, že soud prvního stupně vůbec nevysvětlil, proč žalobcem předkládaná judikatura ve vztahu k možné změně skutkových tvrzení v průběhu řízení je či není pro souzený případ relevantní. Argumentace žalobce tak zůstala bez reakce soudu. Žalobce dále soudu prvního stupně vytkl nedostatečné zkoumání korektivu dobrých mravů. Nerozuměl tomu, jak mohl soud uzavřít, že nebyly porušeny dobré mravy, za situace, kdy nepřipustil k důkazu všechny žalobcem