7 Co 622/2024-150 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 80 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z této částky od 25. 5. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu co do částky 299 320 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.). A konečně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 798 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím za objektivně nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 329/2011 od 22. 9. 2011 do 5. 9. 2022. Dne 24. 11. 2022 podal žádost o náhradu nemajetkové újmy u žalované, a to nemateriální újmy ve výši 500 000 Kč a náhrady škody na nákladech řízení ve výši 346 973,50 Kč. Žalovaná žalobci přiznala odškodnění ve výši 120 000 Kč a tuto částku mu vyplatila. Vycházela ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Základní částku za prvé dva měsíce ve výši 15 000 Kč a za dalších 9 měsíců po 15 000 Kč, tj. dohromady 150 000 Kč snížila o 20 % (výsledkem snížení o 10 % z důvodu složitosti řízení, zvýšení o 10 % z důvodu postupu soudu a snížení o 20 % z důvodu řízení na třech stupních soudní soustavy, význam pro žalobce shledala běžným). Náklady řízení žalobci nepřiznala. V předmětném řízení žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok, tj. dalších 380 000 Kč se shodnou argumentací. Navíc prodlení nemohlo nastat od 21. 3. 2023 s ohledem na datum uplatnění u žalované 24. 11. 2022. O uplatnění nároku a částečném odškodnění nebylo mezi stranami sporu. Bylo nesporné, že odškodňované řízení trvalo 11 let, kdy pětkrát rozhodoval okresní soud, pětkrát odvolací soud a dvakrát Nejvyšší soud. Prvé tři rozsudky okresního soudu byly odvolacím soudem zrušeny pro absenci náležitostí rozsudku, pro nepřezkoumatelnost, nedostatek důvodů, přičemž třetím zrušovacím usnesením bylo rozhodnuto, že věc projedná jiný soudce. Následně Nejvyšší soud dovolání odmítl. Poté Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 16. 4. 2019, č. j. 8 Co 1339/2018-1112 změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 30. 5. 2018, č. j. 15 C 329/2011-1033 ve výroku o zamítnutí žaloby o 427 427 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však rozsudek zrušil rozhodnutím z 22. 1. 2020, č. j. 26 Cdo 3242/2019-1167 z důvodu nesprávného právního posouzení. Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozhodnutím z 20. 6. 2021, č. j. 8 Co 1339/2018-1268 věc zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením okresního soudu z 29. 8. 2022, č. j. 15 C 329/2011-1300 byl schválen smír, právní moc tohoto rozhodnutí nastala 5. 9. 2022. Dle zjištění okresního soudu odvolací soud v daném řízení ještě čtyřikrát rozhodoval o znalečném. Od roku 2011 do roku 2022 bylo u Okresního soudu v Českých Budějovicích se žalobcem vedeno 11 řízení, z toho čtyři civilní, dvě exekuční, jeden návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, dvě řízení trestní a jedno řízení insolvenční (podrobně odstavec 9. a 26. až 28. rozsudku, kdy trestní a insolvenční řízení byla pravomocně skončena v letech 2014-2015). Okresní soud za použití mimo jiné § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že byla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém soudním řízení, a vznikem nemajetkové újmy žalobce. V odškodňovaném soudním řízení sp. zn. 15 C 329/2011 se žalobce domáhal zaplacení částky 427 427 Kč z titulu nedoplatku na vypořádání investic vložených do vybudování mezonetového bytu v centru Českých Budějovic – podle ujednání ve smlouvě z 13. 5. 1998 a dále úroků z prodlení ve výši 71 676 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není dostačující a je namístě přiznat žalobci finanční odškodnění. Neztotožnil se však se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1964/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3331/2012 (rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 1712/16 shledal nepřiléhavým) v otázce inflace, neboť podle okresního soudu není možné rezignovat na zohlednění turbulentní ekonomické situace, má-li být účastník spravedlivě odškodněn. Připomněl, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1964/2012 mimo jiné uvedl, že rozmezí 15 000 až 20 000 Kč je pouze orientační a soudy mají povinnost posoudit každý případ individuálně. Proto po zohlednění inflace 15,1 % za rok 2022 a 10,7 % za rok 2023 při výpočtu odškodného vycházel ze základní částky 19 112,355 Kč. V ostatním okresní soud vycházel ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, které má za cíl odškodnit obdobné případy obdobně. Za přiměřené považoval snížení odškodnění o 10 % z důvodu složitosti řízení, kdy řízení si vyžádalo znalecké zkoumání, a dále bylo třeba vyložit vůli účastníků písemné smlouvy. Za důvodné shledal zvýšení o 10 % z důvodu postupu soudu, kdy řízení nebylo řádně koncentrováno, rozhodnutí okresního soudu bylo opakovaně rušeno pro nepřezkoumatelnost a chybějící náležitosti, jedenkrát byla věc zrušena Nejvyšším soudem pro nesprávné právní posouzení ohledně nejasnosti pojmu amortizace a ujednání o vypořádání investic. Podle okresního soudu byly tak naplněny znaky soudního ping-pongu ve smyslu nálezu Ústavního soudu z 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21. Okresní soud se neztotožnil s názorem žalované, že význam řízení byl pro žalobce běžný. Nelze totiž usuzovat jen z výsledku řízení, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Poukázal na to, že argumentace žalobce o pragmatickém uzavření smíru po 11 letech, kdy pravděpodobně došlo k oslabení důkazních možností, je pochopitelná. Byť bylo s žalobcem vedeno několik řízení, z výpovědi svědkyně , jméno FO, bylo zjištěno, že odškodňovaná věc se žalobce osobně dotýkala, zásadně jej ovlivňovala v rovině osobní i pracovní. Měla negativní dopad na psychiku, zdraví žalobce, na jeho schopnost aktivně se podílet na chodu společností i na osobní vztah se svědkyní, kdy žalobce stále více řešil probíhající soudní řízení jako téměř jediné řízení, které řešil. Podle okresního soudu, přestože nebyla prokázána přímá příčinná souvislost mezi zhoršujícím se zdravotním stavem žalobce a odškodňovaným řízením, je nepochybné, že řízení nepřispívalo jeho zdravotnímu stavu. K bytu měl citovou vazbu, neboť jej osobně vybudoval. Byť nešlo o existenční spor, ve světle zhoršující se finanční situace žalobci hrozilo riziko náhrady nákladů řízení v řádu statisíců. S ohledem na dopady řízení na žalobce po stránce osobní, zdravotní a dále s ohledem na to, že předmětem byla značná částka, okresní soud zvýšil odškodnění od 5 %. Neztotožnil se s žalovanou ohledně snížení o 20 % z důvodu projednání na třech stupních. Důvody, pro které se tak dělo, nespočívaly totiž v jednání, které by mohlo být posuzováno k tíži žalobce. Opravné prostředky byly podávány důvodně, když řízení nebylo ani v závěru skončeno meritorním rozhodnutím, ale smírem. Odškodnění nemůže být snižováno jen z toho důvodu, že žalobce se nedomáhal nápravy např. návrhem na určení lhůty. Pokud jde o výpočet odškodnění, základní částku (po zohlednění snížení za první dva roky řízení) vynásobil 11 lety. Výsledných 191 123,55 Kč snížil o 10 % z důvodu složitosti řízení, zvýšil o 10 % z důvodu postupu soudu, zvýšil o 5 % z důvodu významu řízení pro žalobce, dospěl tak k výsledné částce 200 680 Kč. Po odpočtu již žalovanou vyplacených 120 000 Kč rozhodl o vyplacení zbývajících 80 680 Kč. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2024 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Za sedm úkonů právní služby po 3 100 Kč (s odkazem na usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 4552/2014 či 30 Cdo 3378/2013) + sedm paušálních náhrad po 300 Kč, přiznal žalobci na nákladech řízení 23 800 Kč a po zvýšení o 21 % DPH, jehož je jeho zástupce plátcem, výsledných 30 798 Kč. Lhůtu k plnění stanovil k žádosti žalované se souhlasem žalobce 15 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).2. Proti tomuto rozsudku, a to výroku I. a III. podala žalovaná odvolání. Zejména namítla, že navýšení částky o průměrnou míru inflace v soudem vybraných letech je v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, které uvádí rozmezí 15 000 až 20 000 Kč, neboť řízení trvalo nepřiměřenou, nikoliv však extrémní dobu. Dále je navýšení částky o inflaci v rozporu s judikaturou, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021 i rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek velkého senátu ESLP z 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii), dle něhož by výše zadostiučinění měla odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země). Podle odvolatelky okresní soud nesprávně posoudil i kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. Řízení probíhalo v době, kdy žalobce byl účastníkem dalš