19 Co 486/2026-82 – Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu v plném rozsahu, tedy jak ohledně určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými (výrok I.), tak určení, že žalovaná č. 1 není vlastníkem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem (výrok II.) i určení, že žalobce je „vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½“ k předmětným nemovitostem (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované č. 1 částku 18 995,17 Kč (výrok IV.) a žalované č. 2 částku 15 623,17 Kč (výrok V.). Okresní soud rozhodoval o žalobě žalobce, jíž se domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 28. 9. 2014 uzavřené mezi žalovanou č. 2 jako dárkyní a žalovanou č. 1 jako obdarovanou, dále určení, že žalovaná č. 1 není vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny k označeným nemovitostem, a současně určení, že žalobce je vlastníkem této jedné poloviny nemovitostí, přičemž žalobu odůvodnil tvrzením, že předmětné nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů mezi ním a žalovanou č. 2 v době jejich manželství, které bylo uzavřeno v roce 1991 a rozvedeno v roce 2014, a že po rozvodu nebylo společné jmění řádně vypořádáno, přičemž žalovaná č. 2 následně bez jeho vědomí a souhlasu převedla tyto nemovitosti darovací smlouvou na žalovanou č. 1, tedy svou matku, což považuje za právně neúčinné, neboť šlo o majetek náležející do společného jmění manželů, a dovozoval, že se na něj uplatní zákonná domněnka vypořádání podle § 741 občanského zákoníku, na jejímž základě má za to, že se stal podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spatřoval v potřebě ochrany svého vlastnického práva, které je podle něj žalovanými zpochybňováno, a dále v tvrzení, že žalovaná č. 1 nabyla nemovitosti bez právního důvodu a bezúplatně, zatímco žalované navrhly zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem tvrzený skutkový stav neodpovídá skutečnosti, neboť nemovitosti byly již v roce 2009 nabyty žalovanou č. 2 do jejího výlučného vlastnictví, a to za situace, kdy žalobce jako jednatel obchodní společnosti převod aktivně zajišťoval, a současně tvrdily, že následný převod darovací smlouvou na žalovanou č. 1 proběhl s vědomím a souhlasem žalobce, který jej po dlouhou dobu nijak nezpochybňoval, a že i v rozvodovém řízení oba bývalí manželé shodně uvedli, že nevlastní žádný společný nemovitý majetek, přičemž žalované rovněž vznesly námitku promlčení s poukazem na to, že účinky vkladu vlastnického práva nastaly již dne 3. 11. 2014 a žaloba byla podána až v roce 2025, tedy po uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty, soud prvního stupně se však věcí nezabýval po skutkové stránce ani neprováděl dokazování, neboť dospěl k závěru, že žaloba není důvodná již z procesního hlediska pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., když připomněl, že žalobce byl opakovaně poučen o nutnosti tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu ke každému z uplatněných nároků, avšak přes toto poučení svá tvrzení dostatečně nedoplnil, přičemž soud zdůraznil, že existence naléhavého právního zájmu je samostatnou podmínkou úspěšnosti určovací žaloby a jeho nedostatek vede bez dalšího k jejímu zamítnutí, pokud jde o žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy, soud uzavřel, že na takovém určení naléhavý právní zájem není, neboť otázka platnosti smlouvy je pouze otázkou předběžnou ve vztahu k otázce vlastnického práva a žalobce se má domáhat přímo určení existence či neexistence vlastnického práva, nikoli určení neplatnosti právního jednání, které mělo vlastnictví založit, přičemž takové určení není způsobilé odstranit právní nejistotu mezi účastníky, a proto žalobu v této části zamítl, obdobně soud neshledal naléhavý právní zájem ani na žalobách směřujících k určení vlastnického práva, ať již negativního či pozitivního, neboť tyto žaloby se týkaly pouze ideální poloviny nemovitostí a nebyly způsobilé postihnout celé vlastnické právo k předmětným nemovitostem, když soud zdůraznil, že naléhavý právní zájem může být dán pouze tehdy, pokud požadované určení vyčerpávajícím způsobem řeší celý právní vztah a předchází dalším sporům, přičemž v daném případě žalobce neformuloval petit tak, aby postihl celé vlastnické právo k nemovitostem, například určením, že nemovitosti náležely do dosud nevypořádaného společného jmění manželů nebo následně do podílového spoluvlastnictví obou bývalých manželů, soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí být určovací žaloba způsobilá vystihnout úplný obsah právního vztahu, a uzavřel, že ani kombinace žalobních návrhů žalobce nevede k odstranění nejistoty ohledně vlastnictví nemovitostí a nevylučuje další spory, přičemž ani obecná tvrzení žalobce o ochraně vlastnického práva či o bezúplatnosti převodu nejsou způsobilá založit naléhavý právní zájem na konkrétně formulovaných určovacích nárocích, soud proto všechny uplatněné určovací žaloby zamítl, aniž by zkoumal jejich věcnou opodstatněnost nebo námitku promlčení, a s ohledem na plný procesní úspěch žalovaných rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit každé ze žalovaných náklady řízení, když vycházel z pravidla úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a detailně vyčíslil náklady právního zastoupení, paušální náhrady hotových výdajů a náhrady cestovních nákladů, přičemž některé uplatněné náklady neshledal účelnými a nepřiznal je.2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody podle § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o. s. ř. a navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Především namítá, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí výlučně na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, aniž by provedl navržené důkazy a zabýval se meritem věci, čímž podle jeho názoru došlo k zásadnímu procesnímu pochybení zasahujícímu do jeho práva na spravedlivý proces. Odvolatel zdůrazňuje, že žaloba byla řádně podána, obsahovala tvrzení i důkazy, které však soud vůbec neprovedl, přičemž neprovedení dokazování odůvodnil pouze subjektivním hodnocením nedostatečnosti vymezení naléhavého právního zájmu, což považuje za nepřípustný formalismus a za překážku přístupu k soudní ochraně práv. Podle žalobce tak došlo k faktickému odepření spravedlnosti, neboť mu bylo zabráněno bránit se proti tvrzenému protiprávnímu zásahu do jeho vlastnického práva, když měl být bez svého vědomí připraven o majetek značné hodnoty. Dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně postupoval již v přípravě řízení, když požadavky na doplnění tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu uvedl pouze v odůvodnění procesního rozhodnutí o soudním poplatku, a nikoliv standardním způsobem podle § 43 o. s. ř., čímž mu neposkytl srozumitelné a efektivní poučení. Odvolatel současně zpochybňuje závěr soudu, že popis naléhavého právního zájmu byl nedostatečný, neboť má za to, že tento zájem v žalobě konkrétně popsal, přičemž skutečný problém spočíval spíše v tom, že soud nepovažoval jeho argumentaci za dostatečně přesvědčivou, což však nelze klást k tíži žalobce. Žalobce dále kritizuje úvahy soudu týkající se formulace žalobního petitu, zejména závěr, že navrhované určení vlastnického práva k ideálnímu podílu není způsobilé vyřešit celou otázku vlastnictví, když namítá, že se mohl domáhat pouze určení svých práv k podílu, a nikoliv rozhodovat o majetkových právech dalších osob, a že jím navrhované určení by bylo způsobilé jednoznačně vymezit vlastnické poměry mezi účastníky. V této souvislosti rovněž odmítá názor soudu, že měl formulovat žalobu jinak, například na určení existence dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a poukazuje na to, že vycházel z právní fikce vypořádání společného jmění po uplynutí zákonné lhůty, a tedy jeho petit odpovídal skutečnému právnímu stavu. Odvolatel dále namítá, že soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu i ve vztahu k určovací žalobě o neplatnost darovací smlouvy, když má za to, že jde o samostatný a projednatelný nárok, o němž mohlo být rozhodnuto bez ohledu na další žalobní návrhy. Zásadní pochybení soudu spatřuje rovněž v tom, že nepřihlédl k judikatuře, podle níž je naléhavý právní zájem zpravidla dán již existencí rozporu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a tvrzeným skutečným stavem, což podle žalobce v projednávané věci nastalo. Podle odvolatele soud prvního stupně postupoval nepřiměřeně formalisticky a svým postupem vytvořil nerovnováhu mezi účastníky řízení, když žalobci uložil nepřiměřené procesní nároky, zatímco žalovaným fakticky umožnil uspět bez dokazování jejich tvrzení. Zdůrazňuje, že otázka naléhavého právního zájmu nesmí být zneužívána jako prostředek k odmítnutí projednání věci a že soud je povinen především zajistit spravedlivé meritorní posouzení sporu.3. K odvolání žalobce se vyjádřily žalované. Odvolání nepovažují za důvodné, napadený rozsudek soudu prvního stupně naopak za věcně správný a navrhují jeho potvrzení.4. Kr