5 Co 276/2026-115 – Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že , jméno FO, narozený , datum, , zemřelý , datum, , byl ke dni výmazu věcného břemene užívání bytové jednotky v prvním patře a společné chodby a schodiště v budově č.p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. st. , číslo, v k.ú. , adresa, , oprávněným z věcného břemene, jakož i žalobu o určení, že žalobce je oprávněným z tohoto věcného břemene a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31 955 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni výmazu věcného břemene (tedy v době, kdy již neměl právní osobnost) oprávněným z tohoto věcného břemene ani na určení, že oprávněným z věcného břemene je žalobce, avšak s ohledem na upřesnění žaloby, kdy žalobce se vyjádřil tak, že se domáhá určení, že věcné břemeno úmrtím právního předchůdce žalobce nezaniklo, tedy fakticky existuje i nadále, dovodil z obsahu celé žaloby, nikoliv jenom z nepřesné formulace žalobního petitu, existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení. Za podstatné označil posouzení otázky platnosti článku III. kupní smlouvy uzavřené dne 6. 9. 1993 mezi právním předchůdcem žalobce, , jméno FO, a právním předchůdcem žalovaného, , právnická osoba, ., jímž bylo ve prospěch právního předchůdce žalobce zřízeno věcné břemeno bydlení k tíži budovy , adresa, , obec , adresa, . Zejména se pak zabýval otázkou platnosti ujednání stran ohledně přechodu věcného břemene na právní nástupce oprávněného z věcného břemene. S odkazem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o.z.) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 19/2021 či sp. zn. 23 Cdo 1056/2020) dospěl k závěru, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných předpisů, které platily v době, kdy byl právní úkon učiněn, tj. u právního úkonu učiněného v roce 1993 podle § 151p odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), který stanoví, že patří-li právo odpovídající věcnému břemeni, určité osobě (věcné břemeno „in personam“) zanikne věcné břemeno nejpozději smrtí nebo zánikem této oprávněné osoby. Tato právní úprava tedy nepřipouštěla rozšíření věcného břemene na dědice či právní nástupce osoby oprávněné z věcného břemene, přičemž šlo o ustanovení kogentního charakteru, od něhož nebylo možno odchýlit se odlišným ujednáním smluvních stran. Kupní smlouva v části týkající se rozšíření věcného břemene na právní nástupce oprávněného z věcného břemene podle § 39 obč. zák. je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Předmětné věcné břemeno zaniklo úmrtím právního předchůdce žalobce, , jméno FO, , dne , datum, a na žalobce nepřešlo. Žaloba tak byla zamítnuta jako nedůvodná s tím, že soud neprováděl důkazy žalobcem navržené k námitce promlčení vznešené žalovaným, jimiž chtěl prokazovat výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni právní předchůdce žalobce. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný, přiznal právo na jejich plnou náhradu, ve výši odměny advokáta za 4 úkony právní služby, paušální náhrady jeho hotových výdajů za 4 úkony právní služby a cestovného na trase , adresa, a zpět ke dvěma ústním jednáním, tj. , datum, a , datum, , vykonanou osobním automobilem včetně náhrady za ztrátu času stráveného na cestě (výpočet nákladů je podrobně rozepsán v odst. 21 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí).2. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který namítal, že okresní soud sice správně zjistil skutkový stav, ale aplikoval na něj nepřiléhavou právní normu. Vznik a účinnost článku III. odst. 3 kupní smlouvy není s ustanovením § 151p odst. 4 obč. zák. v rozporu. Soud se měl nejprve zabývat povahou oprávnění z věcného břemene podle tohoto smluvního článku zřízeného, které podle dobové komentářové literatury k ustanovení § 151n bylo možno rozšířit i na právní nástupce, respektive takové rozšíření nebylo zakázáno, odkazoval na komentář k občanskému zákoníku, který uváděl, že přechod osobního práva odpovídajícího věcnému břemeni na dědice je vyloučen, avšak dohodou může být osobní věcné břemeno rozšířeno i na předpokládané dědice (tj., že jeho subjektem na straně oprávněné bude současně více osob) a tyto oprávněné osoby by mohly mezi sebou uzavřít obligační dohodu o způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dle žalobce tento názor potvrzuje i dobová relevantní judikatura (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, podle něhož „nelze vyloučit ani takovou smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou si původní vlastník celé nemovitosti, jenž převedl pouze její část a zůstal tak spoluvlastníkem, zřídil právo odpovídající věcnému břemeni, a to užívání celé věci, má jako spoluvlastník právo věc užívat a pokud s tím spoluvlastník souhlasí, může užívat třeba i celou věc na základě dohody, chce-li si spoluvlastník své právo užívat celou věc zajistit i vůči právním nástupcům druhého spoluvlastníka, nelze považovat takovou smlouvu za odporující zákonu“. Pravou vůlí obou stran při uzavírání předmětné smlouvy bylo zahrnout pod oprávnění z věcného břemene i předpokládaného právního nástupce původního oprávněného (pokud by dané oprávnění bylo zděděno bez toho, aby zaniklo). Toto rozšíření oprávnění z věcného břemene je třeba chápat tak, že vedle oprávnění pro původního oprávněného zřízeného dle článku III. odst. 2 smlouvy bylo zřízeno oprávnění z téhož věcného břemene také pro jeho právní nástupce. Ujednání neodporuje zákonu, ani jej neobchází a nemůže být tak absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. Podle relevantní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2643/99 ze dne 13. 2. 2001) mohlo být věcné břemeno zřízeno i ve prospěch právního nástupce původního oprávněného jako třetí osoby, která nemusela být ve smlouvě individuálně určena, což je žalobce. Tento názor je podpořen rovněž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2010 ze dne 29. 5. 2012, které připouští osobní věcné břemeno zřídit i ve prospěch třetí osoby (§ 50 obč. zák.), jež nemusí být účastníkem smlouvy o zřízení věcného břemene a není ani třeba, aby byla ve smlouvě individuálně určena, postačí, jen je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována, což je právě žalobce. Rovněž je ve všech případech nezbytné dbát zásady autonomie vůle a hledat spíše důvody pro platnost než pro neplatnost právního jednání ve smyslu § 37 a § 159n a násl. obč. zák. Podle § 41a odst. 1 obč. zák. pokud by měl neplatný právní úkon náležitostí jiného právního úkonu, který je platný (zde rozšíření oprávnění z věcného břemene na právní nástupce) lze se jej dovolat je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Toto rozšíření mělo zcela jistě vliv na výši kupní ceny a původní oprávněný by bez toho ani smlouvu patrně neuzavřel. Předmětné ujednání je tak platné.3. Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhoval jeho potvrzení. Žalobcem namítané stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84 řeší zcela odlišnou skutkovou situaci, a to pluralitu osob na straně povinného z věcného břemene, nikoliv na straně osoby oprávněné či jejich právních nástupců. Chybná je i žalobcova interpretace závěrů dobové literatury, kde popsaná situace řešila stav, kdy při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene budou současně jako oprávněné osoby označeni i konkrétní předpokládaní dědici osoby oprávněné, kteří se stanou spoluoprávněnými již na základě smlouvy, nikoliv až okamžikem úmrtí oprávněného, přičemž všechny oprávněné osoby mohou mezi sebou uzavřít obligační dohodu o způsobu výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Ani žalobcem poukazovaná odborná literatura tedy nepřipouští možnost platného sjednání právního nástupnictví u osobní služebnosti. Závěr o platnosti smluvního rozšíření osobní služebnosti nemá oporu ani v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3079/2010, který hovoří pouze o tom, že osobní věcné břemeno může být zřízeno i ve prospěch osoby, která není účastníkem smlouvy. Úprava § 151p odst. 4. obč. zák. je kogentní, předmětné smluvní ujednání učiněné v rozporu se zákonem nemohlo vyvolat právní následek, který zákon v době právního jednání neumožňoval.4. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného k odvolání zopakoval svou odvolací argumentaci, zdůraznil, že věcné břemeno 1 vzniklo ve prospěch , jméno FO, a zaniklo jeho smrtí podle § 15p odst. 4 obč. zák., věcné břemeno 2 vzniklo současně na základě článku III. odst. 3 smlouvy a bylo zřízeno ve prospěch právního nástupce původního oprávněného, přičemž nezaniklo smrtí , jméno FO, , neboť se nejednalo o jeho osobní právo. Soud tedy nesprávně zaměnil nepřípustné zdědění osobního věcného břemene za přípustné samostatné zřízení totožného věcného břemene pro další osobu nad rámec odkazované odborné literatury a judikatury odkázal též na úpravu obecného zákon