49 Co 201/2024-237 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku převést do výlučného vlastnictví žalobce bezúplatně pozemky p. č. , číslo, a ideální spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na pozemku p. č. , číslo, , vše v katastrální území a obci , adresa, (dále též jen „pozemky“) (výrok I.), a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 104.888,28 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.).2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce a žalovaná uzavřeli v roce 2008 dohodu, že žalovaná bude pro žalobce obstarávat nákup pozemků v k. ú. , adresa, tak, že je nakoupí z prostředků žalobce pro sebe a poté je převede do vlastnictví žalobce. Žalovaná takto nakoupila v období 2008 až 2010 předmětné pozemky za částku 2.167.325 Kč, kterou jí žalobce poskytl, svoji povinnost k převodu pozemků na žalobce však nesplnila.3. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, druh pozemku orná půda a trvalý travní porost. Žalobce je občanem Slovenské republiky, který nepodnikal v zemědělství, pozemky chtěl vykupovat za účelem jejich vlastnění. Pozemky nakoupila žalovaná v období od 2008 do 2010, v tomto období dával žalobce žalované finanční prostředky. Žalobce v období let 2008 až 2010 nemohl nabývat v ČR zemědělskou půdu, protože mu to zakazoval § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona (dále jen „devizový zákon“). Devizový zákon byl sice zrušen dne , datum, , ale vzhledem k tomu, že dohoda mezi účastníky měla být uzavřena v roce 2008, vztahuje se devizový zákon i na ni. Žalobcem tvrzená dohoda z roku 2008 je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem. Na základě této dohody žalované nevznikla povinnost, jejíhož splnění se nyní žalobce domáhá. Žalobce chtěl vykupovat zemědělskou půdu, což je zřejmé z charakteru pozemků, které byly výhradně ornou půdou nebo travním porostem, což však nemohl, neboť jako cizozemec nesplňoval výjimky stanovené devizovým zákonem. Je zřejmé, že právě proto chtěl, aby žalovaná nakupovala pozemky v dané době, které měla následně převést na žalobce. Jiný motiv by byl dost těžko pochopitelný. Dalším důvodem pro zamítnutí je promlčení případného nároku žalobce. Žalovaná měla pozemky nakoupit do roku 2010, k převodu pozemků na žalobce mělo dojít na jeho žádost. V takovém případě je za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty považován den, který následuje po vzniku dluhu (a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu). Je tak zřejmé, že i kdyby tvrzené právo žalobce vzniklo, je již dávno promlčeno. Žalobce mohl vyvolat splatnost dluhu, resp. požádat o splnění povinnosti a uplatnit své právo u soudu kdykoliv a první objektivní možností vykonání tohoto práva byl den následující po vzniku právního vztahu, tedy v roce 2008 – 2010, kdy došlo k tvrzenému nákupu pozemků pro žalobce. Promlčecí doba je podle § 101 obč. zák. tříletá, a proto došlo nejpozději v roce 2013 k promlčení. Námitka žalobce, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Nemůže obstát tvrzení žalobce, že došlo k dohodě o prodloužení lhůty splatnosti pokaždé, když se účastníci měli dohodnout, že převod provedou později, a to pro neurčitost takové dohody. Nemohlo jít ani o lstivé odkládání splnění povinnosti podle § 650 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). I kdyby žalovaná odsunovala splnění své povinnosti odkazem na právní úpravu, svůj zdravotní stav, hospitalizaci v nemocnici a právní pomoc advokáta, jak uvedl žalobce, nejednalo by se o důvody lstivé. Je jenom chybou žalobce, že se svým tvrzeným nárokem čekal více než 10 let (když zákaz nabývat nemovitosti cizozemcem platil do července 2011) a že se po tak dlouhou dobu nechal dle svého tvrzení takzvaně „vodit za nos“. Soud proto dospěl k závěru, že žalobu je nutno zamítnout, a to pro obcházení zákona a pro promlčení. Nebylo tak vůbec třeba zkoumat, zda uplatňované právo žalobce jako věřitele vůbec existuje či nikoliv.4. Proti rozsudku soud I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil následující odvolací námitky:, právnická osoba, otázce rozporu se zákonem6. a) Ustanovení § 17 devizového zákona na převod pozemků vůbec nedopadá. Bylo sjednáno, že pozemky nakoupí z prostředků poskytnutých žalobcem žalovaná, což se také stalo. Žalovaná jako občanka ČR nebyla nijak omezena v nabývání nemovitostí v ČR. Devizový zákon se neuplatní ani na převod, kterého se aktuálně domáhá žalobce, a to především proto, že devizový zákon je již více než 13 let zrušený. Není zde přitom žádný důvod pro to, aby se třináct let zrušený zákon uplatnil na převod, kterého se žalobce domáhá dnes.7. b) Smyslem a účelem devizového zákona nebylo zabránit tomu, aby mohli nabývat nemovitosti na území ČR občané SR. Důvodem pro přijetí regulace nabývání nemovitostí na území ČR cizinci byla obava z toho, aby příliv západního kapitálu nezpůsobil hromadné skupování nemovitostí na území ČR, důvodová zpráva k § 17 devizového zákona hovoří o „nesouměřitelnosti kupní síly tuzemců a cizozemců“. Po vstupu do EU si Česká republika vyjednala, že může po dobu sedmi let ode dne přistoupení ponechat v platnosti pravidla stanovená devizovým zákonem č. 219/1995 Sb. V souladu s tímto ujednáním byl devizový zákon zrušen s účinností k červenci 2011. Z historického kontextu plyne, že smyslem a účelem § 17 devizového zákona nikdy nebylo, aby byli v nabývání nemovitostí na území ČR omezeni občané Slovenské republiky, protože cílem bylo zabránit v nákupu občanům západních zemí s významně vyšší kupní silou. Za takovou zemi nelze označit Slovenskou republiky, a to ani geograficky, ani ekonomicky.8. c) Devizový zákon zakládal pouze dočasnou překážku převodu. V době uzavírání dohody mezi žalobcem a žalovanou bylo zřejmé, že omezení dané devizovým zákonem je pouze dočasné a nejpozději v létě 2011 zanikne. I pokud by se tedy na předmětný vztah uplatnilo, je nutno jej chápat nikoliv jako zákonný zákaz, ale pouze jako dočasnou překážku, o níž je známo, kdy odpadne.9. d) Žalobce o existenci devizového zákona nevěděl a neměl tak ani potřebu jej jakkoliv obcházet. Žalobce mohl zajistit nákup nemovitostí na některou ze společností, ve kterých v té době působil, takový postup by byl bez rizika, že převod pozemků na žalobce bude odmítnut. Snaha vyhnout se regulaci devizového zákona žalobcem nebyla v řízení prokázána.10. e) Je nutné aplikovat ustanovení § 2 o. z. ve spojení s § 3030 o. z., který přikazuje pohlížet optikou dnešních zásad soukromého práva i na právní vztahy dřívější (konkrétně zásady autonomie vůle smluvních stran, zásady, že se nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu, či zásady, že výklad práva nesmí zjevně urážet obyčejné lidské cítění a cit pro spravedlnost každého člověka, k čemuž by došlo výkladem, že žalovaná, která přijala prostředky na koupi pozemků, které následně skutečně nakoupila, není povinna je žalobci vydat).11. K otázce promlčení12. Žalobce se v průběhu času domáhal plnění (tj. převodu pozemků na svoji osobu), avšak žalovaná jej vždy pod různými záminkami (zákaz převodu na občana SR, nová právní úprava, COVID-19, nemoc, nutnost součinnosti s právním zástupcem apod.) odkládala. Nakonec se pak účastníci vždy dohodli na tom, že k převodu dojde později, což lze právně hodnotit několika způsoby:13. a) Dohoda o prodloužení splatnosti (sjednání nové doby plnění), což se událo nejpozději v komunikaci na přelomu let 2022 a 2023, kdy ještě na jaře 2023 žalovaná činí kroky k tomu, aby k převodu došlo, a vyjadřuje tak vůli pozemky převést. Alternativně lze věc posoudit tak, že došlo vždy znovu k dohodě o převodu pozemků či uznání povinnosti tyto převést na žalobce.14. b) Žalovaná mohla vůli k převodu pouze předstírat, pak se ale jednalo o lstivé a nepoctivé jednání žalobkyně uvádějící žalobce v omyl v tom, že k převodu v budoucnu dojde. Takovou situaci popisuje například § 650 o. z., podle něhož promlčecí doba po tuto dobu neběží. Toto ustanovení či minimálně jeho myšlenku lze použít i na posuzovaný případ. Podle § 6 odst. 2 o. z. nesmí nikdo těžit ze svého protiprávního či nepoctivého činu. Jednání žalované, která úmyslně uváděla žalobce v omyl, lze bezesporu kvalifikovat jako jednání nepoctivé. Tento korektiv poctivosti je nutné v souladu s § 3030 o. z. aplikovat i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dřívějších právních předpisů. Nejsou proto vůbec podstatné konkrétní důvody odkladu uzavření dohody, jak dovodil soud I