Krajský soud v Brně 28 Co 36/2026-99 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 537 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně od 26. 8. 2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 95 486,66 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7 774,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 124,20 Kč, úroku z prodlení z částky 38 000 Kč od 22. 10. 2024 do 25. 8. 2025 ve výši 15 % ročně, úroku z prodlení z částky 30 463 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úroku z prodlení z částky 7 537 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení ve výši 3,5 % ročně, úroku 15 % ročně z částky 38 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 5 717,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 559,22 Kč, úroku z prodlení z částky 22 098,18 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úroku 15 % ročně z částky 22 098,18 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 103 005,66 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dvou spotřebitelských smluv o úvěru (první ze dne 9. 2. 2000, druhá ze dne 9. 1. 2023), které na straně věřitele uzavřel právní předchůdce žalobkyně a na straně dlužníka žalovaný. Na základě první smlouvy podle žaloby právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, žalovaný na uvedenou smlouvu uhradil 35 335 Kč. Na základě druhé smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč, žalovaný na uvedenou smlouvu neuhradil ničeho. Pohledávky z obou smluv právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024. V žalobě bylo tvrzeno, že částky z obou smluv o úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy. U jednání dne 3. 11. 2025, kdy soud prvního stupně provedl důkaz oběma smlouvami, žalobkyně tvrdila, že část z obou poskytnutých úvěrů měla být poskytnuta na splacení zůstatku úvěru z dřívějších smluv o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně byla soudem u jednání poučena, aby k uvedenému tvrzení navrhla důkazy.3. Žalobkyně k první smlouvě doplnila, že na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč, část úvěru ve výši 8 269 Kč byla použita na splacení zůstatku dluhu žalovaného z dříve uzavřené smlouvy č. 100126295 (dřívější dluh, dřívější úvěrová smlouva), v hotovosti byla žalovanému vyplacena částka ve výši 26 731 Kč. U druhé smlouvy doplnila, že na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 38 000 Kč, část úvěru ve výši 21 859 Kč byla použita na splacení zůstatku dluhu žalovaného z dříve uzavřené smlouvy č. , Anonymizováno, (dřívější dluh, dřívější úvěrová smlouva), v hotovosti byla žalovanému vyplacena částka ve výši 16 141 Kč. K dřívějším úvěrovým smlouvám žalobkyně uvedla, že je nemá k dispozici a navrhla soudu, aby si je sám vyžádal od původního věřitele.4. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, obě smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť zjistil, že právní předchůdce žalobkyně při uzavření obou úvěrových smluv nesplnil svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále vyšel ze zjištění, že na základě první smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému pouze částku 26 731 Kč, když poskytnutí další částky v řízení nebylo prokázáno. Nevyhověl návrhu žalobkyně a nevyžádal dřívější (refinancovanou) úvěrovou smlouvu od původního věřitele s odůvodněním, že samotná existence této smlouvy neprokazuje, že tvrzená částka 8 269 Kč byla skutečně použita na úhradu závazků žalovaného z této smlouvy a že tato smlouva byla sjednaná platně. U druhé smlouvy vzal za prokázané, že na jejím základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému pouze částku 16 141 Kč, kdy poskytnutí další částky nebylo v řízení prokázáno. Ze stejných důvodů jako u smlouvy první nevyžádal od původního věřitele dřívější úvěrovou smlouvu. Jako důvodný posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení nevrácené jistiny ve výši 7 537 Kč, neboť žalovaný na základě obou smluv od věřitele obdržel celkem částku 42 872 Kč (26 731+16 141) a celkem na obě smlouvy uhradil 35 335 Kč. Z nevrácené jistiny soud prvního stupně přiznal žalobkyni rovněž zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému, jelikož dřívější doručení jakékoliv výzvy věřitele žalovanému k úhradě nebylo prokázáno. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízený rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že každý z účastníků měl v řízení úspěch pouze částečný, a proto žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal.5. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze do části výroku II., ve které byla zamítnuta žaloba co do částky 30 128 Kč s 11,5 % zákonným úrokem z prodlení ročně od 26. 8. 2025 do zaplacení, podala odvolání žalobkyně. Nepolemizuje se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti úvěrových smluv, brojí však proti výši nevrácené jistiny z každé úvěrové smlouvy, jak je zjistil soud prvního stupně. Trvá na tom, že na základě první smlouvy právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl nejen soudem zjištěnou částku 26 731 Kč, nýbrž celou částku ve výši 35 000 Kč, že na základě druhé smlouvy právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl nejen soudem zjištěnou částku 16 141 Kč, nýbrž celou částku ve výši 38 000 Kč. Za bezdůvodné obohacení je vždy nutno považovat celkovou poskytnutou částku po odečtení úhrad žalovaného. Poskytnutí obou úvěrových částek vyplývá jak z jednotlivých smluv, tak z platební historie. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému z obou smluv celkem částku 73 000 Kč, žalovaný zaplatil 35 335 Kč. Nevrácená jistina tak představovala částku 37 665 Kč, soud přiznal 7 537 Kč, zbývá tak doplatit částku 30 128 Kč. Z toho důvodu žalobkyně odvolacímu soudu navrhla, aby uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 128 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 26. 8. 2025 do zaplacení.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 24. 11. 2025, nevyjádřil.8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listiny označené jako Tabulka o umořování úvěru, z ní však nebylo možné zjistit žádné relevantní údaje, zejména o žalobkyní tvrzených úhradách částky 8 269 Kč (první smlouva) a částky 21 859 Kč (druhá smlouva) na dřívější dluhy. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.9. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto ustanovení, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.10. Odvolací soud se zcela shoduje i s právními závěry soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí komplexně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při právním hodnocení skutkových zjištění věci řídil. Lze tak souhlasit, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že žalovanému byla na základě první smlouvy poskytnuta částka 8 269 Kč a na základě druhé smlouvy částka ve výši 21 859 Kč na úhradu jeho předchozích závazků z dřívějších smluv. Žalobkyně byla o své povinnosti důkazní řádně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu dne 3. 11. 2025, jí označený důkaz (Tabulka o umořování úvěru) však tvrzené skutečnosti neprokazuje. Soud se rovněž ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, pokud si nevyžádal dřívější úvěrové smlouvy od původního věřitele, neboť správně dovodil, že samotná existence těchto smluv by neprokázala, že částky tvrzené žalobkyní byly skutečně použity na úhradu závazků žalovaného z předchozích úvěrových smluv a dále, že tyto smlouvy byly sjednány platně. Další dokazování žalobkyně nenavrhla.11. Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 30 128 Kč s 11,5% úrokem z prodlení ročně od 26. 8. 2025 do zaplacení, je věcně správné a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.).12. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný III. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V tomto sporu více procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. správně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalovanému náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.