28 Co 10/2023-208 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s 10% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, , částku , částka, a 32% úroku ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze proti II. a III. výroku, podal žalobce odvolání. Uvedl, že nesouhlasí se soudem prvního stupně, pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť splnil podmínky zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Mimo tvrzení žalované vzal v úvahu také informace z dostupných databází, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Spoléhal, že závazek žalované bude refinancován jinou bankou, vycházel přitom ze svých znalostí trhu a z tvrzení žalované, že v případě potřeby jí finanční prostředky poskytne její otec , jméno FO, , který byl přítomen uzavření smlouvy a poskytl žalované k zajištění úvěrové smlouvy nemovitou zástavu. Žalovaná navíc měla prostředky z prodeje družstevního podílu a podle vlastních tvrzení měla bydlet zdarma u otce. V případě, že odvolací soud setrvá na názoru, že žalobce správně neposoudil úvěruschopnost žalované, má žalobce za to, že nárok na zákonný úrok z prodlení z částky , částka, mu vznikl již od data následujícího po , datum, , kdy žalované vyčíslil dluh, a nikoli až ode dne , datum, , kdy byla žalované zaslána dohoda o uznání dluhu, poněvadž vyčíslení dluhu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce přikládá všechna vyčíslení, která dohledal s tím, že tyto důkazy je v odvolacím řízení možné provést, protože ho soud prvního stupně řádně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve II. a III. výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby II. výrok rozsudku změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , z částky , částka, od , datum, do zaplacení a částku , částka, s 32% úrokem ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalovaná by měla být zavázána též k náhradě nákladů řízení žalobce před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.3. Proti rozsudku, pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, podala odvolání též žalovaná. Upozornila na zjevnou chybu rozsudku v psaní. Přestože žalované měla být uložena povinnost uhradit mimo jistiny , částka, rovněž zákonný úrok z ní, podle I. výroku rozhodnutí má být úrok z prodlení počítán z částky , částka, , která dlužné jistině neodpovídá. Pokud jde o samotný důvod odvolání, žalovaná se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že oba účastníci měli v řízení přibližně stejný úspěch i neúspěch, protože soud nepřihlédl k výši zamítnutého příslušenství v rozporu s rozhodovací praxí soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Přisouzená dlužná částka s příslušenstvím ke dni vydání rozsudku činila , částka, , zamítnutý nárok žalobce představoval včetně příslušenství částku , částka, . Žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení v poměru jejího úspěchu ve věci, který činil 30 % (, částka, ). Navrhla proto, aby odvolací soud III. výrok napadeného rozsudku v tom smyslu změnil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne , datum, , domáhal po žalované zaplacení částky , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , s 32% úrokem ročně od , datum, do zaplacení. Uvedl, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které byly žalované poskytnuty peněžité prostředky ve výši , částka, , a to na účet , právnická osoba, . k sanaci jejího dluhu u této banky. Žalovaná se zavázala splatit úvěr navýšený o poplatek , částka, za uzavření smlouvy a o úrok v sazbě 32 % ročně (celkem částku , částka, ) do , datum, . Žalovaná na dluh zaplatila jen částku , částka, , kterou žalobce započetl na poplatek , částka, a na kapitalizovaný úrok ke dni , datum, . Přestože účastníci jednali o mimosoudní dohodě o narovnání, k jejímu uzavření nedošlo. Žalovaná k žalobě uvedla, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť žalobce před jejím uzavřením nedostatečně prověřil její úvěruschopnost a pro rozpor s dobrými mravy (výše sjednaného úroku, výše RPSN a výše smluvní pokuty).6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobce se před uzavřením smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalované úvěr splatit v dohodnutém termínu. Žalovaná měla úvěr ve výši , částka, včetně úroků a všech poplatků splatit do , datum, , tedy již za šest měsíců, což by představovalo měsíční splátku , částka, . Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaná nemá takový příjem, ze kterého by bylo možné úvěr zaplatit. To ovšem neznamená, že by žalovaná nemohla daný úvěr řádně a včas splatit, očekávala-li by v mezidobí mimořádný příjem, např. z dědictví, z jiné pohledávky, z prodeje nějaké věci ve svém vlastnictví, refinancováním z jiného úvěru apod. To znamená, že žalobce měl s pečlivostí dobrého hospodáře zkoumat a ověřit, zda v dohodnuté době splatnosti existuje u žalované reálná možnost si prostředky na zaplacení dluhu fakticky opatřit. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobce měl k dispozici reálné indicie o tom, že žalovaná je s vysokou mírou pravděpodobnosti schopna mu úvěr v dohodnuté výši a lhůtě splatit. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je absolutně neplatná, posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaslal žalované na její účet částku , částka, , žalovaná na dluh dosud uhradila jen , částka, . Zbývající , částka, žalovaná žalobci dosud nevrátila, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, tuto částku je proto povinna žalobci vydat. Žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením, a tak žalobci vznikl od , datum, , kdy vyzval žalovanou k vrácení dlužné částky zasláním dohody o narovnání a uznání dluhu, rovněž nárok na úroky z prodlení z dlužné částky , částka, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny, příslušenství a smluvních pokut soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli v řízení přibližně stejný úspěch i neúspěch.7. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou, byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení v době uzavření smlouvy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Na základě smlouvy žalobce žalované vyplatil částku , částka, , žalovaná mu na dluh ze smlouvy uhradila , částka, .9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které