Krajský soud v Brně 27 Co 141/2025-101 – Náklady řízení

V řízení zahájeném 8. 4. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 131 582,34 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o hotovostním úvěru č. 1014730981 ze dne 2. 8. 2023. Na jejím základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 140 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky sjednanými ve výši 13,49 % ročně a splátkou pojištění v pravidelných měsíčních splátkách po 2 671 Kč, a to počínaje 18. 9. 2023. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 2 800 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to zejména verifikací jeho příjmů (primárním podkladem pro ověření příjmů žadatele jsou výpisy z bankovního účtu) a ověřováním sdělených výdajů. K tomu žalobkyně v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 využívá státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a publikované normativní náklady na bydlení dle účinných nařízení vlády. Dále žalobkyně provedla dotazy do bankovních i nebankovních registrů klientských informací (NRKI, BRKI), učinila dotaz do insolvenčního rejstříku a ověřila, že vůči žadateli není vedeno exekuční řízení. Na základě takto zjištěných skutečností neměla pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splatit. Žalovaný uhradil splátky za období od 18. 9. 2023 do 18. 11. 2024. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovaným žalobkyně úvěr v souladu se smluvními ujednáními ke dni 19. 2. 2025 zesplatnila. K uvedenému dni evidovala za žalovaným dluh sestávající z dlužné jistiny ve výši 129 928,34 Kč, smluvních úroků ve výši 4 430,38 Kč za dobu od 18. 11. 2024 do 18. 2. 2025, smluvní pokuty za opožděné platby ve výši 1 000 Kč a pojistného v částce 654 Kč. Dále se žalobkyně domáhala 13,49% úroků z částky 129 928,34 Kč od, Anonymizováno, 19. 2. 2025 do 18. 3. 2025, 12,75% úroků z částky 129 928,34 Kč od 19. 3. 2025 do zaplacení a 12,75% úroků z téže částky od 1. 3. 2025 do zaplacení (v odůvodnění žaloby však k tomuto nároku uvedla, že se jedná o zákonné úroky z prodlení).2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 99 935 Kč (I. výrok) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (II. výrok). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 237, 20 Kč (III. výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně doplatek soudního poplatku ve výši 1 316 Kč (IV. výrok). Konstatoval, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.), když strany s tímto postupem souhlasily. Z žalobkyní předložených listin zjistil, že na základě posuzované smlouvy o úvěru žalovaný obdržel úvěr ve výši 140 000 Kč a podle tvrzení žalobkyně (a přehledu plateb) naproti tomu zaplatil celkem 40 065 Kč. Soud věc právně posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný sjednal smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele, zabýval se v prvé řadě tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svoji zákonnou povinnost s náležitou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet s ohledem na jeho aktuální osobní a majetkové poměry. Uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila a na smlouvu je tedy nutno pohlížet jako na absolutně neplatnou. Za dané situace shledal důvodný pouze požadavek žalobkyně na zaplacení dosud nevrácené jistiny ve výši 99 935 Kč (140 000 Kč – 40 065 Kč) s tím, že tuto částku je žalovaný jako spotřebitel povinen uhradit ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo stanovena soudem. V projednávaní věci k takové dohodě mezi účastníky nedošlo a s ohledem na nezjištěnou finanční situaci žalovaného soud stanovil lhůtu k plnění podle § 160 o. s. ř. v délce tří dnů. Konstatoval, že nárok na případné úroky z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou ve stanovené lhůtě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení byla úspěšnější žalobkyně, která má s ohledem na poměr svého úspěchu nárok na náhradu nákladů řízení představovaných zaplaceným soudním poplatkem.4. Proti části zamítavého II. výroku rozsudku, konkrétně do nepřiznaných úroků z prodlení, a proti III. výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání. Navrhla, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni vedle již soudem prvního stupně přisouzené jistiny také 12,75% úroky z prodlení z částky 99 935 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně vytkla nesprávnou aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v jejímž důsledku zamítl její nárok na zákonné úroky z prodlení. Uvedla, že pokud soud prohlásil smlouvu o úvěru za neplatnou, plnění žalobkyně na jejím základě je tak bezdůvodným obohacením, na které dopadá obecná právní úprava; přitom dle § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého, neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Podle zvláštní právní úpravy v režimu zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Podle žalobkyně se uvedené pravidlo, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, použije pouze v případech, kdy spotřebitel prokáže, že není v jeho možnostech, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy k plnění. Žalobkyně je přesvědčena, že právě spotřebitel je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by mohl dospět k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Není přitom na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti žalovaného splnit dluh. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se týkal situace, kdy byl spotřebitel procesně aktivní a mezi účastníky existoval zjevný spor o splatnost nesplacené jistiny. Skutečnost, že žalovaný v řízení ohledně svých možností nic netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí projevit v jeho neprospěch, a nikoliv v neprospěch žalující strany. Přestože byl žalovaný během celého řízení pasivní, i tak soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni nárok na úroky z prodlení, kdy zjevně presumoval neschopnost žalovaného vrátit bezdůvodné plnění po výzvě žalobkyně. Ze skutečnosti, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, nelze bez dalšího dovozovat, že to nebylo v jeho možnostech. Taková presumpce je podle žalobkyně nepřípustná.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil a o jeho odročení nepožádal. Žalobkyně se z nařízeného jednání včas omluvila. Odvolací soud proto odvolání projednal v nepřítomnosti obou účastníků.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.7. Odvolací soud na tomto místě předesílá, jak již bylo uvedeno shora, že žalobkyně v petitu žaloby požadovala zaplacení 12,75% úroků z částky 129 928,34 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení, zatímco v odůvodnění žalobního návrhu tento nárok označila jako nárok na úroky z prodlení. V podání ze dne 11. 6. 2026 uvedla, že požadovaný nárok od počátku představuje nárok na úroky z prodlení, avšak z administrativních důvodů jej nebylo možné v petitu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označit „plným názvem“, neboť v textu petitu se generuje jen jako úroky. K tomu odvolací soud po upřesňujícím podání žalobkyně uvádí, že uvedené posoudil jako písařskou chybu, resp. administrativní pochybení, tedy že se žalobkyně nedomáhala dvakrát smluvních úroků, ale v jednom případě požadovala 12,75% úroky z prodlení. Danou situaci proto neposoudil jako změnu žaloby, ale jen jako její opravu, resp. upřesnění (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000) a ve vztahu k uvedenému samostatně procesně nerozhodoval.8. Žalobkyně podaným odvoláním nenapadla skutková zjištění soudu prvního stupně ani jeho závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, v důsledku čehož vznikl žalobkyni pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení.9. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy jen posouzení, zda vůbec (a od jakého data) žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby ji druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Odvolací soud provedl dokazování předžalobní výzvou z 19. 2. 2025 včetně dokladu o jejím odeslání.16. V dopisu z 19. 2. 2025 označeném jako „Výzva k zaplacení půjčky č. 1014730981, takzvaná předžalobní výzva“ žalobkyně vyzvala žalovaného z důvodu jeho prodlení k okamžitému splacení všech dlužných částek po splatnosti, které k danému dni činily celkem 136 012,72 Kč. Žalovaného upozornila, že pokud tuto částku neuhradí do 28. 2. 2025, přistoupí k jejímu soudnímu vymáhání. Z přiloženého podacího dokladu vyplývá, že žalobkyně předmětnou výzvu podala k poštovní přepravě dne 20. 2. 2025.17. Pro případ bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobkyně) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.).18. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.19. Ve vztahu k odvolacím námitkám týkajícím se požadavku žalobkyně na přiznání úroků z prodlení odvolací soud uvádí, že doba plnění, tj. doba přiměřená možnostem spotřebitele, stanovená v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody či sporu stran. Podle § 87 odst. 2 téhož zákona soud tuto dobu určí v případě, kdy byl mezi věřitelem a dlužníkem – spotřebitelem nastolen spor o přiměřenosti této doby, a to k návrhu některé ze stran sporu. Podle odvolacího soudu je na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 daného zákona nutno nahlížet jen jako na aktivní (tj. existující, účastníkem vyvolaný) a nevyřešený střet rozdílných představ účastníků o přiměřené době plnění. Naopak pasivita účastníka „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. Nelze připustit, aby měl soud bez existence „sporu“ o této otázce rozhodovat o tom, jaká je pro pasivního dlužníka přiměřená doba pro vrácení dosud neuhrazené jistiny. Poukazovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru směřují k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník).20. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky.“21. Odvolací soud poznamenává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který odkazoval soud prvního stupně, se týká odlišné skutkové situace, kdy mezi účastnicemi skutečně existoval spor o přiměřenou dobu plnění, neboť dlužnice aktivně zpochybňovala, že žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení již od okamžiku zaslání výzvy k plnění. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci nebylo, jelikož žalovaný byl v řízení pasivní a k otázkám přiměřenosti doby k plnění se nevyjadřoval.22. Při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitelky k plnění. V projednávané věci odvolací soud považuje ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. za výzvu k plnění, způsobilou založit prodlení žalovaného, předžalobní upomínku z 19. 2. 2025, která mu byla odeslána 20. 2. 2025. V této výzvě byla žalovanému sdělena výše dluhu 136 012,72 Kč a stanovena lhůta k plnění do 28. 2. 2025. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobkyni, že takto stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Spor o přiměřenost této doby nastolen nebyl. Odvolací soud dále dodává, že již přijetím peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru si žalovaný musel být vědom své povinnosti tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Žalovaný si měl být vědom i toho, že v případě prodlení s vrácením poskytnutých peněžních prostředků je věřitelka oprávněna domáhat se (minimálně) úroků z prodlení.23. Odvolací soud proto uzavřel, že po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené do 28. 2. 2025 se žalovaný ocitl v prodlení a ode dne následujícího, tedy od 1. 3. 2025, byl povinen platit i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.), jejichž zákonná sazba ke dni vzniku prodlení žalovaného činila 12 % ročně (viz § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).24. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 12% úroky z prodlení z částky 99 935 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.25. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co 0,75% úroků z prodlení z částky 99 935 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.26. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení včetně žalobkyní požadovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 70 %, žalovaný v rozsahu 30 % a žalobkyni proto vzniklo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 40 %. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně sestávají z:- soudního poplatku za žalobu ve výši 5 264 Kč;- paušální odměny za dva úkony po 300 Kč, a to za sepis předžalobní výzvy a žaloby (podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.); celkem tedy 600 Kč.Celkové náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně činí 5 864 Kč, z nichž jí náleží poměrná část ve výši 40 %, tj. 2 345,60 Kč.27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, a proto jí vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z:- soudního poplatku za odvolání ve výši 6 580 Kč;- odměny za jeden úkon po 300 Kč, a to za sepis odvolání včetně jeho doplnění (podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 254/2015 Sb.).Celkové náklady žalobkyně za odvolací řízení činí 6 880 Kč.28. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů převážně úspěšnou žalobkyní a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).