8 Co 1474/2025-530 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Žalobci se žalobou ze dne 24. 8. 2021 domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím nadměrným hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmové činnosti a her dětí a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z označených pozemků žalovaných ve vlastnictví žalovaných č. 1) a 2) na označené pozemky žalobců. V průběhu řízení pak byla připuštěna změna žaloby odpovídající žalobnímu petitu, který ve výroku I. okresní soud zamítl [povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmové činnosti a her dětí z pozemků ve vlastnictví žalovaných č. 1) a 2), blíže označených v žalobním návrhu na blíže označené pozemky žalobců a dále kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. , číslo, v době příslušného školního roku od 1. 9. do 30. 6. v týdnu od pondělí do čtvrtka v denní době od 7:30 do 16:30 hodin] a dále nároku, o kterém ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně tak, že požadovanou povinnost žalovaným uložil (zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vnikajícím hlukem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů z pozemků žalovaných blíže označených v žalobním návrhu na pozemky žalobců blíže označené v žalobním návrhu a kouře z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. , číslo, v době letních prázdnin ve čtyřech týdenních cyklech v denní době od 7:30 do 16:30 hodin. Žalobci přitom žalobu odůvodnili tím, že nemovité věci účastníků řízení se nacházejí v bezprostředním sousedství podle platného územního plánu obce , adresa, v zastavěném území se způsobem využití plochy bydlení v rodinných domech – venkovské. Plochy jsou vymezeny za účelem zajištění podmínek pro bydlení v kvalitním prostředí umožňujícím nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci a relaxaci obyvatel. Dne , datum, přitom došlo ke vzniku a zápisu žalovaného č. 3), jehož statutárním zástupcem je žalovaná č. 2). Žalovaná č. 1) a 2) jsou spoluvlastnicemi pozemku, na kterých žalovaný č. 3) provádí pravidelnou celodenní činnost od pondělí do čtvrtka v době od 7:30 do 16:30 hodin, dále pořádání příměstských táborů o prázdninách od pondělí do pátku, a to v počtu až 26 dětí a jejich dalších rodinných příslušníků. Tím dochází ke značnému obtěžování vnikajícím nadměrným hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmových činností, her a dále také kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně na pozemky žalobců a k výraznému navýšení provozu vozidel na místní přilehlé komunikaci v míře nepřiměřené místním poměrům. To žalobce omezuje v obvyklém užívání nemovitostí. Jedná se o závažný dlouhodobý zásah do vlastnických práv žalobců a ochrany jejich zdraví.2. S návrhem žalované nesouhlasily. Namítaly jednak nedostatek pasivní legitimace, když tvrzený hluk nepůsobí žalované č. 1) a 2). Žalované současně potvrdily, že intenzita hluku z činnosti spolku však není nepřiměřená, nepřekračuje stanovené hygienické limity ohledně hluku a naopak je obvyklá, když instituce činné v oblasti školní a mimoškolní činnosti dětí se zcela obvykle nacházejí v sousedství bytových domů, nikoliv v lokalitách průmyslových areálů. Žalované rozporovaly názor žalobců, že by jejich nemovitosti byly využívány v rozporu s účelem užívání a také to, že by snad činností žalovaného č. 3) měl být obcházen zákon. Žalovaný č. 3) v místě organizuje rozličné tvůrčí, vzdělávací, pohybové, hudební a výtvarné aktivity, které většinou probíhají od pondělí do čtvrtka mezi 7:30 až 16:30, v průměru se jich přitom účastní 12 dětí ve věku 3 až 7 let, v odpoledních hodinách se k nim připojuje několik dospělých. Program venku probíhá obvykle od 10:00 do 12:00 hodin a následně pak od 14:30 do 16:30. V době letních prázdnin organizují denní tábory od 7:30 do 16:00 hodin, v pondělí až pátek v četnosti nikoliv čtyř turnusů, jak tvrdí žalované, nýbrž tří. Imise z provozu spolku žalobci pokládají za přiměřené, když neobtěžují okolí. Mezi pozemky přitom je porost keřů a stromů, které hluk značně tlumí. Činnost žalobců samotných je naopak mnohdy hlučnější, když schválně v době probíhajících aktivit spolku pustí u hranice pozemku nahlas rádio nebo nechají v době poledního odpočinku dětí běžet naprázdno cirkulárku, sekají trávu u hranice pozemku a podobně. Žalovaní poukázali na to, že žalobci se vlastně domáhají odstranění jakéhokoliv hluku a kouře a tedy zákazu činnosti spolku.3. Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozhodl o žalobě poprvé dne , datum, rozsudkem č. j. , číslo jednací, , kterým žalobu zamítl, když konstatoval, že žalovaný č. 3) ve srovnání s obdobnými zařízením pro děti nebylo prokázáno, že by míra imisí hluku pocházející z činnosti žalovaných byla nepřiměřená místním poměrům, když v obci vznikaly imise i z jiných činností, a to hluku dětí na místním hřišti, činnosti dílny, zahradnictví, klubovny, kterou spravuje žalobce a hluk ze státní silnice i činnosti žalobců. Nebylo současně prokázáno, že by imise kouře, které vnikají na pozemky žalobců z pozemku žalovaných, byly v míře nepřiměřené místním poměrům. Žalované totiž zapalují oheň jen výjimečně, což na vesnici je běžné. Většina vyslýchaných svědků činnost spolku nepovažovala za obtěžování. Rovněž nebylo prokázáno, že by tyto imise podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku žalobců. Soud prvního stupně sám na místě zjistil, že největší hluk je z provozu na státní silnici vedoucí nad pozemkem žalobců. Současně konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno překročení veřejnoprávních limitů úrovně hluku, eventuálně kouře, když znalecké posouzení úrovně hluku nakonec nebylo žádáno.4. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne , datum, , č.j. , číslo jednací, . Odvolací soud poukázal na některé vady dokazování a samotného žalobního petitu. Po právní stránce pak především odkázal na rozsudek NS ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, dle něhož důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Vzhledem k § 1 odst. 1 o.z. zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je přitom zdůrazněna pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o emise relevantní z hlediska soukromého práva (k tomu obdobně např. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2573/2019). Odvolací soud proto konstatoval, že při posuzování místních poměrů nelze odhlédnout od veřejnoprávní úpravy rušební činnosti nebo jejího výsledku a zdůraznil, že považuje za legitimní argumentaci žalobců o tom, že pokud by byla regulace veřejnoprávních předpisů žalovaným č. 3) obejita, popřípadě nedodržována, pak mají právo na ochranu proti emisím, která by jinak byla poskytnuta již v řízení veřejnoprávním. Právě v řízení soukromoprávním, v režimu ochrany podle § 1013 odst. 1 o.z. Odkázal přitom na rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 ze dne 28. 2. 2017 (publikovaný jako č. 5/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR), který konstatoval, že mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana tzv. sousedských práv. Z důvodu ochrany těchto práv je rovněž vlastník sousední nemovité věci účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, aby již v tomto řízení mohl uplatnit své námitky ohledně neoprávněných imisí, jež by stavba mohla způsobit a které by vedly k zásahu do vlastnického práva souseda. Pokud by vlastník uplatnil své námitky až v civilním řízení (v rámci řešeného sousedského sporu), pak, jde-li o imise způsobené samotnou stavbou, jsou tyto námitky nevýznamné, pokud nebyly uplatněny ve stavebním řízení, ač objektivně uplatněny být mohly. Pokud by stavební úřad o námitce budoucích imisí sám rozhodl, občanskoprávní soud by musel z jeho rozhodnutí vycházet ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. To by platilo i v případě, že tyto námitky nebyly ve správním řízení vzneseny, ač vzneseny být mohly; ve stavebním řízení totiž platí zásada koncentrace, jejímž účelem je, aby výstavba nebyla mařena námitkami vznesenými např. až po zahájení stavby. V případě, že však taková veřejnoprávní řízení vedena nebyla, logicky je možné domáhat se příslušné ochrany v řízení soukromoprávních. Odvolací soud dále odkázal soud prvního stupně na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o hodnocení překročení společensky akceptovatelného rušení a míry obtěžování nepřekračujícího přiměřené poměry, stejně tak i ve vztahu k problematice namítaného nedostatku pasivní legitimace žalovaných č. 1) a 2) [z důvodu, že neprovozují danou činnost]. Soud prvního stupně byl tedy v dalším řízení zavázán především zkoumáním veřejnoprávní úpravy fungování žalobce a posouzení, zda dochází k jejímu obcházení či překračování veřejnoprávních limitů a dále ve